V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Ludvík Aškenazy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ludvík Aškenazy
Narození 24. únor 1921
Český Těšín, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 18. březen 1986
Bolzano, ItálieItálie Itálie
Povolání spisovatel, novinář, dramatik a autor sci-fi
Manžel(ka) Leonie Mann
Děti Jindřich Mann
Podpis Podpis
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Příbuzenstvo
tchán Luiz Heinrich Mann
tchyně Marie Khan
manželka Carla Henriette Maria Leonie Mann
syn Jindřich Mann-Aškenazy
syn Ludwig Mann-Aškenazy

Ludvík Aškenazy (24. února 1921 Český Těšín[p. 1]18. března 1986 Bolzano, Itálie) byl český spisovatel, reportér a rozhlasový pracovník, který polovinu svého života prožil v emigraci.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z česko-židovské rodiny v Českém Těšíně[p. 1] a jeho tvorbu to později významně ovlivnilo. Zaměstnání Ludvíkova otce celou rodinu přivedlo do Polska. Maturitu Ludvík složil roku 1939 v haličské Stanislavi (od roku 1920 do roku 1962 polské město Stanisławów), (nyní ukrajinské město Ivano-Frankivsk), tehdy právě zabrané SSSR. Pak studoval v polském Lvově slovanskou filologii.

Počátkem druhé světové války byl Aškenázy evakuován do Kazachstánu, kde učil na střední škole dějepis do doby, než v Sovětském svazu v roce 1942 vstoupil do 1. československého armádního sboru v SSSR vedeném Ludvíkem Svobodou. Bojoval i u Sokolova.. Za svoji statečnost v boji dostal po válce sovětské i československé vyznamenání.

S československým vojskem se vrátil do vlasti a hned po návratu, v květnu 1945, se seznámil a poté oženil s Carlu Henriettou Mariou Leonií Mann, dcerou německého spisovatele Luize Heinricha Manna.

Carla Henrietta Maria Leonie Mann, manželka Ludvíka Aškenazyho, byla jediné dítě, které vzešlo z čtrnáctiletého manželství pražské herečky Marie Khan a Luize Heinricha Manna. Luiz Heinrich Mann (autor slavného románu Profesor Neřád, jenž je známý také díky filmové adaptaci Modrý anděl s Marlene Dietrich) a Leonina matka "Mimi" se v roce 1928 rozvedli. Marie Khan s dcerou Leonií zůstaly v Praze, neboť nestačily utéct před nacisty, ale válku přežily. Matka Leonie Marie Khan však zemřela necelé dva roky po válce na následky pobytu v terezínském táboře,

Ludvíkovi Aškenazy a Leonii Mann se narodili dva synové: ještě před svatbou Jindřich Mann (* 18. března 1948, Praha); po svatbě pak Ludwig Mann (* 5. dubna 1956). Oba synové se v dospělosti stali režiséry.[2][3][4]

Po druhé světové válce, po roce 1945, Ludvík Aškenázy pracoval až do začátku 50. let v pražském rozhlase jako reportér a zahraničně politický komentátor pražského rozhlasu. Dalo by se říct, že byl neustále na cestách – zavítal například do Polska, NDR, Spojených států amerických, Indie, Japonska nebo Itálie. Působil také jako válečný zpravodaj v Izraeli. Koncem 50. let 20. století však profesi zahraničního reportéra opustil a stal se spisovatelem z povolání.

Byl pak tedy spisovatelem na volné noze. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize.[5]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy (21. srpna 1968) do Československa v roce 1968 emigroval[6] s celou rodinou do západního Německa, do Mnichova. Dál byl spisovatelem na volné noze, po nějaké době obcházel nutný překlad z češtiny a začal psát německy. Až do roku 1976 žil v Mnichově. Pak se odstěhoval, koncem 70. let, do severní Itálie, kde roku 1986 ve věku 65 let v Bolzanu po dlouhé nemoci zemřel.

Značná část autorovy pozůstalosti (cca 26 krabic písemností) je uchovávána v Německém literárním archivu v Marbachu am Neckar. Mezi archivovanými dokumenty nechybí původní české a německé texty v nejrůznějších verzích, dále překlady autorových textů do němčiny či rozsáhlá korespondence.

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

Kratičká povídau Vajíčko, je součástí povídkového cyklu stejného názvu:

Vajíčko

Pan Porštefl se bavil tím, že volal na neznámá telefonní čísla a z neznámých lidí si dělal legraci. Ale měl vždy speciální telefonát, a to v pátek ve 3 hodiny odpoledne. Volal panu Kohoutkovi, zeptal se, jestli je doma pan slepička a jestli snesl vajíčko. Jednou v pátek ve tři hodiny ale čekal pan Kohoutek marně. Pan Porštefl byl totiž odveden do koncentračního tábora. Když se po válce vrátil do Prahy (Porštefl), zjistil, že je pátek a za pět minut tři, tak šel k nejbližšímu telefonnímu automatu a zavolal na jediné číslo, které si pamatoval – panu Kohoutkovi. Pan Kohoutek měl takovou radost, že telefonista přežil, že ho pozval na vajíčko.

(Aškenázy, Ludvík. Vajíčko. Praha: Československý spisovatel 1963)

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zprvu psal reportáže, které byly formovány komunistickou ideologií v jejím dobovém stalinistickém ražení. Od roku 1955, úspěchu své první prosaistické knížky Dětské etudy, příbězích malého chlapce a jeho otce, ve kterých je hodně poezie a minimálně dobové ideologie, je spisovatelem na volné noze a píše prózu, převážně povídky, později divadelní hry. Autor má od počátku vlastní, svébytný, poetický, často melancholický, diktus. Možná, že pohádka Putování za švestkovou vůní, se dá považovat za jediný autorův pokus o román. Ač určena pro děti, vyšla zprvu pro dospělé a těšila se svého času značné popularitě. V padesátých a šedesátých letech 20. století byl Ludvík Aškenazy relativně oblíbený a čtený spisovatel, který se trochu vymykal všem běžným zařazením a případným klišé v rámci tehdy vydávané a režimem povolené literatury.[zdroj?]

Byl také scenárista, dramatik a autor rozhlasových her.

Jeho pozdější literární tvorba v emigraci (zprvu psaná ještě česky, posléze pak německy) byla z velké části literaturou dětskou. Za sbírku pohádek Wo die Füchse Blockflöte spielen získal roku 1977 Německou státní cenu za dětskou literaturu (Deutscher Kinderbuchpreis). Další úspěch zaznamenaly i knížky Wo die goldene Schildkröte tanzt a Du bist einmalig. Mimo řady pohádek psaných pro rozhlas (převážně Bayerischer Rundfunk) napsal v Německu mnoho rozhlasových her, které většinou i sám inscenoval, a mnoho televizních a filmových scénářů - převážně pro ZDF, ale také BR.

Dětské knížky vzniklé v emigraci vyšly v řadech překladů do dalších jazyků, rozhlasové hry se dočkávaly uvedení ve Velké Británii, Kanadě a Skandinávii.

Přestože se tato jeho díla, vzniklá v emigraci, stala poměrně oblíbenými, do německé literatury nijak výrazně nezasáhl.

  • Kde teče krev a nafta, 1948
  • Ulice milá a jiné reportáže z Polska, 1950
  • Německé jaro, 1950
  • Z modrého zápisníku, 1951 reportáže
  • Všude jsem potkal lidi, 1955
  • Indiánské léto, 1956, Reportáže a cestopis z USA

Protagonisté jeho knih jsou často děti a hranice mezi knihami pro děti anebo o dětech je u tohoto autora často záměrně trochu nezřetelná:

  • Dětské etudy, 1955, svého času bestseller, knížka o "človíčkovi" založila autorovu popularitu
  • Milenci z bedny, 1959, v jistém smyslu pokračování Dětských etud
  • Etudy dětské a nedětské, 1963, prózy vynikající poetickým viděním okolního světa, jejichž prostřednictvím se autor vrací ke křehkému kouzlu dětských her.

V roce 1956 poprvé vydal Československý spisovatel knihu se dvěma novelami, řazenými k žánru science fiction:

  • Ukradený měsíc, pohádka, často zdramatizovaná, svého času i pro divadlo Semafor
  • Červená hvězda, se stejnými hrdiny, chlapci, kteří z Měsíce pozorují Zemi s jejími prohřešky

Další povídkové sbírky jsou:

  • Sto ohňů, 1952, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
  • Vysoká politika, 1953, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
  • Květnové hvězdy, 1955 později i pod názvem Májové hvězdy
  • Psí život, 1959, povídky o zvířatech a lidech za války a v protektorátu.
  • Vajíčko, povídky.

Je také autorem knihy básní:

  • Černá bedýnka, 1960, poezie ilustrovaná a inspirovaná fotografiemi, vydala Ml.fronta

Díla pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka, 1959
  • Osamělý létací talíř, 1963
  • Praštěné pohádky, 1965
  • Cestopis s jezevčíkem, 1969,

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • C. k. státní ženich, 1963,
  • Andělka, 1968
  • Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem (pravděpodobně totožný s německým textem Die wahre Geschichte der gutherzigen Dirne Antonie Prussik)

Filmové scénáře[editovat | editovat zdroj]

  • Tam na konečné (1957, režie Kadár a Klos)
  • Májové hvězdy (1959, režie Stanislav Rostockij, Stanislav Strnad )
  • Křik (1964, režie Jaromil Jireš)
  • Galgentoni (1972, podle E. E. Kische, r. Michael Kehlmann), televizní film
  • Des Pudels Kern (1975, sc. + r. Vojtěch Jasný), televizní film
  • Der Poltergeist (1981, sc. L. A. a Jindřich Mann, r. Jindřich Mann)

Rozhlasové hry[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že zejména u pozdějších titulů ze 70. a 80. let není jednoznačně prokázáno, v jakém jazyce původně vznikly, je třeba vnímat následující přehled pouze jako orientační. Řazeno pokud možno chronologicky dle data vydání originálu. Nebylo-li možné datum zjistit, nachází se text na konci seznamu.

  • Cena míru (1949)
  • Začalo to v Chicagu (1949)
  • Plán Barbarosa (1949)
  • Byla to vichřice (1949)
  • Dítě a bomba (1951)
  • Akce Rudý šátek (1959, r. Miloslav Disman)
  • Piškot (1963, r. Josef Červinka)
  • Bylo to na váš účet (1964, r. Jiří Horčička), Prix Italia 1963
  • Kůže (1967, r. Jiří Horčička)
  • Servítek (1967, r. Jana Bezdíčková)
  • Anamnéze (1969)
  • Host (1970, r. Josef Červinka)

Rozhlasové hry uvedené nejdříve v německém překladu (či něm. originále ?) a dostupné též v češtině

  • Viermal zwei (1971), č. Třikrát dva (1993, r. Jiří Horčička)
  • Die Stecknadel (1971), č. Jehlice (1997, r. Jiří Horčička)
  • Anleitung zum Verkauf eines Sprachkursus (1973), č. Návod k prodeji jazykového kursu (1997, r. Jiří Horčička)
  • Der Stich (1973), č. Bodnutí (1999, r. Jiří Horčička)
  • Im Rückspiegel (1973), č. Ve zpětném zrcátku (2003, r. Vlado Rusko), v manuskriptech též jako Taxinapping a Auf dem Weg zum Porzellanhund
  • Nachruf auf ein Pony (1980), přel. Alexandra Baumrucker, č. Vzpomínka na poníka (1997, r. Jiří Horčička)
  • Warum der heilige Nikolaus bis auf den heutigen Tag einen falschen Bart trägt, 1981), č. Proč svatý Mikuláš nosí falešný vous (2008, r. Petr Mančal)
  • Der Flug zur Andromeda (1983), č. Let k Andromedě (2000, r. Hana Kofránková)
  • Doktor Fäustchen oder Das neue Spiel mit dem Feuer (1984), č. Doktor Faustík aneb Nová hra s ďáblem (1999, r. Jiří Horčička)
  • Spiel mit dem Feuer (1984), č. Hra s ohněm (2000, r. Hana Kofránková)
  • Anleitung zum Verkauf eines blauen Wellensittichs (?), č. Návod k prodeji modré andulky (1997, r. Jiří Horčička)
  • Es ist schön, wenn Florian lacht (?), č. Je krásné, když se Florián směje (1999, r. Jiří Horčička)
  • Der Mohr (?), č. Mouřenín (2002, r. Lída Engelová)

Pravděpodobně pouze německy byly dosud vysílány hry

  • Der Kiosk (1967)
  • Der Feuerschein (1967)
  • Eine Handvoll Zuckerwürfel (1969), přel. Alexandra Baumrucker
  • Passion für Angelika (1970)
  • Namen (1972), přel. Alexandra Baumrucker
  • Die Leiden des jungen Nowak (1972)
  • Der Schlüsselsatz (1976)
  • Die wahre Geschichte der gutherzigen Dirne Antonie Prussik (1977)
  • Was es noch nicht gab (1977), určeno pro děti
  • Der Kürbisberg (1977, r. Ludvík Aškenazy), určeno pro děti
  • Das Happening (1979)
  • Milena (1980), určeno pro děti
  • Ein Schuss Tränen (1980)
  • Die schwarzweisse Geschichte (1983), určeno pro děti
  • Wüterich, der gute Freund (1985)
  • Verblichene Pastelle (1993, r. Jiří Horčička)
  • Das Wunderei (1996)

Nejasné

  • Beethoven (1991, r. Jiří Horčička)
  • Mozart (1991, r. Jiří Horčička)
  • Dávné podobizny (1992, r. Jiří Horčička)
  • Jak jsme si tě vymysleli (2000, r. Hana Kofránková)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Syn Ludvíka Aškenazyho, Jindřich Mann-Aškenazy, se k Českému Těšínu jako otcovu místu narození vyjádřil slovy: On o sobě šířil různé mýty a legendy a tohle je zřejmě jedna z nich. Podle toho, co mi řekl, tak se narodil v polském městečku, které se tehdy jmenovalo Stanislawów … Do Čech přijel až se Svobodovou armádou.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HRUBÝ, Dan. Pražské příběhy. Na cestě Malou Stranou.. Jarošov nad Nežárkou: Pejdlova Rosička, 2015. ISBN 978-80-905720-3-4. S. 331. 
  2. KAISER, Thomas O. H. Antidot: 13 Essays zur Literatur, Geschichte, Musik und Kultur. [s.l.]: BoD – Books on Demand 350 s. Dostupné online. ISBN 9783734734861. S. 256. (německy) Google-Books-ID: IaC4BQAAQBAJ. 
  3. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=246&hl=a%C5%A1kenazy+
  4. Potomek slavných Jindřich Mann četl ze své autobiografie. TÝDEN.cz. 2008-10-21. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. 
  5. HOUŠKA, Vítězslav; PROCHÁZKA, Pavel. Věčná Slavia. 3. vyd. Praha: Olympia, a. s., 2010. 246 s. ISBN 978-80-7376-200-1. S. 127. 
  6. Ivan Adamovič. Slovník českých SF autorů. Ikarie. 1990, čís. 1, s. 56. ISSN 1210-6798. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. sešit. Ostrava : Ostravská univerzita ; Opava : Optys, 1993. 112 s. ISBN 80-85819-05-8. S. 15–16.
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 21. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 31–32. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 132. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]