Aškenázové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Aškenázové
אשכנזים
Isaac Asimov Eliezer Ben Jehuda Albert Einstein George Gershwin Emma Goldmanová Karl Marx Golda Meirová Felix Mendelssohn Ba'al Šem Tov Joseph Stiglitz Lev Trockij Grigorij Geršuni
Isaac AsimovEliezer Ben JehudaAlbert Einstein
George GershwinEmma GoldmanKarl Marx
Golda MeirováFelix MendelssohnBa'al Šem Tov
Joseph StiglitzLev TrockijGrigorij Geršuni
Populace
8 - 11,2 miliony (odhad)
Země s významnou populací
USA Spojené státy americké 5 - 6 milionů
Izrael Izrael 3 - 4 miliony
Evropská unie Evropská unie ~ 1 030 000
Rusko Rusko 400 000
Kanada Kanada ~ 240 000
Argentina Argentina 200 000
Německo Německo 100 000
Jihoafrická republika Jihoafrická republika 80 000
Chile Chile 18 500
Jazyk(y)

angličtina, hebrejština, jidiš, ruština

Náboženství

judaismus

Příbuzné národy

Sfaradim, Mizrachi

Aškenázové (hebrejsky: אשכנזים, Aškenazim), též aškenázští Židé (hebrejsky: יהדות אשכנז, jahadut Aškenaz), jsou Židé, jejichž předkové pocházejí ze střední a východní Evropy.

Původ označení[editovat | editovat zdroj]

V raném středověku pojmenovávali Židé, přicházející do Evropy, nové země podle zemí, které byly uvedeny v Bibli. Území dnešního Německa pojmenovali po biblické zemi Aškenaz (Genesis 10, 3). Aškenaz byl synem Gomera, kterého rabínští učenci ztotožnili s prapředkem Germánů (Joma 10a). V některých dalších pramenech, včetně křesťanských, je Aškenaz ztotožňován se Skandinávií. O „zemi Aškenaz“ jako o Německu a „jazyce Aškenaz“ jako němčině píše i Raši ve svých glosách k Talmudu. První zmínka, která ukazuje Aškenaz jako svéráznou kulturní identitu, pochází od Ašera ben Jechiela, narozeného původně v Německu, ale působícího v Toledu ve Španělsku. O svých předcích hovoří jako „o učencích Aškenazu“, kteří měli přijmout Tóru a tradice přímo od učenců z Erec Jisra’el, a jejich úroveň „je v tomto mnohem vyšší než úroveň synů této země“ (tj. Španělsko a sefardští Židé).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Aškenázské kulturní centrum se ve svém prvopočátku (10. - 11. století) nacházelo na území severní Francie, Porýní a západního Německa. V tomto období se zrodily základy aškenázské kultury, především díky halachickým ustanovením tehdejší hlavní náboženské autority aškenázských židů Geršoma ben Jehudy, zvaného Me’or ha-gola (světlo vyhnanství), byla ustanovena rovněž i liturgie (Machzor Vitry) a vyvinul se vlastní systém studia biblických a talmudických textů (Raši), který později inspiroval sefardské učence jako Nachmanides nebo Šlomo ben Avraham ibn Adret.

První přesun nastal během 11. a 12. století, kdy byly křižáky vyvražděni Židé v Porýní a ve Francii. Vraždění Židů proběhlo po celém území Německa a dokonce i Čech, tam už ovšem s menší intenzitou. Následkem toho se centrum kultury aškenázských Židů začalo posouvat směrem na východ. V 15. a 16. století již bylo centrum někdejšího západoevropského židovstva v důsledku vyhánění a nesnesitelných životních podmínek přesunuto do Polska, Litvy, Čech, Maďarska a později ještě dále na území dnešního Ruska a Ukrajiny. Zde se rozdělilo na řadu dílčích minhagů, které se od sebe odlišovaly více či méně. Aškenázské židovstvo tak nikdy nebylo homogenním celkem.

Až do 20. století se hlavní centrum populace soustředilo v tzv. pásu osídlení, což bylo území dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny sahající od Baltského až k Černému moři. Také zde se přes počáteční výhody stávali Židé cílem útoků a pogromů. Největší pogrom do druhé světové války znamenalo kozácké povstání pod vedením Bohdana Chmelnického, kterému padlo za oběť několik desítek tisíc Židů (v té době zhruba 40 % židovské populace Ukrajiny). Z této oblasti Židé emigrovali během 19. století do USA, později rovněž s nástupem sionismu do Palestiny. Během druhé světové války byla více než polovina evropských Židů vyvražděna - největší ztráty utrpěla právě populace Polska (cca 3 000 000), SSSR (cca 1 000 000) a Maďarska (cca 300 000). Kromě zbytků populace ve východní Evropě je dnes hlavním centrem aškenázského židovstva především Izrael a USA.

Kultura aškenázských Židů[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od sefardských Židů žili Aškenázové v poměrně nepřátelském prostředí, vystaveni častým útokům ze strany okolního, především křesťanského obyvatelstva. To způsobilo, že v otázkách náboženství byli mnohem rigidnější než Sefardé, kteří neměli problém se zakomponováním cizích vlivů do židovské náboženské filozofie. Méně u nich byla rozvinuta poezie, přesněji pak poezie a literatura světského rázu, velký důraz byl ale kladen na studium náboženských textů. Bible, Talmud a komentáře k nim se staly osou aškenázského kulturního života a normativním pramenem aškenázských kulturně-náboženských zvyků a tradic. V aškenázském prostředí se díky stísněné situaci vytvořily rovněž mnohem vhodnější podmínky pro vznik fundamentalistických a pietistických hnutí (chasidismus) a velkou roli v aškenázské kultuře hrálo i mučednictví - kiduš ha-Šem (dosl. posvěcení Jména (Božího)).

Halacha a zvyky[editovat | editovat zdroj]

V 10. století přijali aškenázští židé jako závazné nařízení takanu vydanou Geršomem ben Jehudou ohledně manželství - totiž monogamní manželství (ačkoli Tóra polygamii nezakazuje) a pravidlo, že v případě rozvodu musí s rozvodem souhlasit i žena. Zároveň se od té doby vyvíjel specifický liturgický ritus - nosach - charakteristický pro všechny aškenázské obce. Aškenázský ritus je oproti sefardskému, kromě jiného, pořadí a frekvence některých modliteb charakteristický i cenzorskými zásahy ze strany křesťanů, kteří chápali některé pasáže v židovských modlitbách (Kadiš, Alejnu) jako urážlivé vůči křesťanství.

Během středověku se vyvinula taktéž odlišná výslovnost hebrejštiny stejně tak jako vlastní jazyk, jidiš. Aškenázští židé také kromě odlišně liturgické praxe dodržují mírně odlišné zvyky na Pesach, ohledně kašrutu a některých dalších svátků - tyto změny byly ve většině případů vynuceny podnebím a prostředím, ve kterém žili. Vyvinul se i typ vlastního aškenázského hebrejského písma, založeného na bázi středověkého manuskriptu.

Vývoj halachy byl charakterizován vzájemným ovlivňováním aškenázských a sefardských Židů. Na jedné straně byl Šulchan Aruch sefardského autora Josefa Kara ovlivněn a inspirován dílem Arba'a Turim aškenázského učence Ja'akova ben Ašera, na druhé straně Karo dával v závěrečných rozhodnutích přednost sefardským autoritám, což způsobilo, že Šulchan Aruch zpočátku nebyl mezi aškenázskými Židy přijat. Šulchan Aruch se stal halachicky uznávaným dílem až po doplnění polským rabínem Moše Iserlisem. V současnosti je nejvyšší halachickou autoritou aškenázských židů sbor Eda ha-charedit v Jeruzalémě a Vrchní rabinát Izraele, který je rozdělen mezi aškenázské a sefardské židy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.  
  • PAVLÁT, Leo; FIEDLER, Jiří; ŠEDINOVÁ, Jiřina a kolektiv. Židé − Dějiny a kultura. Praha : Kliment a Mrázek, 1997. 144 s. ISBN 80-85608-17-0.  
  • PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha : Sefer, 1993. 430 s. ISBN 80-900895-4-2.  
  • SCHUBERT, K. Dějiny Židů. NS Svoboda, Praha, 2003, 132 s. ISBN 80-205-1036-2

Související články[editovat | editovat zdroj]