Zóna osídlení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zóna osídlení (vyznačena červeně)

Zóna/linie osídlení (Черта оседлости) bylo ohraničené území v Ruském impériu mezi lety 1791–1917, za jehož hranicemi nesměli mít Židé ani Romové trvalé bydliště. Ruské právní akty z 19. století obvykle používaly termín „Žid“, jenž původně označoval osobu, která byla členem židovského společenství. V pramenech práva z počátku 20. století se běžně používal také termín „osoba židovského vyznání“. Výjimku mělo několik kategorií, do kterých v různých dobách spadali například: obchodníci první gildy, osoby s vysokoškolským vzděláním, vysloužilí vojáci, řemeslníci registrovaní v řemeslnických dílnách, Karaimové, a také horští, gruzínští a bucharští Židé. Územní rozloha Zóny činila 1 224 008 km².

Území Zóny osídlení bylo původně vymezeno výnosem Kateřiny II., který byl vydán roku 1791. Zde se o Zóně psalo jako o teritoriu Ruska, kde se Židé mohli volně usazovat a obchodovat. Zóna vznikla po Druhém dělení Polska, kdy byla jeho východní území společně s tamním židovským obyvatelstvem připojena k Ruskému impériu. V této Zóně pak bylo možné vidět speciálně vytvořené osady podobné městům, kterým se přezdívalo štetly. Ty byly především v značné části Polského království, Litvy, Běloruska či Besarábie. Dále se rozprostíraly i na území dnešní Ukrajiny nebo také Latgalska, které bylo součástí Vitebské gubernie a dnes spadá pod Lotyšsko.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Fakticky byl počátek Zóny židovského osídlení stanoven výnosem carevny Kateřiny II. z 23. prosince roku 1791. Kateřina II. se tímto snažila definovat oblast, ve které budou Židé žít. Tato oblast byla přísně vymezena a její území se táhlo od Pobaltí, přes Bělorusko, Ukrajinu, Polsko až k Černému moři. Výnos Židům zároveň zakazoval zabývat se obchodem, a to zejména v Moskvě (což se hodilo místním obchodníkům, kteří se báli konkurence). Židé se měli uchýlit spíše k provozování drobných řemesel, či vedení krčem s alkoholem. Jeden z předních právníku, Genrikh (Heinrich) Sliozberg, který se zabýval židovskou otázkou poznamenal, že výnos Kateřiny II. z roku 1791 byl pouze důkazem toho, „že nepokládali za nezbytné, dělat nějaké výjimky pro Židy: omezení práva na svobodu pohybu a volby místa pobytu se vztahovalo víceméně na všechny, do jisté míry i na šlechtice“.

Během Třetího dělení Polska byly k Zóně přidány i Vilenská a Grodenská gubernie. Důvodem byl velký počet Židů, kteří žili na tomto území. Konečná právní úprava Zóny osídlení proběhla roku 1804, kdy byl vydán „Výnos o uspořádání Židů“. V něm byl výčet gubernií a území, kde se mohli Židé beztrestně usazovat a obchodovat. Ke stávajícím guberniím přiděleným Židům se přidala ještě Astrachaňská a Kavkazská gubernie (do roku 1835). „Výnosy“ všem Židům neúprosně přikazovaly, aby se zapsali do jednoho z „cechů“: k zemědělskému, továrnímu a řemeslnickému nebo obchodnímu. Tato právní úprava z roku 1804 byla z části založena na „Vyjádření“ senátora Děržavina o příčinách potravinového deficitu v Bělorusku, a v značné míře také na polských návrzích zákona z 18.století.

Geografie Zóny osídlení[editovat | editovat zdroj]

Do Zóny osídlení spadaly speciálně vytvořené štetly v následujících guberniích:

  1. Besarabská
  2. Vilenská
  3. Vitebská gubernie, včetně Sebežského a Nevelského újezdu (nyní je to část Pskovské oblasti), Veližského újezdu (ten je v současné době součástí Smolenské oblasti) a třech dalších újezdů, kterým se říkalo „infljanty“. Ty se rozprostíraly na území tehdejšího Livonska. Livonsko je v současné době pouze historickým útvarem, který se rozkládal přibližně na území dnešního Estonska a Lotyšska.
  4. Volyňská
  5. Grodenská
  6. Jekatěrinoslavská
  7. Kyjevská
  8. Kovenská
  9. Minská
  10. Mohylevská
  11. Podolská
  12. Poltavská
  13. Tavrická
  14. Chersonská
  15. Černigovská, která zahrovala Suražský, Mglinský, Novozybkovský a Starodubský újezd (ty nyní spadají pod Brjanskou oblast).

Mimo jiné bylo do Zóny osídlení zahrnuto i všech deset gubernií Polského království. V různých dobách pak byly ze Zóny vyloučena města Kyjev (Židé měli povoleno žít pouze v některých částech města), Nikolajev, Jalta a Sevastopol.

Jak fungovala Zóna osídlení v různých dobách[editovat | editovat zdroj]

Na konci 19. století žilo v Ruském impériu 5 milionů Židů. Pouze asi 200 000 z nich mělo právo žít ve městech mimo Zónu osídlení. Dokonce i dočasné vycestování ze Zóny bylo pro Židy značně komplikované. V souladu s výnosem o Zóně osídlení se Židům povolovalo bydlet pouze ve speciálně vytvořených štetlech. Výsledkem těchto omezení, a také omezení v oblasti výběru povolání, byla obrovská bída uvnitř Zóny. Historik Walter Laqueur poznamenal, že na začátku 80. let 19. století žila většina Židů ve větší bídě, než nejchudší ruští rolníci a dělníci. Velká část z nich byla odsouzena k pomalému vyhladovění.

Výjimku měli pouze obchodníci první gildy (ale až po 10letém pobývání v gildě v rámci Zóny osídlení), osoby s vysokoškolským vzděláním, střední lékařský personál, řemeslníci zapsaní v nějaké řemeslnické dílně, Židé nižších vojenských hodností, kteří se dostali do služby díky rekrutskému náboru.

Je důležité poznamenat, že pro postoupení do první gildy bylo nutné splnit dvě podmínky. Židé museli „získat“ (spíše být schopni si zaplatit) průmyslové potvrzení určitého stupně (na začátku 20. století stálo 500 rublů ročně) a příslušný doklad pro členy gildy (ten stál ve 20. století 75 rublů ročně). Nic víc se pro to ale dělat nemuselo. Člověk nemusel být ani reálně zaměstnán v jakékoli průmyslové nebo komerční oblasti, ani nepotřeboval souhlas pro vstup od samotné gildy. Tímto způsobem, tedy vstupem v obchodní oblast první gildy, bylo prakticky vzato možné obejít nařízení o trvalém bydlišti týkající se Židů. Nesmíme však zapomínat, že pro mnoho Židů byl tento krok příliš nákladný a většina z nich si ho prakticky nemohla dovolit.

Ani další způsoby, jak se dostat ze Zóny osídlení nebyly jednoduché. Komplikace totiž doprovázely i pokusy o získání vzdělání či připsání se k řemeslnické organizaci. Na vysokých školách fungovala v 80. letech 19. století procentuální norma (tzv. NUMERUS CLAUSUS), která určovala maximální počet židovských studentů (3% v hlavních městech, 5% v ostatních městech a 10% v zóně osídlení). Co se týče řemeslnických organizací v Zóně osídlení, ty byly v 80. letech všechny rozpuštěny, kromě těch v Oděse.

Z určitého hlediska by se dalo na Zónu osídlení nahlížet jako na politiku integrace náboženských a etnických uzavřených obcí do ruské společnosti, a to zejména ve druhé polovině 21. století. Jako příklad takové integrace lze uvést přechod Židů ke křesťanství. Mnozí Židé se snažili začlenit a upouštěli tedy od svých zásad a náboženských tradic. Snažili se vytvořit si svou novou moderní identitu, která by Rusům nepřekážela. Na druhou stranu se tato politika zákazů a četných omezení projevila v radikalizaci některých lidí, kteří v důsledku toho utvářeli revoluční organizace. Mnozí kulturní činitelé tuto politiku kritizovali. Dramatik David Benare (Manevič), ve své divadelní hře z roku 1907 s názvem „Pasynki žizni“, tvrdě kritizoval Zónu osídlení a Židy nazval „nevlastními syny Ruska“.

Fakticky přestala Zóna osídlení existovat už v roce 1915. V důsledku mimořádných okolností válečného období se vedoucí představitel Ministerstva vnitra rozhodl, že Židům povolí žít v městských obydlích mimo ohraničené území Zóny. Samozřejmě s vyloučením hlavních měst a území, která byla spravována ministry imperátorského dvora nebo patřila armádě (tzn. palácová předměstí Petrohradu a celé frontové pásmo). Zrušení Zóny osídlení však neznamenalo, že se zmírnila i politika ve vztahu k Židům. Zmiňovaný krok Ministerstva vnitra totiž vůbec nebyl zamýšlen jako projevení solidarity k Židům. Jakmile vstoupilo Rusko do války, vláda si začala uvědomovat, že velká část zóny je na území, kde vznikla válečná fronta. Bylo tedy potřeba dostat Židy z této oblasti, aby je neměli naakumulované na jednom místě. Díky tomu, jak se k nim Rusové celou dobu chovali nemohli počítat s nějakou loajalitou od tohoto utlačovaného obyvatelstva. Bylo tedy nutné je přesunout někam, kde budou představovat menší zlo. Okolo 500 000 Židů bylo přemístěno do jiných, od fronty vzdálenějších, gubernií, nejvíce však do Jekatěrinoslavské, Chersonské a Podolské.

Za absolutní konec Zóny osídlení se však považuje rozhodnutí Prozatimní vlády o zrušení Zóny, a to po Únorové revoluci (1917). Tento rok je definován jako zásadní zlom v postavení Židů, co se týče Ruského impéria.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Черта оседлости na ruské Wikipedii.