Pietismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pietismus (z francouzského pieté < lat. pietatem (nom. pietas), zbožnost) je po protestantské reformaci nejvýznamnějším reformním hnutím v rámci protestantských církví, které vzniklo ve 2. polovině 17. století.

Pietismus reagoval na strnulost protestantské ortodoxní dogmatiky. Klade důraz na praktickou zbožnost; křesťan musí veškerý svůj vnitřní i vnější život vědomě podřídit křesťanským zásadám. Kdo v takovéto jednotě s Bohem a se stejně smýšlejícími stojí, ten je v pietistickém pojmosloví obrácen neboli znovuzrozen.

Za zakladatele pietismu je pokládán Philipp Jacob Spener, který nastínil reformní program pietismu v díle Pia desideria. Z hlediska sociologického byl pietismus protestem proti klerikalizaci církve a zásadnímu vlivu světské moci ve věcech víry a náboženství v luterských církvích. Pietismus je hlavním zdrojem evangelikalismu.

Pietistické směry[editovat | editovat zdroj]

V pietismu se vytvořilo několik směrů. Mezi nejvýznamnější patří hallský směr, jehož centrem bylo město Halle nad Sálou, a ochranovský směr, jehož reprezentantkou je obnovená Jednota bratrská v Ochranově, jejímž čelným představitelem byl Mikuláš Ludvík hrabě z Zinzendorfu.

Pietismus v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Pietismus silně ovlivnil tajné nekatolíky v Čechách a na Moravě, jakož i tolerované luterány ve Slezsku.

V Čechách a na Moravě byl pietismus klíčovým faktorem, který umožnil tajným protestantům přetrvat v 18. století při své víře až do vydání tolerančního patentu.

Jedním z center slezského pietismu se stal Těšín, kde působili pietisté hallského směru; mezi ně patří Johann Adam Steinmetz, Jiří Sarganek či Jan Liberda.