Miloslav Disman

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Miloslav Disman
Miloslav Disman
Miloslav Disman
Narození 27. dubna 1904
Bělá pod Bezdězem
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 29. dubna 1981 (ve věku 77 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Bělá pod Bezdězem
Ocenění zasloužilý umělec
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miloslav Disman (27. dubna 1904 Bělá pod Bezdězem[1]21. dubna 1981[2] Praha) byl divadelní a rozhlasový režisér, dramaturg a pedagog. Za svou režijní rozhlasovou činnost, především za rozvíjení estetické výchovy mládeže, obdržel v roce 1953 Řád práce, u příležitosti 60. narozenin titul zasloužilý umělec a v listopadu 1966 Československou cenu míru.

Život[editovat | editovat zdroj]

Disman pocházel z Bělé pod Bezdězem. Jeho otec městský důchodní Dr. Bedřich Disman byl v Bělé pod Bezdězem aktivním členem místního odboru Matice školské,[3][4] starostou místního odboru Pojizerské sokolské župy Fügnerovy,[5][6] působil ve výboru obecního zastupitelstva a jako revizor v Úvěrním spolku.[7] Veřejně se angažoval i jako člen místního antiklerikálního sdružení Volná myšlenka (Miloslav Disman v r. 1919 vystoupil z církve katolické a zůstal bez vyznání).[8][9]

Syn Miloslav Disman vystudoval v letech 1918-1920 Vyšší reálku v Jičíně, později v Praze; v rozmezí let 1922-1927 složil odborné učitelské zkoušky; 1930-1932 vystudoval Školu vysokých studií pedagogických v Praze. V letech 1922-1930 působil jako učitel, odborný učitel a správce českých menšinových obecných škol v Novém Boru, ve Mšeném nad Nisou, v Bělé pod Bezdězem, v Náhlově pod Ještědem a v Dolní Poustevně.[10] Zapojil se také do tzv. menšinářské a hraničářské práce: nejprve jezdil se zájezdy do pohraničí s „Maňáskovou scénou“, spolupracoval s první školou lužických dětí, kterou v Bělé pod Bezdězem zřídil známý hraničářský pracovník Josef Maštálko, s Frantou Kocourkem, Prokopem Domorázkem, s hercem Vaškem Tréglem, tajemníkem Národního divadla Procházkou, herci Sárou, Schettinou a členy kroužku studentů v Bělé pod Bezdězem, pokračoval vlastní prací na menšinových školách v severočeském pohraničí v dramatických a pěveckých kroužcích (např. Ochotnická divadelní jednota v Bělé pod Bezdězem) a s družinou dětí pokusného tábora dorostu Československého Červeného kříže v Bojanovicích u Znojma.[11][12]

Od března 1930 pokračoval na pokusných školách v Michli a jako odborný učitel na Masarykově pokusné reformní škole 1. a 2. stupně v Nuslích, kde už vznikl stálý recitační soubor mládeže r. 1936 spojený i s dočasným sborem pražského učitelstva, jež spolupracoval s Uměleckou skupinou Míly Mellanové, Pedagogickou jednotou Komenského (PJK) a Masarykovým lidovýchovným ústavem (sekcí Přátel literatury pro mládež).[13] Jako pedagog byl Disman dlouholetým členem Pedagogické jednoty Komenského v Praze, kde působil jako jednatel.[14]

Recitační soubor mládeže už v roce 1931 nahrával první české gramofonové desky sborových recitací mládeže a r. 1932 spolupracoval v režii Vladislava Vančury na prvním českém pokuse o umělecký pedagogický film „Na sluneční straně“ (Vančura, Jacobson a Disman) a na pokusech se sborovou recitací až tisícičlenného sboru, který recitoval verše St. K. Neumanna k narozeninám prezidenta T. G. Masaryka.[15]

V roce 1931 založil rozhlasový dětský soubor [16]. Spisovatel Vladislav Vančura jej pojmenoval Dismanův rozhlasový dětský soubor (DRDS) [17]. Disman však za oficiální datum vzniku souboru později označil 15.9.1935 [18]. Soubor se stal stálým externím spolupracovníkem rozhlasu. Členy DRDS byli např. herci Josef Vinklář (od r.1942), Jiří Horčička (od r.1937), Jiří Vala, Jana Hlaváčová, Alena Vránová, Václav Postránecký, Eva Klepáčová, Zdeněk Borovec, Pavel Kohout [19], a další. Od roku 1930 pracoval ve školském rozhlasu, což bylo vysílání Radiojournalu pro školy.[20] V roce 1935 se stal dramaturgem a režisérem československého rozhlasu. Od roku 1937 spolupracoval s reportážním oddělením. Od jara 1938 vedl samostatnou každodenní relaci »Okénko« a od počátku školního roku přešel Disman k režii školského rozhlasu na upráznnéné místo po Janu Kühnovi, který se stal sbormistrem Československého pěveckého sboru a Dětského rozhlasového sboru. Místo Dismana zaujal J. V. Pleva.[21]

Peníze na smetišti je trochu nezvyklý název rozhlasové scény dopoledního školského rozhlasu dnes v 11.15 hod., ale má námět zcela konkrétní a dnes velmi naléhavý. Pojednává se v ní o sběru odpadků, který se právě provádí, o třídění a využití odpadků v průmyslu a nezapomíná se v ní ani na retrospektivní scénku o tom, jak kdysi venkovští »hadrníci« vyměňovali nitě a jehly za staré hadry. Autorem scény je dr. Jaroslav Ryšavý. — Pro mladší posluchače připravuje školský rozhlas na týž den v 10.30 hod. drobnou scénu »Na rodné hroudě«. S dětmi pohovoří starý rolník uprostřed dubnové práce na poli. Scénku uzavře recitátor verši Sládkovými, nato si děti ve všech školách zazpívají společně s Kühnovým dětským sborem. Režii obou scén má M. Disman.

Venkov, 14.04.1939[22]

Ve válečných letech 19421944 inscenoval na půdě Intimního divadla v Umělecké besedě, na scéně nazvané Intimní divadlo dětem [23] s amatérským souborem mládeže hry pro děti a mládež, např. Karafiátovy Broučky. V únoru 1944 byl režisér Disman jmenován uměleckým šéfem Dětské scény Intimního divadla.[24] V rámci akce Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě „Umění všem” v listopadu 1944 se v Městské knihovně pro mládež konala dětská besídka, na které děti pod vedením režiséra Dismana z Intimního divadla předvedly scénu zvířátek ze hry třináctiletého Václava Ryšánka „Hrdina zlatého kapradí”.[25]

Během druhé světové války byl Disman členem ilegálního Národního výboru Čs. rozhlasu a byl napojen na spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při komunistickém Ústředním národním revolučním výboru. Při květnovém povstání roku 1945 působil jako jeden z rozhlasových hlasatelů a komentátorů. V květnu 1945 se stal také prvním předsedou revoluční závodní rady. Podle jeho osobních zážitků byly také psány knižní publikace Československý rozhlas v boji a Hovoří Praha.[26]

Pražská divadla pro mládež zahajují. V osadě divadelní mládeže v Broučkově u Vráže na Otavě studuje umělecký vedoucí dětské scény při Intimním divadle, rež. M. Disman, dramatickou prvotinu. Jar. Panenkové »Letíme do nebes«. Pražské divadlo pro mládež Míly Mellanové zahajuje svou 10. sezónu hrou K. Michla »Sněm duchů na Turově«, v režii M. Procházky, 9. září v Osvětovém odboru.

—Venkov, 24.08.1944[27]

Po osvobození začal pracovat na přetvoření dětského souboru (DRDS) v Ústřední studovnu umění pro mládež (ÚSUM),[28] velkoryse komponovanou společenskou instituci, kterou měl Disman domyšlenou včetně podrobných plánů budovy pro ÚSUM. O prázdninách pořádal tzv. Broučkov, letní pracovní tábor Dismanova rozhlasového a divadelního souboru v Praze, při kterém působili i komunističtí Mladí průkopníci ÚSUMu.[29] V poúnorových dnech přestala být tato myšlenka aktuální a Dismanovy programové záměry už přestaly dostačovat současné komunistické ideologii.[30]

ÚSUM přináší i náčrty plánů Ing. arch. K. Mezery na postupnou organisaci budování ÚSUM a praktické ukázky z její činnosti. Schválením úřadů republiky stal se plán ÚSUM programem činnosti IV. odboru Výzkumného pedagogického ústavu J. A. Komenského. Měl by být proto do něho zasvěcen každý pedagog i pracovník v oboru umění pro děti a mládež.

—M. Disman: ÚSUM, Ústřední studovna umění pro mládež, nakl. Práce 1946[31]

Od roku 1952 byl Disman vedoucím režisérem vysílání pro děti a mládež. V letech 1955, 1960 a 1965 byl reportérem československé spartakiády. V letech 19591970 pracoval jako externí pedagog na pražské AMU. Byl rovněž aktivní v Mezinárodní organizaci divadel pro děti a mládež. V rozhlase pracoval až do roku 1971, kdy odešel do důchodu.

Jeho syn Miloslav Disman (nar. 1947) je ilustrátorem a grafikem.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Pan profesor Disman byl původním povoláním kantor z Bělé pod Bezdězem a jeho ctižádostí nebylo vychovávat profesionální umělce, herce, režiséry, spisovatele, básníky, hudební skladatele, ač pravda v mnoha případech se i tak stalo...Pan profesor vyhnětl z talentu řadu umělců, nedovolil zajít žádnému slibnému človíčku, ale uvedl ho do světa krásy a poznání, že přes kumšt se člověk může stát lepším i hodnotnějším. On v sobě pan profesor Disman měl charisma, které ozařovalo dětské duše takovou silou, že z člověka vyrostl ne-li přímo kumštýř, pak alespoň ten, kdo po celý život umění miloval a vzhlížel k němu s úctou.
— Josef Vinklář[32]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Rozhlasové režie, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1936 K. H. Mácha: Máj
  • 1939 Svatopluk Čech: Výlet pana Broučka do XV.století
  • 1941 Fr. Jungbauer: Prasátka babky Barborky
  • 1948 A. Ransome: Boj o ostrov
  • 1952 Václav Řezáč: Poplach v Kovářské uličce
  • 1955 Jakub Arbes: Štrajchpudlíci
  • 1956 Jan Drda: Vyšší princip
  • 1957 J. Š. Baar: Paní komisarka
  • 1960 J. Trnka: Zahrada
  • 1961 Jan Peka: Achilleus
  • 1961 Václav Čtvrtek: My tři a pes z Pětipes
  • 1962 Erich Kästner: Emil a detektivové
  • 1963 André Maurois: Země tisíce splněných přání (Le pays des trente-six mille volontés) - pohádka.
  • 1964 V. Nezval: Anička skřítek a slaměný Hubert
  • 1964 Richard Hughes: Velrybí domov
  • 1967 E. T. Seton: Moji známí z divočiny
  • 1968 Božena Němcová: Moudrý zlatník
  • 1968 Václav Čtvrtek: Narození princezny Malenky

Divadelní režie, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1942 Jan Karafiát: Broučci, Intimní divadlo (přes 300 repríz)
  • 1944 V.Ryšánek: Hrdina zlatého kapradí, Intimní divadlo
  • 1944 J.Kolář: Bzunďa a Brunďa, Intimní divadlo

Publikační činnost, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • Disman M.: Individuální vyučování počtům v 5. školním roce. Tvoř. škola 1930/31
  • Disman M.: Pokus o reformu početního vyučování na škole I. stupně. Tvoř. škola 1931/32
  • Disman M.: Kolektivní (sborová) recitace. Šk. reformy 1931/32,
  • Disman M.: Ukázka žákovského shromáždění na pokusné reformní škole obecné v Nuslích. Tvoř. škola 1931/32[34]
  • 1946 Čs. rozhlas v boji
  • 1950 Paprsek
  • 1952 Tři medvíďata – divadelní hra
  • 1967 Pracovníci Čs. rozhlasu ve službách květnové revoluce
  • 1968 Kapitoly z dějin Čs. rozhlasu
  • 1975 Hovoří Praha. Vzpomínky na revoluční květnové dny 1945 v rozhlase

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Bělá pod Bezdězem
  2. Přestože některé zdroje uvádějí jiné datum úmrtí, na náhrobní desce na hrobu rodiny Dismanových v Bělé pod Bezdězem je uveden 21. duben 1981 a totéž datum je i v záznamech o jmenovaném ve městě
  3. Věstník Ústřední Matice Školské. Praha: Ústřední Matice školská, 10.-11.1912, 28(10-11), s. 147.
  4. Věstník Ústřední Matice Školské. Praha: Ústřední Matice školská, 05.-12.1910, 26(5-12), s. 111.
  5. Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 02.07.1912, 7(152), s. 14.
  6. ČESKÁ OBEC SOKOLSKÁ (1889-1904) a ČESKOSLOVENSKÁ OBEC SOKOLSKÁ. Věstník sokolský: list Svazu českoslovanského sokolstva. Praha: Svaz českoslovanského sokolstva, 15.07.1912, 16(13-14), s. 480.
  7. Chytilův úplný adresár̆ Království českého, díl 2, Nákl. vlastním, 1914, s. 496.
  8. Volná myšlenka: časopis volných myslitelů českých. Praha: Vydavatelství Volné myšlenky, 22.06.1919, 10(8), s. 7.
  9. Volná myšlenka: časopis volných myslitelů českých. Praha: Vydavatelství Volné myšlenky, 20.06.1920, 11(25), s. 6.
  10. Miloslav Disman. Portál [online]. 2008-12-17 [cit. 2020-10-04]. Dostupné online. (česky) 
  11. Náš rozhlas. Praha: Orbis, 26.05.1946, 13(22). s. 5.
  12. Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, 19.7.1926, 34(359, odpolední vydání). s. 2.
  13. Eva: časopis moderní ženy. Praha: Melantrich, 15.04.1937, 9(12), s. 15.
  14. Národní učitel: věstník Jednoty učitelstva národních škol. V Praze: Jednota učitelstva národních škol, 1940, 1(10). s. 132.
  15. Náš rozhlas. Praha: Orbis, 26.05.1946, 13(22). s. 5.
  16. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 244
  17. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str.  415
  18. http://www.rozhlas.cz/srt/99osobnosti/_zprava/527147
  19. Josef Vinklář: Pokus o kus pravdy, Dialog, Praha, 1993, str. 33, ISBN 80-85194-99-6
  20. http://media.rozhlas.cz/_binary/02181019.pdf, str.33
  21. Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, 2.9.1938, 46(441, polední vydání). s. 5.
  22. Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 14.04.1939, 34(88). s. 5.
  23. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 540
  24. Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 19.02.1944, 39(42). s. 4.
  25. Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 03.11.1944, 39(260). s. 4.
  26. Slovník české literatury. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2020-10-03]. Dostupné online. 
  27. Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 24.08.1944, 39(199). s. 2.
  28. Rovnost: list sociálních demokratů českých. Brno: J. Opletal, 16.10.1946, 62(239). s. 6.
  29. Rovnost: list sociálních demokratů českých. Brno: J. Opletal, 30.8.1947, 63(202). s. 4.
  30. Pavel Kosatík: Fenomén Kohout, Paseka 2001, s. 34:
  31. Štěpnice: kritická revue tvorby pro děti a mládež. Praha: Práce, 06.-07.1946, 1(3-4). s. [128b].
  32. Josef Vinklář: Pokus o kus pravdy, Dialog, Praha, 1993, str. 33–4, ISBN 80-85194-99-6
  33. KOLEKTIV AUTORŮ. Kdo byl kdo v Československu. 1. vyd. Praha: ČTK, 1969. 344 s. S. 149. 
  34. Pokusná škola ve Zlíně. Brno: Pokusná škola, 1932, 1932(3). s. 93.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 244
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str.  414–5, 417, 540, 617, 621–2, 632, 635
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 121–122. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 235–236. 
  • Josef Vinklář: Pokus o kus pravdy, Dialog, Praha, 1993, str. 33–5, ISBN 80-85194-99-6
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 13. sešit : Dig–Doš. Praha: Libri, 2010. 216–338 s. ISBN 978-80-7277-416-6. S. 221–222. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]