Alexandra Berková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandra Berková
Narození 2. července 1949
Trenčín
Úmrtí 16. června 2008 (ve věku 58 let)
Praha
Povolání spisovatelka, pedagožka, novinářka a scenáristka
Alma mater Univerzita Karlova
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Alexandra Berková (2. července 1949 Trenčín16. června 2008 Praha )[1][2] byla česká prozaička, scenáristka, publicistka a pedagožka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 2. července 1949 v Trenčíně. Jejím otcem byl dirigent symfonického orchestru Bohumil Berka a matka byla novinářka. Od devíti let až do vysokoškolských studií žila v Teplicích. Maturovala na SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově a v letech 1968–1973 studovala na FF UK v Praze češtinu a výtvarnou výchovu. Absolvovala prací o literárněkritických sporech Karla Čapka ve 30. letech, tuto později rozšířila na rigorózní – titul PhDr. získala v roce 1980.

Pracovala například jako redaktorka v nakladatelstvích Svoboda (1973–79) a Československý spisovatel (1979–81), později také jako uklízečka v kostele. Časopisecky debutovala roku 1976 v Literárním měsíčníku povídkou Miniromán, knižně pak v roce 1986 sbírkou Knížka s červeným obalem. Stála u zrodu Obce spisovatelů, byla rovněž vůdčí osobností Hejna českých spisovatelů Mamut a od roku 2006 byla členkou výboru českého PEN klubu. Věnovala se psaní televizních scénářů, rozhlasových her a publicistice.

Z později rozvedeného manželství s malířem Vladimírem Novákem (* 1947) vzešla dcera Nikola Nováková (* 1975), malířka.

Po roce 1990 začala učit tvůrčí psaní na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, poté na VOŠ Josefa Škvoreckého a na Literární akademii – zde také od roku 2001 vedla katedru tvůrčího psaní. Patřila k průkopníkům tohoto oboru v Česku a pro časopis Tvar psala "manuál na pokračování" O psaní.

Žila v Praze, kde také 16. června 2008 zemřela.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jejím tématem byly především mezilidské a partnerské vztahy, známa byla jako propagátorka feminismu – v prozaické tvorbě ovšem neváhala formálně experimentovat, což ji řadilo autorům pracujícím s postmoderními principy, intertextualitou a střídáním vypravěčských perspektiv. Tragický obsah, zaměřený na nelítostnou psychologickou introspekci nadlehčuje jazykovou hrou, groteskním nadhledem, ironií a nabouráváním zažitých vypravěčských postupů. Často volí metaforický a alegorický přístup, ve kterém se prolínají představy a skutečnost.

Její prvotina Knížka s červeným obalem je souborem povídek, které sledují osud českých žen od narození až po smrt – úloha osudu zde má blízko k severským ságám.

Próza[editovat | editovat zdroj]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

Příspěvky ve sbornících[editovat | editovat zdroj]

Publicistika knižně[editovat | editovat zdroj]

  • Čeští spisovatelé o toleranci, sborník ke kongresu PEN klubu (Nadace Readers International (Prague) - české centrum Mezinárodního PEN klubu, 1994)
  • Antologie českého rozhlasového fejetonu 2002–2004 (uspořádal Radim Kopáč, Concordia, 2004)
  • O psaní (esejisticky pojatá učebnice tvůrčího psaní; editorka Božena Správcová, Trigon, 2014)

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Dory Hollanderová: 101 lež, kterou muži říkají ženám, a proč jim ženy věří (s E. Hauserovou, Columbus, 1996)
  • V. J. Solanas(ová): SCUM Manifesto čili ŠLEM manifest (Votobia, 1998)

Scénáře[editovat | editovat zdroj]

  • Pánská jízda (1983, režie Karel Smyczek)
  • Bumerang (1986, režie Karel Smyczek)
  • Dva t. č. v zel. hl. dvě ves. nekuř. (1986, režie Karel Smyczek)
  • Dámská jízda (1987, režie Vít Olmer)
  • Co teď a co potom? (1991–1992, režie Hynek Bočan); původně 4-dílný, později 8-dílný televizní cyklus[3]: Tvrz; Kruh; Dveře; Dno; Hodný hoch; Maratón; Velmi banální příběh; Staré děti
  • Zírej, holube! (1991, režie Vít Olmer)
  • Zlatá brána (2004, režie Jaroslav Brabec)
  • Nespavost (2009, režie Lenka Wimmerová)[1]

Knižní verze scénářů[editovat | editovat zdroj]

  • Co teď a co potom? (podle televizního scénáře A. Berkové literárně zpracoval Libor Dvořák, Motto, 1992)

Náměty[editovat | editovat zdroj]

  • Magorie, rozhlasová hra (1991, scénář a režie Josef Henke, účinkují Jiřina Jirásková, Ota Sklenčka, Jiří Adamíra, Jaroslav Kepka a další)[4]

Překlady knih A. Berkové[editovat | editovat zdroj]

  • Magorie aneb Příběh velké lásky

Taifuuni, Finsko, 1997

Panorama, Bulharsko, 2003

  • Utrpení oddaného Všiváka

Taifuuni, Finsko, 1997

Panorama, Bulharsko, 2003

Apokalipsa, Slovinsko, 2004

  • Temná láska

Bassarai, Španělsko, 2004

Dokumenty o A. Berkové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřela spisovatelka Alexandra Berková - článek na serveru Novinky.cz
  2. profil na Portálu české literatury
  3. FDb.cz - filmová databáze
  4. databáze rozhlasových her Panáčka v říši mluveného slova
  5. text O. Sommerové na stránkách PEN klubu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha : Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 669.   (Poznámka: Název biogramu zní Alexandra Nováková)
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 39.  
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 49.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 88.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]