Inovace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Původ slova inovace pochází z latinského slova innovare, což v českém překladu znamená obnovovat. O zavedení tohoto pojmu do ekonomické sféry se zasloužil především americký ekonom Josef Alois Schumpeter, rodák z Třešti u Jihlavy.[1]

Pojem inovace se dříve uplatňoval spíše v ekonomické sféře. Dnes jsou však inovace nedílnou součástí lidského života a rozvoje člověka. Jak popsal Karel Rýdl ve své knize Inovace školských systémů, inovace jsou: „neoddělitelnou součástí společnosti rozvíjející podnikatelského ducha, tvořivost a představivost i ochotu riskovat.“[2]

Dříve byly inovace chápány spíše negativně, vzhledem ke konzervativnímu rázu společnosti, ale s postupným rozvojem společnosti došlo i k rozvoji lidského myšlení a náhled na inovace se začal pomalu měnit. K největšímu rozvoji inovátorství došlo z historického hlediska během vědecko-technické revoluce na přelomu 19. a 20. století (Rýdl/2003).

Inovace nemusí mít vždy jen pozitivní účinek. Některé inovace mohou mít negativní, někdy až ničivý dopad (například vynález gilotiny, různých léků, atomové bomby).

Definic slova inovace existuje celá řada. Některé jsou zaměřeny ekonomicky, například v Národní inovační strategii, která vychází z vymezení Evropské komise (Viturka/2010). Jiné jsou zaměřeny na obecný význam slova, jak vyjádřil Peter Drucker ve svém díle Inovace a podnikavost. Praxe a principy, „V inovacích jde v podstatě o utváření nějaké hodnoty a přispění něčeho nového“[3]

Inovace se dá také z pohledu sociologie chápat jako určitý druh nekonformního chování nazývaný deviace, jak tvrdí Robert Merton ve své knize 'Studie ze sociologické teorie' (2000). K tomuto způsobu chování povzbuzuje velký kulturní důraz na úspěch. Cesty k úspěchu však značně omezuje sociální struktura, která lidem s dobrými schopnostmi nedovoluje legitimně přijít k penězům (např. přijít k penězům). Inovátor se tedy snaží dosáhnout cíle společensky nepřístupným způsobem (např. krádež, korupce...).

Inovace ve vědě[editovat | editovat zdroj]

Americký vědec Thomas Samuel Kuhn ve své knize 'Struktura vědeckých revolucí' (1962) tvrdí, že věda se nezdokonaluje postupným hromaděním nových vědomostí, naopak prochází permanentními revolucemi, kdy se charakter bádání zásadně mění. Toto bádání rozděluje do tří období.

  1. Období „předvědecké“ – shromažďování informací, bez zařazení do určitého schématu (neexistují paradigmata)
  2. Období „normální vědy“ – vědci se snaží rozšířit paradigma na základě již dostupných informací. Cílem je dosáhnout uznání jejich vědeckých studií u širší veřejnosti.
  3. Období „krizové vědy“ – do tohoto období se věda dostává v momentě, kdy už stará paradigmata nejsou schopna odpovídat na otázky. Krizová věda je pak vědou, která nahrazuje stará paradigmata novými.

Inovace v ekonomii a podnikání[editovat | editovat zdroj]

V oblasti rozvoje hospodářství je inovace katalyzátorem růstu. Díky rychlému zdokonalování přepravy a komunikací za posledních několik desetiletí, tedy také díky globalizaci, ztrácí význam ekonomika založená pouze na komparativní výhodě určitého sektoru.

Ekonom Joseph Schumpeter, který velkým dílem přispěl k poznání inovace v ekonomii, ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942) tvrdí, že průmysl musí neustále zdokonalovat svou ekonomickou strukturu, což znamená zefektivňovat procesy a zdokonalovat produkty. Jeho slavné prohlášení „Kreativní destrukce je základním principem kapitalismu“ říká, že nelze tvořit, aniž by nebylo rozbito to staré, které není schopno se přizpůsobit.

Principem inovace podnikání je neustálé hledání lepší cesty k uspokojení potřeb zákazníka zvyšováním kvality servisu, produktů a snižováním ceny, což vede k lepší realizaci rozvoje technologií a organizačních strategií. Hlavním hnacím motorem inovování je ovšem konkurence, která je velmi důležitou složkou tržního hospodářství.

Finanční a analytická společnost Bloomberg zpracovává tzv. Bloomberg Innovation Index, který se zaměřuje na porovnávání kvality inovací v jednotlivých státech na základě šesti oblastí: věda a výzkum, výroba, high-tech společnosti, středoškolské vzdělávání, osobní rozvoj a patenty.

Umístění Stát
1 Jižní Korea Jižní Korea
2 Japonsko Japonsko
3 Německo Německo
4 Finsko Finsko
5 Izrael Izrael
6 USA USA
7 Švédsko Švédsko
8 Singapur Singapur
9 Francie Francie
10 Spojené království Velká Británie
31 Česká republika Česká republika

Typy inovací[editovat | editovat zdroj]

Jeden z typů třídění je na:

  1. technické inovace: vytvářejí nové produkty, postupy a významné technické změny v produktech a postupech
  2. netechnické inovace: zahrnují organizační, podnikatelské, sociální a ekologické inovace (ty vytvářejí pozitivní přínos pro životní prostředí)
  3. sociální inovace: zaměřené na inovace pracovních podmínek, kvalifikace pracovní síly, pracovních vztahů, forem odměňování, kultury pracovního prostředí a morálního klimatu

Další z typů třídění inovací je vytvořen dle tzv. příručky 'Oslo manuálu' (připraven dle expertů v oblasti měření a hodnocení inovačních aktivit v rámci členských zemí OECD)

Rozlišuje:

  1. produktové inovace: inovace v produktu nebo službě, kterou instituce nabízí (například změna nabídky vzdělávacích akcí), může sem ale patřit i zavedení nového produktu či služeb
  2. procesní inovace: změna ve způsobu, jakým jsou produkty nebo služby vytvářeny a dodávány, mohou se týkat pouze odstraňování nedostatků v již zaběhnutých procesech. Patří sem například významné změny v technice/ softwaru, snížení bezpečnostních rizik či zátěže životního prostředí či nové metody pro poskytování služeb.
  3. marketingové inovace: zaměřují se na otevření nových trhů, nové umístěni podnikového produktu na trh s cílem zvýšit produkci a lepší adresování potřeb zákazníka. Jde hlavně o použití nové marketingové metody, která nebyla předtím firmou použita (ale přitom ji mohl vytvořit a použít někdo jiný)
  4. organizační inovace: jde o nový způsob organizace v mnoha záležitostech včetně organizace vztahů s dalšími firmami, organizace pro postupy provádění práce či organizace v rozdělování povinností a zodpovědností práce

Existuje i mnoho dalších typů rozdělení inovací např. podle způsobu implementace inovací na:

  1. inkrementální (evoluce): spočívají v malých inovacích. Pracuje s tím, co již známe a postupně se to snažíme zlepšit.
  2. radikální (revoluce): transformují způsob, jak o věcech uvažujeme a používáme. Většinou se tyto změny týkají určitého sektoru nebo druhu činností.
  3. racionalizační: zahrnují předcházení a odstraňování výrobních ztrát, při současném optimálním využívání existujících prvků podnikání

Inovační proces[editovat | editovat zdroj]

Na inovační proces je možné nahlížet dvěma základními způsoby. Do osmdesátých let dvacátého století převládal tzv. lineární model v různých podobách (model tlačený technologií nebo model tažený potřebami zákazníků). V osmdesátých a devadesátých letech vznikl nelineární model inovačního procesu, který vysvětlovat vznik inovací ve firmách a zároveň zohledňoval okolí firmy. Mezi nejznámější patří např. model řetězového propojení od autorů Klina a Rosenberga.[4][5]

Lineární inovační proces[editovat | editovat zdroj]

Lineární inovační proces je cyklický (neustále se opakující) a permanentní (nepřetržitý), jelikož i vnější podmínky, které inovační proces ovlivňují, se neustále mění.[6]

Nelineární inovační proces[editovat | editovat zdroj]

Jednou z variant nelineárního modelu je řetězový model. Tyto modely jsou založeny na dvou hlavních předpokladech:

1) Různé inovační aktivity mohou probíhat současně 2) Inovace jsou výsledkem týmové spolupráce[4]

Existuje několik možností jak kategorizovat a rozdělovat sled kroků, které vedou k inovačnímu procesu. Podle Karla Skokana[4] má inovační proces v ideálním případě tři fáze:

  • Invence – je započata nápadem na něco nového, tedy konkrétní myšlenkou. Pokračuje přes jednotlivé fáze tvorby návrhu, výzkum a vývoj. Po ověření ekonomického nebo tržního využití ústí invence do fáze adopce.
  • Adopce – v této fázi dochází k prvnímu komerčnímu využití nápadu. V souvislosti s tím jsou nutné určité organizační, finanční a investiční aktivity ve výrobě i v prodeji. Táto fáze je dokončena až v okamžiku, kdy je prvotní vynález skutečně přijat a využit. Zavádění vynálezu na trh je různé, inovace může být přijata ihned nebo to může trvat i několik let.
  • Difuze – představuje fázi inovačního procesu, kdy se znalost o invenci rozšiřuje. Inovace se rozšiřuje velice nerovnoměrně díky odporu, např. ve formě informačních deficitů. Následkem toho se k lidem na různých místech informace dostávají v nestejném čase.

Vlastnosti, které ovlivňují šíření inovací[editovat | editovat zdroj]

  • relativní přednosti – určité přednosti/výhody v rámci oboru, v kterém je inovace představována,
  • kompatibilita – vnímání inovace jako konzistentní, s existujícími hodnotami, zkušenostmi a potřebami uživatelů,
  • složitost – čím je inovace jednodušší na pochopení, tím je atraktivnější pro uživatele,
  • možnost vyzkoušení – pokud má uživatel šanci si inovaci vyzkoušet, zvyšuje se pravděpodobnost, že bude rychleji a pozitivně přijímána,
  • pozorovatelnost – pozitivní výsledky inovace jsou pro uživatele snadno viditelné.[7]

Efekty inovací[editovat | editovat zdroj]

Efekty inovací jsou jinými slovy jejich účinky či výsledky procesu jejich zavedení. Zkoumáním efektů inovací se zjišťuje, jak jsou konkrétní inovace úspěšné nebo neúspěšné. Měření efektů inovací je složité, protože zavádění inovací je nepřetržitý proces. Postup, kterým se zjišťují dopady inovací má dvě fáze.[8] Nejprve je nutné vyřešit otázku, jestli bude zkoumání a hodnocení probíhat na mikro úrovni nebo makro úrovni.

Následně je třeba zvolit druh kritéria, kam se inovace řadí, a podle kterého budou zkoumány. Rozlišují se tři druhy kritérií: technická, ekonomická a ostatní.

technická kritéria: Přímé charakteristiky jako je např. energetická náročnost. Mezi nepřímé efekty patří know-how nebo zlepšování spolupráce. ekonomická kritéria: Rovněž lze rozdělit na přímé a nepřímé. U přímých efektů zjišťujeme výši zisku, tržní podíl, nebo zda realizace inovací povede ke snížení nákladů. Nepřímý efekt je například dopad na konkurenci. ostatní kritéria: Vliv na životní prostředí, sociální zlepšení atp. Na individuální úrovni je to seberealizace, vědecké uznání či získání prestižní ceny.

Některé významné vynálezy lidské historie[editovat | editovat zdroj]

Pojem vynález je inovaci velmi blízký. Tyto dva pojmy je však třeba vzájemně odlišit, neboť ne každý vynález vede skutečně k inovaci. Množství vynálezů je vyšší než počet skutečně realizovaných inovací.

Zákonnou ochranu vynálezu zaručuje tzv. patent, který poskytuje jeho majiteli právo na plné využití vynálezu (výrobu, uvádění do oběhu) nebo k poskytnutí souhlasu k využití vynálezu jinou osobou (licenční smlouva).

př. n. l. vynález
500 000

2 800

700

Oheň (Homo Erectus)

Kalendář o 365 dnech

Sluneční hodiny

n. l. vynález (vynálezce)
105

1 000

1 440

1 642

1 783

1 824

1 826

1 866

1 879

1 889

1 928

1 934

1 945

1 957

1 974

1 976

1 998

papír (Tsai Lun)

střelný prach

tiskařský lis (Johannes Gutenberg)

kalkulačka (Blaise Pascal)

horkovzdušný balon (Joseph a Jacques Montgolfierové)

Braillovo slepecké písmo (Louis Braille)

lodní šroub (Josef Ressel)

dynamit (Alfred Nobel)

žárovka (Thomas Alva Edison)

automobil (Karl Benz)

penicilin (Alexander Fleming)

automatická pračka (J. F. Cantrell)

mikrovlnná trouba (Percy L. Spencer)

kontaktní čočky (Otto Wichterle)

rubikova kostka (Erno Rubik)

osobní počítač (Steve Jobs a Steve Wozniak)

Google (Sergey Brin a Larry Page)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÁCHAL, Jan; VOCHOZKA, Marek. Podnikové řízení. Praha : Grada, 2013. S. 577.  
  2. RÝDL, Karel. Inovace školských systémů. Praha : ISV, 2003. S. 10.  
  3. DRUCKER, Peter F.. Inovace a podnikavost, Praxe a principy. Praha : Management Press, 1993. S. 45.  
  4. a b c SKOKAN, Karel. Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. 1.. vyd. Ostrava : Repronis, 2004. 159 s. ISBN 80-732-9059-6.  
  5. DVOŘÁK, Jan. Management inovací. 1.. vyd. Praha : Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, 2006. 246 s. ISBN 80-868-4718-7.  
  6. NOVOTNÝ, Petr. Inovace v práci učitele: k teoretickému rámci problematiky. Brno : [s.n.], 2004.  
  7. TIDD, Joseph; BESSANT, John; PAVITT, Keith. Řízení inovací: zavádění technologických, tržních a organizačních změn. 1.. vyd. Brno : Computer Press, 2007. 549 s. ISBN 978-80-251-1466-7.  
  8. ŽIŽLAVSKÝ, Ondřej. Manuál hodnocení inovační výkonnosti. Brno : Akademické nakladatelství CERM, 2012.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Peter Ferdinand Drucker: Inovace a podnikavost – praxe a principy, Management Press, Praha 1993, ISBN 80-85603-29-2
  • Jiří Dvořák: Management inovací, Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, Praha 2006, ISBN 80-868-4718-7
  • Tomáš Krabec: Oceňování podniku a standardy hodnoty, Grada, Praha 2009, ISBN 978-80-247-2865-0
  • Thomas S. Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, Oikoymenh, Praha 1997, ISBN 80-86005-54-2
  • Robert K. Merton: Studie ze sociologické teorie, Sociologické nakladatelství, Praha 2000, ISBN 80-85850-92-3
  • Petr Novotný: Inovace v práci učitele – k teoretickému rámci problematiky, in: Kolektiv autorů: Studia paedagogica 2004, Masarykova univerzita, Brno 2004, ISBN 80-210-3452-1, str. 101-110
  • Karel Rýdl: Inovace školských systémů, ISV, Praha 2003, ISBN 80-86642-17-8
  • Karel Skokan: Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji, Repronis, Ostrava 2004, ISBN 80-732-9059-6
  • Joseph Alois Schumpeter: Kapitalismus, socialismus a demokracie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, ISBN 80-7325-044-6
  • Joe Tidd, John Bessant, Keith Pavitt: Řízení inovací – zavádění technologických, tržních a organizačních změn, ComputerPress, Brno 2007, ISBN 978-80-251-1466-7
  • Jan Váchal, Marek Vochozka a kolektiv: Podnikové řízení, Grada, Praha 2013, ISBN 978-80-247-4642-5
  • Milan Viturka: Kvalita podnikatelského prostředí, regionální konkurenceschopnost a strategie regionálního rozvoje České republiky, Grada, Praha 2010, ISBN 978-80-247-3638-9, str. 138
  • Ondřej Žižlavský: Manuál hodnocení inovační výkonnosti, Akademické nakladatelství CERM, Brno 2012, ISBN 978-807-2047-963

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]