Marie Majerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marie Majerová
Marie Majerová před 1923
Marie Majerová před 1923
Rodné jméno Marie Bartošová
Narození 1. únor 1882
Úvaly, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. ledna 1967 (ve věku 84 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatelka, novinářka
Literární hnutí anarchismus, socialistický realismus
Významná díla Siréna
Robinsonka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
1. manžel Josef Stivín (1904–1920)
2. manžel Slavoboj Tusar (1922–1931)
švagr Vlastimil Tusar

Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, (1. únor 1882, Úvaly[1]16. leden 1967, Praha) byla česká prozaička, komunistická novinářka a národní umělkyně (1947).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z chudých poměrů, na Kladně absolvovala měšťanku. Pak působila jako služebná v Budapešti, krátkou dobu také jako písařka v Praze. V letech 1904 až 1906 žila ve Vídni a tam se zapojila do dělnického hnutí. Krátce žila v Paříži, pak se vrátila do Prahy[2].

Její mládí ovlivnilo nejen celou její další tvorbu, ale i politické názory. Nejdříve byla levicovou anarchistkou, od roku 1908 byla členkou Sociální demokracie a později (1921) vstoupila do tehdy vznikající KSČ.

Pokoušela se získat vzdělání, to se jí podařilo ve skupině, která se soustředila kolem S. K. Neumanna.

Pracovala jako redaktorka Rudého práva, kde psala pro děti. Působila i v Ženském listu, což byl komunistický tisk pro ženy, Právu lidu, Dělnických listech a týdeníku Čin. Překládala z francouzštiny, němčiny a ruštiny,[3]scenáristicky spolupracovala s filmem a rozhlasem. Řádnou členkou České akademie věd a umění se stala 5. března 1940,[4]byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962), v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda.[3] Angažovala se i v politice a svoji pozici zneužívala k selekci pouze určitých autorů.[zdroj?]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Marie Majerová měla nepochybně ráda titul redaktorky. Neoznačoval jen její celoživotní povolání, označoval trvalou příslušnost k stavu, kterého si sama vážila a v němž viděla rovnocenného partnera spisovatelské profese v oblasti slovesné tvorby. Potřebovala vůni tiskařské černi jako potřebovala atmosféru redakčního života. Když byla za okupace umlčena a odtržena od styku s denním tiskem, chodívala aspoň za Josefem Horou do redakce Českého slova, aby nadechla ovzduší tiskárny i novin.
— Josef Träger[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

K jejímu dílu lze říci, že má jedno společné téma, a to špatné životní postavení žen a dívek. Toto téma se objevuje ve všech jejích dílech a to v mnoha rovinách a podobách (psychologické, etické, milostné, …) většinou v maloměšťáckých rodinách, občas je téma spojeno s buržoazií a třídním bojem. Autorčino pojetí žen je ve stylu „být ženou znamená trpět“. Z počátku své tvorby psala především povídky, později psala i romány.

  • Povídky z pekla, 1907.
  • Plané milování, 1911.
  • Mučenky – 1921.
  • Panenství1907, román.
  • Nepřítel v domě, 1909.
  • Dcery země, 1913.
  • Červené kvítí1912.
  • Náměstí republiky1914, tento román svědčí o autorčině rozchodu s anarchismem, odehrává se v Paříži a nemá nic společného s pražským Nám. Republiky, které se v této době (Rak.-Uh.) jmenovalo Josefské.
  • Přehrada1932, jedno z vrcholných děl poválečné avantgardy. Tento utopistický román zachycuje během 24 hodin budoucí socialistickou revoluci v Praze. Má velmi zajímavou kompozici – je složen z řady střípků, které dohromady podávají živý obraz revoluční Prahy.
  • Nejkrásnější svět, 1923.
  • Sedm hrobů (knižně 1956).
  • Parta na křižovatce1933, tato povídka je předchůdce Sirény.
  • Siréna1935, zřejmě nejvýznamnější autorčino dílo, generační román kladenské dělnické rodiny Hudců. Zobrazuje zde jejich sociální a názorový vývoj. Pravděpodobně je to skutečně syntéza kladenského proletariátu té doby (zachycuje stávky atd.).
  • Havířská balada1938, navazuje na Sirénu.
  • Divoký západ1945.
  • Dívky tepané ze stříbra1964.
  • Hledání domova – 1931, lyrika, vyznání lásky k české přírodě.

Reportáže[editovat | editovat zdroj]

  • Africké vteřiny – 1933, život obyvatel Tuniska, Alžírska a Maroka/Maghrebu/ "pod jhem francouzských kolonizátorů".
  • Vítězný pochod – 1953 dojmy a okouzlení z návštěv SSSR od r. 1924
  • Zpívající Čína – 1954.
  • Ševcovská polka a jiné radosti - 1961, soubor výrazně socialistických reportážních črt.

Pro děti[editovat | editovat zdroj]

Knihy pro děti jsou stejného rázu jako díla pro dospělé, nechybí zde ani propagační myšlenky, ani těžké postavení ženy.

  • Robinsonka – 1940. Blaženka, mladá dívka se kvůli smrti své matky musí stát narychlo samostatnou (dospělou). Je to snílek s obrovskou fantazií, je citlivá a uzavřená. Její tatínek pan Bor pracuje jako taxikář a i když se pro ní snaží udělat všechno, není moc často doma, a tak se Blaženka cítí osamoceně. Maminka umírá po porodu bratříčka, otec se však o něj nemůže starat, a tak ho musejí dát do ústavu. Blaženka musí převzít domácí práce, s kterými jí ale pomáhá sousedka Tonička (jako Pátek z Robinsona). Na Vánoce se Blaženka snaží o pěkný večer, ale nic se jí nedaří, všechno se na ní svalí a udělá se jí špatně. Dostala ale vysněné kolo, a tak mohla jezdit s kamarádem Duchoněm z tábora, který jí předtím učil jezdit. Tonička si chce nakonec vzít otce, vzít bratříčka zpět domů a Blaženka se zamiluje do Duchoně.
  • Bruno, čili dobrodružství německého hocha na české vesnici – 1930.
  • Zázračná hodinka – 1932, soubor pohádek.
  • Rudá vlčata – 1925. Dle knihy P. Bljachina upravila M. Majerová.
  • Veselá kniha zvířátek – 1933. Výbor z anglických pohádkářů.
  • Nespokojený králíček – 1946.
  • MAJEROVÁ, Marie, ed. Zlatý pramen: sto let české pohádky. Praha: A. Svěcený, [1918]. 236 s.
  • MAJEROVÁ, Marie. Čarovný svět, Starodávné pohádky různých národů. Ilustrace: Václav Hübschmann, grafická úprava V. H. Brunner, vydal Antonín Svěcený, 1913, druhé vydání: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1927. třetí vydání: Melantrich, 1949, Ilustrace Karel Svolinský, čtvrté vydání: SNDK, Praha 1955, páté vydání: tamtéž 1958.

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • BALZAC, Honoré de. El Verdugo: Španělská válka 1809. Přeložila Marie Majerová. [Praha]: Zář, [1909]. 15 s. Románová knihovna Záře.
  • MIRBEAU, Octave. Zahrada muk. Překlad Marie Majerová. Praha: Otto, [1911]. 2 sv. (136, 148 s.). Světová knihovna; č. 242-245.
  • Chosru Dehlevi, Háfti, Nizámí: Příběh Behráma Gura a Růžového líčka. Dle francouzského překladu A. Locoina de Villemorin a Dra. Mirza Chatil-Chana přeložila Marie Majerová. Ilustrace: Josef Rejsek, grafická úprava: Miloš Klicman, KDA, sv. 121, Kamilla Neumannová, 1915.
  • GAUTIER, Théophile. Kapitán Frakas. Přeložila Marie Majerová. Praha: Ústř. děln. knihk. a nakl., 1915. 436 s.
  • RICHEPIN, Jean. Vějička = [La Glu]: román. Překlad Marie Majerová. V Praze: J. Otto, 1918. 243 s. Knihovna Zlaté Prahy; sv. 79.
  • BALZAC, Honoré de. Benátský žid = [L'israélite]. Přeložila Marie Majerová. Druhé vydání. Praha: A. Svěcený, 1924. 343 s.
  • FLAUBERT, Gustave. Prosté srdce. Překlad Marie Majerová. [Nové vyd.]. V Praze: J. Otto, [1925]. 75 s. Světová knihovna; č. 812.a.
  • HUGO, Victor. Bídníci. I., Fantýna. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 262 s., [8] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. II., Kozeta. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 241 s., [6] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. III., Marius. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 221 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. IV., Selanka v ulici Plymetově a epopeje v ulici sv. Diviše. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 327 s., [12] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. V., Žan Valžan. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 257 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Ubožáci. Překlad Marie Majerová a Viktor Dyk. 2. vyd. v Albatrosu, v Klubu mladých čtenářů 1. vyd. Praha: Albatros, 1969. 2 sv. (395; 299 s.). Klub mladých čtenářů.

Zfilmovaná díla[editovat | editovat zdroj]

Marie Majerová je autorkou námětů dalších filmů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha : R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Majerová, Marie, s. 143.  
  3. a b Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež, s. 237.
  4. Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 193.
  5. Josef Träger: Marie Majerová, duchem i srdcem novinářka, In: Literární noviny (II), 16/1967, č. 3, str. 5
  6. Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online
  7. Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online
  8. Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955. Praha: Academia, 2007. Str. 261, 269, ISBN 978-80-200-1502-0.
  • Čeští spisovatelé 20. století. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1985. 830 s. S. 343–348.  
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. 1. vyd. Praha : Albatros, 1985. 480 s. S. 236–243.  
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 572–585.  
  • NEJEDLÁ, Jaromíra. Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1986, 270 s.
  • NÝVLTOVÁ, Dana. Femme fatale české avantgardy : Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu. Praha : Akropolis, 2011. 449 s. ISBN 978-80-87481-10-3.
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/I. M-O. Praha : Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 65–70.  
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 193–194.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 319.  
  • VÍZDALOVÁ, Ivana. Novinářka Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Novinář, 1988, 183 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]