Věznice Plzeň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Věznice Plzeň
Vstupní budova věznice Plzeň
Poloha
Adresa Plzeň, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Věznice Plzeň
Věznice Plzeň
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Věznice Plzeň, často označována jako věznice Bory, je věznice se zvýšenou ostrahou a s oddělením pro výkon trestu odnětí svobody s ostrahou a dozorem. Je umístěna v jižní části města Plzně při silnici do Klatov. V období totality byla zvláště v létech 1949–1952 proslulá pro fyzické týrání a vraždy vězňů.[1]

Věznice byla vystavěna v letech 18731878 jako novostavba mužské trestnice pro těžké zločince a dlouhodobě odsouzené. Na konci 19. století sem byli umísťováni političtí vězni celého Rakousko-Uherska. To se opakovalo v druhé polovině 50. let opět pro politické vězně z Československa.[1]

Hlavní budova má tvar osmicípé hvězdy, v jejímž středu se nachází budova s kopulovitou střechou. Z budovy ve středu vybíhá osm ramen o dvou patrech. Mohutnou branou se vchází do jednopatrové průčelní velitelské budovy, která je 65 m dlouhá. Tato budova je se středem spojena 40 m dlouhým dvoupatrovým křídlem, kde se původně nacházela kaple (za dob komunismu byla přestavěna na tělocvičnu). Kaple byla vybavena oltářem zdobeným obrazem Kristus jako dobrý pastýř od malíře Emila Lauffera, varhany a lavicemi. Nad touto kaplí je umístěna malá věžička opatřená zvonkem.

Původně byla věznice určena pro 915 trestanců, z toho 387 trestanců v samovazbě a 528 trestanců v společné vazbě. První vězni přijeli do věznice 15. července 1878. Současná kapacita je 1004 odsouzených a 156 obviněných, celkem tedy 1160 vězněných osob.

Věznice od jihu

50. léta[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce spravoval věznici Sbor vězeňské stráže, spadající pod Ministerstvo spravedlnosti. Počet vězňů na začátku roku 1948 byl včetně 12 odloučených pracovišť 2512 (1212 přímo Bory), na konci 2867. Rok 1948 byl charakterizován přeplněnými celami (i samotky obsazené 2-5 vězni), primitivní hygienou životními podmínkami na cele (cela bez vody a místo záchodu kbelík na vynášení), nedostatečná léčba nemocných, nedostatek členů stráže.[1] V únoru 1948 byl odvolán přednosta věznice Karel Černý a dosazen byl Jaroslav Leiss. Záhy na to proběhly další výrazné personální změny na všech úrovních sboru od původní apolitičnosti k příklonu ke KSČ a třídnímu právu. Od ledna roku 1949 vykonával vedení trestního ústavu Plzeň-Bory sadista kpt. František Šafarčík, od srpna roku 1951 Václav Ladman, kteří jsou původci nejhoršího období ve věznici.[1]

Vězeňská stráž byla vybízena k tvrdému postupu proti třídnímu nepříteli a její hodnocení bylo prováděno podle míry a tvrdosti aplikované šikany trestů (chození nebo dřepování do vyčerpání, bití, samotka, hladovka, zákaz návštěv, odepření dopisů domů, zákaz vycházek, duševní týrání) za drobné nebo smyšlené prohřešky. Byla vytvořena vězeňská samospráva především z retribučních a kriminálních zločinců, která atmosféru ještě přitvrdila. Na oddělení D1, vězni nazývané Kreml, byla odsunuta a izolována odsouzená elita národa. V roce 1950 byla mezi stráží i mezi vězni vybudována agenturní informační síť. V tomtéž roce je StB vykonstruováno spiknutí několika vězňů, domnělí aktéři, včetně jednoho dozorce, byli tentýž rok popraveni. V září 1952 byl Sbor vězeňské stráže přeřazen pod Ministerstvo vnitra.[1][2]

... že jsem ošetřoval celou řadu zbitých vězňů, kde se jednalo o vyražené zuby, zlámaná žebra, perforace bubínků, otřes mozku, nepočítaje v tom hematomy či zranění, která zanechala železa, že se tedy jednalo skutečně o vězně, kteří byli zbiti, a to mnohdy nejen rukou, ale i obušky nebo jako v případě Brabce bejkovci.
— MUDr. Josef Chvojka, zpráva inspekce MV, 1968[1]

Bicí komando týrající vězně na Borech: František Šafarčík, Václav Brabec, Václav Valm, Karel Kraml, Zdeněk Novák, Václav Trepka, Šimon Šepík, Václav Potužník, Antonín Tichý, Evžen Stroin, Václav Mašek, František Cajthaml, Václav Ladman, Vasil Račko, Vyčichlo, Handrle. Toto komando se oblékalo do modrých montérek, vnikalo na cely a se slovy: „Neseme Vám pozdrav od dělníků ze Škodovky“ surově tloukli vězně. O Františku Šafarčíkovi se tradovalo, že je „specialista na rozkopávání holenních kostí“.[3][4]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Také ve filmu Jára Cimrman ležící, spící se objevila zmínka o Věznici Bory.

Nedaleko jejich bran zavraždil údajně Jiří Kajínek 12 střelami plzeňského podnikatele Štefana Jandu a jeho bodyguarda Juliána Pokoše (byl odsouzen na doživotí, ale vina mu nebyla nikdy prokázána).

Vězněné osoby[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Tomáš Bursík: Násilí páchané na politických vězních na Borech v letech 1948–1952 in Revue pro studium totalitních režimů Paměť a dějiny, str. 113–123, 2008/04, ročník II
  2. Silvie Blechová, Lenka Nejezchlebová, Daniel Růžička, Karel Strachota a kolektiv: Příběhy bezpráví - komunistické Československo, str. 9, Člověk v tísni, Praha 2006, ISBN: 80-86961-07-9
  3. Eduard Vacek: Causa Spravedlnost (neautorizovaná kopie) in Historická penologie č.2/2005, str. 8–18.
  4. Irena Kastnerová: Křížová cesta Luboše Hrušky (životem)
  5. http://www.vaclavhavel.cz/index.php?sec=2&id=4&page=21

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Krieger Miloslav: Plzeňský poutník aneb Plzní ze všech stran, Praha, Nakladatelství Baset, 2001, ISBN 80-86223-32-9.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]