Émile Verhaeren

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Émile Verhaeren

Émile Verhaeren
portrét: Theo Van Rysselberghe
Narození 21. května 1855
Sint-Amands, BelgieBelgie Belgie
Úmrtí 27. listopadu 1916 (ve věku 61 let)
Rouen, FrancieFrancie Francie
Povolání spisovatel, básník a dramatik
Alma mater Katolická univerzita v Lovani
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Émile Verhaeren

Émile Adolphe Gustave Verhaeren (21. květen 1855 Sint-Amands, Belgie27. listopad 1916 Rouen) byl belgický, francouzsky píšící básník a dramatik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v katolické rodině ve vlámském městečku Sint-Amands (francouzsky Saint-Amand), ale jeho vzdělání bylo čistě francouzské. Studoval na lyceu v Bruselu a na jezuitské koleji v Gentu. Zde byli jeho přáteli např. Georges Rodenbach, G. Le Roy, Charles Van Lerberghe. Vzepřel se přání rodiny, aby se stal knězem nebo aby převzal po strýci vedení stáčírny oleje, a v roce 1874 začíná studovat práva v Lovani. Během studií se spřátelil s Maxem Wallerem, který v roce 1881 začal vydávat revui pro moderní belgickou literaturu s názvem La Jeune Belgique. Studia zakončil doktorátem v roce 1881. Poté nastupuje jako koncipient u advokáta Edmonda Picarda (1836–1924, ten založil socialisticky orientovanou revui L’Art Moderne, která vycházela v letech 1886–1914). Verhaeren zanedbával své povolání, žil bouřlivým bohémským životem. Opustil zaměstnání a věnoval se pouze literatuře a výtvarné kritice. Špatná životospráva a rozpory s rodinou vedly k tomu, že se zhroutil a propadl dekadenci. Po překonání tohoto období se obrací k aspektům moderní společnosti. Zdá se mu, že civilizační pokrok a humanismus překonají všechny rozpory ve společnosti. Vstupuje do belgické dělnické strany, účastní se osvětové práce. Hodně cestuje: Německo, Španělsko, Londýn, Paříž. Během své druhé návštěvy Paříže v roce 1885 se seznamuje se spisovateli: Joris Karl Huysmans, Maurice Barrès, Stéphane Mallarmé, René Ghil. V roce 1891 se oženil s Marthou Massin. Roku 1899 se trvale usazuje v pařížském předměstí Saint-Cloud. Po vypuknutí první světové války prožívá deziluzi, upadá až ke krajnímu francouzskému nacionalismu. Aby prospěl své napadené vlasti, pořádá přednášková turné. Během jednoho z nich zahynul v Rouenu, kde upadl pod rozjíždějící se vlak.[1],[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Debutuje sbírkou parnasistní žánrové poezie Les Flamandes, 1883 (Vlámky nebo Vlámské obrázky). Později prožívá období těžkého symbolismu. Tři sbírky z tohoto období (Večery, Porážkya Černé pochodně) jsou někdy označovány jako Trilogie rozvratu (Trilogie du désarroi).

Po překonání osobní krize obrací svou pozornost k otázkám civilizace a sociálního pokroku. Oslavuje město, civilizační pokrok, schopnosti zástupů, doufá v humanitární sbratření lidstva. Typická díla jsou sbírky Přeludné krajiny a Chapadlovitá města a kolektivní drama Svítání.

Své ženě Marthe věnoval tři sbírky milostné poezie: Jasné chvíle (1896), Odpolední chvíle (1905), Večerní chvíle (1911). O vztahu manželů dále svědčí soubor korespondence Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, vydaný v roce 1937.

Dále napsal obsáhlý soubor básní (5 dílů) o domově s názvem Celé Flandry (1904–1911). Jednotlivé díly jsou: Prvé něžnosti, Girlanda dun, Hrdinové, Štítová města, Pláně.

Po vypuknutí první světové války píše díla na podporu okupované vlasti: báseň Rudá křídla války, esej Krvácející Belgie.[1]

Básně[editovat | editovat zdroj]

zdroje:[1]

  • Les Flamandes, 1883 (Vlámky nebo Vlámské obrázky)
  • Les Moines, 1886 (Mniši)

Trilogie du désarroi (Trilogie rozvratu):

  • Les Soirs, 1887 (Večery)
  • Les Débâcles, 1888 (Porážky)
  • Les Flambeaux noirs, 1891 (Černé pochodně)
  • Les apparus dans mes chemins, 1891 (Zjevení na mých cestách)
  • Les bords de la route, 1891 (Okraje cesty)
  • Les Campagnes hallucinées, 1893 (Přeludné krajiny)
  • Les Villes tentaculaires, 1895 (Chapadlovitá města)
  • Les Villages illusoires, 1895 (Přízračné vesnice)
  • Les Heures claires, 1896 (Jasné chvíle)
  • Les Visages de la vie, 1899 (Tváře života)
  • Les Forces tumultueuses, 1902 (Změtené síly)
  • Toute la Flandre, 19041911 (Celé Flandry)
    • Les Tendresses premiéres, 1904 (Prvé něžnosti)
    • La Guirlande des dunes, 1907 (Girlanda dun)
    • Les Héros, 1908 (Hrdinové)
    • Les Villes á pignons, 1910 (Štítová města)
    • Les Plaines, 1911 (Pláně)
  • Les Heures d'après-midi, 1905 (Odpolední chvíle)
  • La Multiple Splendeur, 1906 (Mnohonásobný lesk, česky 1917)
  • Les Rythmes souverains, 1910 (Svrchované rytmy)
  • Les Heures du soir, 1911 (Večerní chvíle)
  • La Belgique sanglante, 1915 (Krvácející Belgie) esej
  • Les Ailes rouges de la guerre, 1916 (Rudá křídla války) báseň
  • Les Flammes hautes, 1917

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Les Aubres, 1898 (Svítání, česky 1905 KDA sv. 4, 1925) kolektivní drama, spolu se sbírkami Přeludné krajiny a Chapadlovitá města tvoří tzv. triptych sociální poezie)
  • Le Cloître, 1900 (Klášter, hra o čtyřech jednáních, česky 1935)
  • Philippe II, 1901 (Filip II., česky 1921, 1962, drama o osudu Dona Carlose, syna španělského krále Filipa II.)
  • Heléne de Sparte, 1909 (Helena spartská, tragédie o čtyřech dějstvích, česky 1925)

Práce o umění[editovat | editovat zdroj]

výběr statí a článků o umění:

  • Sensations 1926 (Zážitky)
  • Impressions 1926–1928 (Dojmy, tři svazky)
  • Ecrits sur l'art, 1997, ISBN 978-2-8040-0986-1

Korespondence[editovat | editovat zdroj]

  • A Marthe Verhaeren: 219 lettres inédites 1937, 1951 (Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, korespondenci z let 1889–1916 připravil René Vandevoir)
  • Correspondance générale 1996 (Souborná korespondence)

Česky vyšlo[editovat | editovat zdroj]

Verhaerenovi čeští překladatelé[editovat | editovat zdroj]

Literatura o Verhaerenovi[editovat | editovat zdroj]

francouzsky[editovat | editovat zdroj]

  • Jean-Marie Culot, Bibliographie de Emile Verhaeren, éditions Duculot, 1954
  • Gilles Van Grasdorff et Alain Antoine-Plisnier, Dites-nous Emile Verhaeren, Bruxelles, Chabassol, 1986
  • Béatrice Worthing, Emile Verhaeren (1855–1916), Paris, Mercure de France, 1992
  • Marcel Wardavoir, Les Heures sombres d'Emile Verhaeren, éditions Le Livre, 1995
  • David Gullentops, L'inventaire de la bibliothèque d'Emile Verhaeren, Paris, 1996.
  • David Gullentops, Poétique de la lecture. Figurativisations et espace tensionnel dans la poésie d'Emile Verhaeren, VUB-University Press, 2001
  • Vincent Leroy, Le Poète belge Emile Verhaeren, Soignies, éditions Azimuts, 2006

česky[editovat | editovat zdroj]

  • František Xaver Šalda: Émile Verhaeren, odpověď na otázku po smyslu jeho díla, 1917, původně úvod ke knize Mnohonásobný lesk, otištěno též ve výboru básní 1962
  • ŠALDA, František Xaver. heslo Émile Verhaeren. In kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha : Jan Otto, 1907. ISBN 80-7185-057-8. Svazek XXVI, s. 574-575.
    • text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha : Československý spisovatel, 1986,
  • Václav Černý: Emile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše, Praha, Československý spisovatel, 1955
  • Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl II. (1870–1930), Praha, Academia, 1983
  • Jaroslav Fryčer: heslo Emile Verhaeren in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, ISBN 80-7277-130-2, str. 706-707

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl II. (1870–1930), Praha, Academia, 1983
  2. heslo Emile Verhaeren in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, str. 706-707

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]