Karol Sidon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Efrajim ben Alexander
Vrchní zemský rabín Karol Sidon (2006)
Efrajim ben Alexander
Rodné jméno Karol Sidon
Narození 9. srpna 1942 (26. avu 5702) (73 let)
Praha, Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Povolání spisovatel, rabín a dramatik
Etnický původ Čech
Stát Česká republika
Hlavní působiště Praha
Vzdělání Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění a Univerzita Heidelberg
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Manželka Vlasta Rút Sidonová
Děti Kateřina, Magdaléna, Eliáš, Daniel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
K. Sidon v přátelském rozhovoru s Václavem Havlem

Karol Sidon, hebrejským jménem Efrajim ben Alexander, (* 9. srpna 1942 Praha) je vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, bývalý chartista a disident židovského původu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze za války v tzv. smíšeném manželství. Jeho židovský otec Alexander Sidon pocházel z Trnavy, kde byl prvním rabínem po dlouhém vypovězení židů z města od roku 1856 jeho prastrýc rabi Šimon Sidon. Vzdálenějším příbuzným byl vrchní aškenázský rabín tehdejší Palestiny rabi Josef Chaim Sonnenfeld. Alexander byl roku 1944 zatčen a vězněn Gestapem v Pečkárně, na Pankráci a v terezínské Malé pevnosti, kde byl téhož roku umučen. Karol byl poté skrýván na venkově do konce okupace. Matka ho vychovávala sama až do roku 1948, kdy se znovu provdala za Žida. Jeho nevlastní otec opakovaně utekl z terezínského ghetta, kladenských dolů, z Varšavy, z Treblinky a naposledy ze sovětského gulagu.

Studium a tvorba[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě na JSŠ (1960) vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Poté krátce pracoval v Československém rozhlase, do roku 1968 byl dramaturgem Krátkého filmu ve studiu Jiřího Trnky. V letech 1968 - 1969 byl redaktorem Literárních listů a Listů. Roku 1968 obdržela jeho rozhlasová hra Dvojí zákon státní cenu k 50. výročí založení republiky.

Do roku 1970 publikoval autobiograficky laděné knihy, které se staly kultovní pro tehdejší mladou generaci, Sen o mém otci a Sen o mně a scénáristicky spolupracoval s režisérem Jurajem Jakubiskem. Od roku 1970 pracoval jako ineditní autor manuálně a jako prodavač tisku, po podpisu Charty 77 byl propuštěn a následně byl zaměstnán jako topič.

Roku 1978 obdržel exilovou cenu J. Koláře za román Boží osten, který vyšel v samizdatové edici Petlice, kde vydal i svůj románový esej Evangelium podle Josefa Flavia a neuvedené divadelní hry.

Emigrace a konverze[editovat | editovat zdroj]

Osud obou otců přispěl k tomu, že se Karol, pojmenovaný po svém strýci z otcovy strany, cítil být Židem a v dospělosti (1978) přijal židovskou víru.[1]

V roce 1983 byl nucen pod nátlakem StB (viz akce "Pavouk") emigrovat do Německa, kde v Heidelbergu studoval judaistiku. S německým prostředím se nikdy nesžil a prakticky v Německu přestal publikovat.

Polistopadové období[editovat | editovat zdroj]

Rabínská studia dokončil v Izraeli. Studoval v institutu Harry Fischel (Machon Ariel) v Jeruzalémě, kde studovalo mnoho ortodoxních rabínů, kteří potom působili v diaspoře. Roku 1992 se stal pražským a zemským rabínem, kdy se inaugurace v Praze zúčastnil zakladatel Machon Ariel rabín Šear Jašuv Cohen, od kterého obdržel smichu (rabínký titul).

Za svého učitele považuje rabiho Uzi Kalchheima, blahé paměti, který se zabýval upevněním pout Izraele s židovstvím východní Evropy, specielně v České republice. Pražskou Midrašu Tiferet Uzi založil a pojmenoval na jeho památku a rodina Kalchheim ji věnovala mnoho knih. Jeho syn rabi Menachem Kalchheim byl v roce 2004 jmenován zástupcem vrchního rabína České republiky a působil zde do roku 2006.

Rabimu Sidonovi se podařilo v Praze obnovit židovskou ortodoxní komunitu. Na pomoc si zval mnoho mladých rabínských rodin z Izraele, aby v nich měli hlavně mladí lidé vzor. Ve své funkci se zasadil o založení Lauderových škol (základní školu pojmenoval Gur Arje a gymnázium Or Chadaš), stavbu mikve, zřízení Midraši Tiferet Uzi, Bejt Dinu či košer obchodu a certifikátu.[2]

Překlad Tóry[editovat | editovat zdroj]

Roku 2012 vydalo nakladatelství Federace židovských obcí v České republice Sefer s. r. o. jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových.[3] Překlad je zajímavý hned z několika hledisek: Je dvojjazyčný (pravá strana hebrejsky, levá česky), vyvázán po pravé straně (jak je zvykem u hebrejských knih) a je přeložený více méně doslovně[zdroj?]. To může zejména u jmen působit neznalým čtenářům potíže, zase na druhou stranu je to velmi výhodné pro ty, kteří neumí hebrejsky, ale chtějí znát výslovnost daných jmen a pojmů (např. Abraham je přeložen jako Avraham, Izák jako Jicchak, či Rebeka jako Rivka).

Pražský arcibiskup Dominik Duka překlad rabína Sidona přijal positivně a s povděkem.[4]

  • První stvořil Bůh ta nebesa a zemi. Gn 1, 1 (Kral, ČEP)
  • Rivka totiž zvedla oči, a jak spatřila Jicchaka, spadla z velblouda. Gn 24, 64 (Kral, ČEP)
  • Moše a Aharon učinili, jak jim Hospodin přikázal, a on zvedl hůl a před očima faraona a jeho služebníků ranil vodu v Řece a voda v Řece se proměnila v krev. Ex 7, 20 (Kral, ČEP)

– ukázky ze Sidonova překladu Tóry

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Má dvě dcery, spisovatelku a překladatelku Kateřina Sidonovou (nar. 1964)[5][6] a herečku v Divadle Na zábradlí Magdalénu Sidonovou (nar. 1970)[7] a dva syny, Eliáše Sidona (nar. 1978)[8] a herce Daniela Sidona (nar. 1986).[9]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Do literatury vstupuje zralými autobiografickými prózami Sen o mém otci a Sen o mně, v nichž zachycuje tápání na cestě od dětství k dospělosti. Neúprosně otevřená zpověď je mučivou kafkovskou sebeanalýzou, existenciálním hledáním identity, zápasem anděla s ďáblem, dobra se zlem v sobě, vytrvalým tázáním, kdo jsem v konfrontaci s druhými. Nemilosrdné zkoumání vlastní i cizí duše přináší poznání o malosti, živočišnosti a trapnosti člověka. Odhalování bližních vede k pocitu provinění, že je nesoudí správně, že jim ubližuje. Sklon k sebetrýznivému zkoumání, příznačný pro většinu našich i světových židovských autorů, je charakteristický pro Sidonovu tvorbu. Hledání sebe v druhých je dokonce i v osobité interpretaci Ježíše v eseji Evangelium podle Josefa Flavia; do fiktivního obrazu Ježíše promítá obecně lidské vlastnostní problémy.   

Ve volné románové trilogii Boží osten nejsou jednotlivé díly propojeny syžetem, ani postavami, společná je však podstata problémů a otázek, na něž hledá odpověď. I zde stejně jako v příznaně autobiografických prózách píše Sidon o sobě, vnitřním sváru člověka a jeho rozpolcené duši. Hamletovsky rozdvojení hrdinové trpí pocitem existenciální nejistoty, v rozmanitých dějových proměnách a modelových mezních situacích stále hledají své místo v narušených vztazích odcizeného světa. Milenecký nebo manželský trojúhelník je podstatným tématem celé trilogie. Protagonisté jsou traumatizováni pudovosti, živočišností erotiky, láskou a žárlivostí. Ničí se tím, že se vciťují do života druhých (vše chápat znamená i odpouštět), ale to narušuje jejich identitu, zvyšuje nerozhodnost, vede k převaze přemýšlení nad jednáním, k pasivitě a schizofrennímu rozpadu osobnosti.   

Novela Brány mrazu je rovněž meditací nad smyslem života, hledáním východiska z prázdnoty tohota světa na prahu smrti, ale milost a vykoupení zůstávají nejisté. Ještě více než dříve se tu zabývá židovskou problematikou, pocitem viny. Realita, podvědomí a snění se v Sidonově tvorbě mísí a prolínají a to vytváří zvláštní vnitřní napětí jeho svébytného stylu.   

Ani v dramatické tvorbě neopouští traumatizující vidění světa. Jeho rozhlasové hry byly v době normalizace zakázány a některé dokonce smazány, a z divadelních her byla před rokem 1990 uvedena krátkodobě jen hra Latríny (prem. 1972) a vzápětí zakázána. Veršovaný Labyrint (podtitul: cirkus podle Komenského), kde je v kulisách třicetileté války předveden až panoptikální mumraj světa lhostejný k lidskému utrpení, stejně jako Shapira (prem. 1990), hra o obtížném hledání pravdy, o člověku, o nepochopení a samotě, byly uvedeny po revoluci. Podobný osud postihl i rozhlasovou hru Třináct oken.   

V celém svém díle medituje nad podstatou lidské existence a identity, snaží se pochopit člověka v jeho zranitelnosti, samotě a pomíjejícnosti, v jeho metafyzických pochybách.   

Roku 2014 vyšel pod pseudonymem Chaim Cigan první díl jeho románové tetralogie na pomezí sci-fi a vážné literatury Kde lišky dávají dobrou noc, jíž se po mnoha letech vrátil k beletrii. Po prvním dílu Altschulova metoda následoval za rok druhý Piano live, a zbývající dva díly Puzzle a Outsider, stejně jako knížku pro dospělé děti Malý pan Talisman o židovském Supermanovi chystá nakladatelství TORST na další léta.   

Sidonovy věroučné práce vycházejí na pokračování v měsíčníku pražské židovské obce Obecní noviny a jeho příspěvky lze najít i v časopise Roš chodeš a v Židovské ročence (např. povídku Mimozemšťan). Z tohoto hlediska je nesporně nejdůležitější jeho český překlad Pěti knih Mojžíšových, který vydalo nakladatelství Sefer. Významná je i další překladatelská činnost. Přeložil Novou pražskou pesachovou Hagadu, sidur (dosud nevydaný překlad modlitební knihy) nebo machzor na vysoké svátky.   

V průběhu dvaceti let s ním napsal Karel Hvížďala tři knihy rozhovorů, které vyšly souborně roku 2014.   

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Sen o mém otci. 1968
  • Sen o mně. 1970
  • Boží osten. 1975, knižně 1991. První část románu vyšla v r. 1988 v nakladatelství Index pod názvem Dvě povídky o utopencích.
  • Brány mrazu. 1977. Novela vydaná r. 1988 v nakladatelství Index pod názvem Dvě povídky o utopencích. V Akropolis roku 2013.
  • Dvě povídky o utopencích. 1988. První část románu Boží osten a novela Brány mrazu.
  • Evangelium podle Josefa Flavia. 1974, knižně až 1991.
  • Altschulova metoda. Torst. 2014. Praha.
  • Piano live. Torst. 2015. Praha.

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Páté přikázání. Československý rozhlas, prem. 1966, režie: Vladimír Semrád
  • Cyril. Československý rozhlas, prem. 1967, režie: Antonín Moskalyk
  • Samotka. Československý rozhlas, prem. 1968, Režie: Antonín Moskalyk
  • Dvojí zákon. Československý rozhlas, prem. 1969, režie: Jiří Horčička
  • Paní Svět. Československý rozhlas, prem. 1970, režie: Jiří Horčička
  • Latríny. Umělecké studio Rubín, neveřejná prem. 1973, režie: Karol Sidon
  • Shapira. 1972. Premiéra až 1990. Divadlo E. F. Buriana, prem. 1990, režie: Luboš Pistorius
  • Labyrint (cirkus podle Komenského). Západočeské divadlo Cheb, prem. 1991, režie: Pavel Pecháček
  • Zpívej mi na cestu.
  • Etuda o hodináři.
  • Třináct oken. Československý rozhlas, prem. 1991, režie: Jiří Horčička
  • Starý příběh.
  • Ester. Židovská obec Praha, prem. 1980, režie: Karol Sidon
  • Popurim. Rokoko- Spolek Kašpar, prem. 1993, režie: Petr Hruška
  • Dramata. Akropolis. 2012. (celé Sidonovo dramatické dílo)

Pro děti[editovat | editovat zdroj]

Další publikované dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Návrat Abrahamův. Půdorys. 1997
  • Pražská pesachová Hagada. Sefer. 2007. (překlad)
  • Tři rozhovory. Galén. 2014

Film[editovat | editovat zdroj]

Podle jeho scénářů natočil Juraj Jakubisko v roce 1969 filmy Zběhové a poutníci (scénář k třetí povídce Poutníci), Ptáčkové, siroty a blázni a Nashledanou v pekle, přátelé! Pro Čs. televizi adaptoval díla Ivana Sergejeviče Turgeněva (Otcové a děti, 1971, r. Eva Sadková) a Nikolaje Gavriloviče Černyševského (Co dělat, 1972, r. Jiří Bělka). Televizní hra Adam a Gabriel (1972, režie Jaroslav Balík) byla uvedena v Itálii.

Scénář TV film:

  • Otcové a děti. (1971) Adaptace slavného Turgeněvova románu 
  • Co dělat? (1972) Adaptace Černiševského
  • Adam a Gabriel. (1972) Televizní hra podle vlastního námětu

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Spekulovalo se, zda napsal román Altschulova metoda vydaný pod pseudonymem Chaim Cigan. Později to v televizi sám také přiznal.[10]

Gerta Vrbová (roz. Sidonová) je sestřenicí Karola Sidona (její tatínek Max Sidon byl bratrem Alexandra Sidona). V českém překladu vyšly její vzpomínky Komu věřit a koho oklamat, které popisují dramatické události mezi lety 1939 a 1945. Jejím manželem byl Rudolf Vrba, známý především tím, že byl jedním z pěti Židů, kterým se podařilo utéci z koncentračního tábora a předat informace Spojencům, napsal o tom v knize Utekl jsem z Osvětimi.

Pro černé divadlo Jiřího Srnce napsal Legendy staré matky Prahy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SČL
  2. ČEJKA, Marek. Rabíni naši doby. [s.l.] : [s.n.], 2010.  
  3. SIDON, Karol. Pět knih Mojžíšových : včetně Haftarot. Praha : Sefer s. r. o.. ISBN 978-80-85924-67-1.  
  4. DUKA, Dominik. Překlad pěti knih Mojžíšových současným rabínem [online]. [cit. 2013-11-19]. Dostupné online.  
  5. Pytel Plný Papírků, měsíčník židovské literární komunity Bejt Simcha, 06/2003
  6. NK ČR: AUT - Úplné zobrazení záznamu: Sidonová, Kateřina
  7. Magdaléna Sidonová - profil na stránkách Divadla Na zábradlí
  8. Paměti, záznamy, deníky: Halka Třešňáková: V běhu I. divadelní noviny, 29.03.2009
  9. Daniel Sidon - profil na fdb.cz
  10. [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 578.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 629.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q-Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 122.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]