Přísloví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek pojednává o útvaru lidové slovesnosti. Možná hledáte: Kniha přísloví - starozákonní biblická kniha.
Obraz „Nizozemská příslovíPietera Bruegela staršího. Jejich hromadné zobrazení zde není samoúčelné, je vyjádřením rozmanitosti světa a života.
Vysvětlivky některých přísloví na obraze v němčině (kliknout na obrázek)

Přísloví je žánr lidové slovesnosti v podobě krátkého mravního naučení vyjádřeného přirovnáním či metaforou. Tato naučení představují zobecnění zkušeností mnoha generací a vyjadřují různá hodnocení, normy jednání a z nich vyplývající závěry, působící jako mravní imperativ.[1][2] Přísloví lze také charakterizovat dvěma základními rysy: formálně je to výstižnost a stručnost a z hlediska obsahu nárok na obecnou platnost. Někteří badatelé považují za další nutné podmínky ustálenou formu, jeho obecnou akceptaci či alespoň známost a užití stylizovaného jazyka.[3] Jiní badatelé zmiňují tradičnost a aktuálnost jako další definiční znaky přísloví.[4] Etnograficko-lingvistická věda zkoumající přísloví, ale také rčení a pořekadla, se nazývá paremiologie.[5][2]

Užívání přísloví není vázáno na určité situace, ale objevuje se v běžné řeči jako vyjádření postojů dané společnosti. Přísloví je užíváno také k obraznému obohacení řeči, v bajkách a anekdotických příbězích či pro zábavu. Nadměrné užívání může vést k jejich karikování. Obvykle nemají jednu formu, ale objevují v různých variantách, a zároveň nefungují izolovaně, ale v širším kontextu dané kultury. Přísloví se typicky skládají ze dvou členů (Jaký pán – taký krám) a často užívají rýmu, asonance či rytmu.[2][1]

Nejstarší dochované sbírky přísloví se nachází na sumerských tabulkách z 3. tisíciletí př. n. l. a k největším sbírkám patří Deutsches Sprichwörter-Lexikon Karla Friedricha Wilhelma Wandera s dvěstě padesáti tisíci položkami. Smysl přísloví však nemůže být chápán mimo jejich kontext a uvedená v různých sbírkách bez něj a bez nutných poznámek se dají považovat za „mrtvá“, protože takto nejsou zaštiťována autoritou tradiční moudrosti.[4]

Přísloví lze dělit na gnómická a metaforická. Gnómická mají povahu rozkazu či výstrahy (Ve štěstí nedoufej, v neštěstí nezoufej), zatímco metaforická skrývají svůj obsah za obrazným vyjádřením (Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde). Lze je také dělit podle jejich tematického zaměření, například na přísloví o psychických vlastnostech člověka, rodinných vztazích či o vztahu člověka a společnosti.[2]

Přísloví jsou doložena už ve starověkých literárních památkách (asyrských, staroindických atd.) Mnohá z nich přecházela od národa k národu, mnoho jich je u všech národů křesťanských původu biblického.[6] Přestože jsou mnohá přísloví v různých jazycích formálně a svým lexikálním složením často úplně odlišná, v rámci různých kultur a jejich sociálního a historického kontextu vystihují tentýž význam. Obecně platí, že příslovné motivy přecházely od národa k národu, absorbovaly rozmanité duchovní podněty a v různých variantách zdomácňovaly. Představují tak hodnotící hledisko skryté za symbolickou formu, která se přenáší z generace na generaci v podstatě se stejným obsahem.[7] Nemívají známého autora a tvoří tak součást národní jazykové tradice. Obsahují obecně platné zásady nebo zkušenosti kolektivu a jejich nadosobní a zobecňující obsah působí jako mravní imperativ. Tím se přísloví odlišuje od pořekadla, rčení nebo úsloví.[8][9][10]

Pro stejnou situaci je někdy možné najít přísloví opačných významů (např. Líná huba holé neštěstí a Mluviti stříbro, mlčeti zlato).

Obdobná přísloví v různých jazycích[editovat | editovat zdroj]

V různých jazycích lze nalézt shodná nebo podobná přísloví. Lze je rozdělit na:[11][12]

  • Úplné ekvivalenty, např.:
    • česky Pes, který štěká, nekouše, rusky Собака, которая лает, не укусит
    • česky Kdo seje vítr, sklízí bouři, francouzsky Qui sème le vent, récolte la tempête
  • Částečné ekvivalenty, např.:
    • česky Nehřej hada za ňadry, rusky Не грей змею на своей груди, tj. Nehřej hada na svých prsou
    • česky Když kocour není doma, myši mají pré, francouzsky Quand le chat n'est pas là, les souris dancent, tj. Když tu kocour není, myši tancují
  • Relativní ekvivalenty, např.
    • česky Bez práce nejsou koláče, rusky Без труда не вытащишь и рыбку из пруда, tj. Bez práce nevytáhneš ani rybu z rybníka
    • česky Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, francouzsky Mieux vaut promptement un œuf que demain un bœuf, tj. Lepší je mít rychle vejce než zítra býka
  • Analogické frazémy, např.:
    • česky Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, rusky Обещаниям не верь, tj. Slibům nevěř
    • česky Kam vítr, tam plášť, francouzsky Le vent de prospérité change bien souvent de côté, tj. Vítr prosperity často mění směr

Příbuzné žánry[editovat | editovat zdroj]

  • Pořekadla, rčení, přirovnání nebo úsloví se od přísloví liší tím že odráží spíše fantasii a jazykovou hravost než zobecněné rozumové a mravní zkušenosti. Přísloví vždy také tvoří celou větu a užívá se v ustálené podobě. Hranice mezi příslovími, rčeními a pořekadly je však často nejasná.[2][13]
  • Příslovím se také podobají gnómy a oba žánry lze od sebe těžko rozlišit. Někdy bývá gnómům vágně přisuzován „vyšší charakter“, zatímco příslovím „nižší“, nebo se o gnómech mluví v souvislosti s formou, zatímco o příslovích v souvislosti s obsahem.[3]
  • Anekdotický výrok se od přísloví formálně liší tím že je mu přisuzován konkrétní autor, ať už historický či fiktivní (v takovém případě mluvíme o aforismu), nebo autor abstraktní, jako „muž“, „stařena“ nebo „král“ (v takovém případě mluvíme o wellerismu).[3]

Příklady českých přísloví[editovat | editovat zdroj]

  • Kam nechodí slunce, tam chodí lékař.
  • Můj dům, můj hrad.
  • Jablko nepadá daleko od stromu.
  • Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
  • Na hrubý pytel hrubá záplata.
  • Žádný učený z nebe nespadl.
  • Co jsi z úst vypustil, to ani párem koní nedostaneš zpět.
  • Malá ryba, taky ryba.
  • Ryba smrdí od hlavy.
  • Nemusí pršet, stačí když kape.
  • Mráz kopřivu nespálí.
  • Chytrému napověz, hloupého trkni.
  • Chytrost nejsou žádné čáry.
  • Neházej flintu do žita.
  • Dvakrát měř, jednou řež.
  • Bez peněz do hospody nelez.
  • Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.
  • Kam čert nemůže, nastrčí ženskou.
  • Není růže bez trní.
  • Když se dva perou, třetí se směje.
  • Darovanému koni na zuby nekoukej.
  • Mezi slepými jednooký králem.
  • Co oči nevidí, srdce nebolí.
  • Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
  • Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
  • Ranní ptáče dál doskáče.
  • Lež má krátké nohy.
  • Láska hory přenáší.
  • Bez práce nejsou koláče.
  • Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
  • Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.
  • Komu se nelení, tomu se zelení.
  • Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
  • Tichá voda břehy mele.
  • Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.
  • Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
  • Co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš.
  • Co je šeptem, to je s čertem.
  • Kdo lže, ten krade.
  • Špinavé prádlo se nevynáší z domu.
  • Rychlé nohy, krátký rozum.
  • Komu není rady, tomu není pomoci.
  • Kdo uteče, vyhraje.
  • Moudřejší ustoupí.
  • Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
  • Práce kvapná, málo platná.
  • Bližší košile nežli kabát.
  • Zvyk je železná košile.
  • Poznáš pehmiše v slaměném kolbuce.[14]
  • Po bitvě je každý generálem.
  • Peníze dělají peníze.
  • Díra nedíra, furt se natírá.
  • Chodit okolo horké kaše.
  • Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b BENEŠ, Bohuslav. Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990. S. 238. 
  2. a b c d e TYLLNER, Lubomír. Lidová kultura O-Ž, druhá část - Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta 2007. ISBN 80-204-1713-3.
  3. a b c Tomáš; STARÝ, Jiří; ANTALÍK, Dalibor. Mudrosloví – jeho formy a funkce. In: VÍTEK, Tomáš; STARÝ, Jiří; ANTALÍK, Dalibor. Praha: Herrmann & synové, 2009. ISBN 978-80-87054-17-8. S. 10.
  4. a b GREEN, Thomas A. Folklore: An Encyclopedia of Beliefs, Customs, Tales, Music, and Art. [s.l.]: ABC-CLIO, 1997. Dostupné online. ISBN 0-7141-1705-6. S. 661. 
  5. ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-020-3. S. 231. 
  6. Ottův slovník naučný, 20. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 2000. S. 709.
  7. MOCNÁ, Dagmar. PETERKA josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka 2004. S. 550-551.
  8. RÁDL, Emanuel. TOBOLKA, Zdeněk V. a kol. Masarykův slovník naučný. V. díl. N-Q. Praha: Československý kompas 1931, s. 1069.
  9. PROCHÁZKA, Vladimír a kol. Příruční slovník naučný. III. díl. M-Ř. Praha: Academia 1966, s. 764.
  10. PAVERA, Libor. VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, s. 294
  11. KOPEČKOVÁ, Michaela. Česká a ruská přísloví v porovnání. Praha, 2017. Bakalářská práce. Pedagogická fakulta UK. Vedoucí práce Lenka Rozboudová. s. 39–53. Dostupné online.
  12. JANČÍKOVÁ, Karolina. La nature dans les proverbes et dictons français. Plzeň, 2016 [cit. 2021-08-04]. Bakalářská práce. Západočeská univerzita. Vedoucí práce Dagmar Koláříková. Dostupné online.
  13. TYLLNER, Lubomír. Velké dějiny zemí Koruny české - Lidová kultura. Praha: Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-442-0. S. 522, 706, 779, 834. 
  14. Smil Flaška z Pardubic: Česká přísloví

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]