Vtip

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vtip, anekdota, popřípadě fór, je krátké vyprávění, jehož účelem je pobavit příjemce (posluchače či čtenáře). Obvykle je založen na dvojznačnosti, absurditě nebo paradoxu, je stručný a směřuje k výrazné a úderné pointě. Vtipy se šíří zejména ústním podáním, výstupy komiků, časopisy a knižními sbírkami. V poslední době je významné šíření pomocí internetu.

Anekdota je oproti vtipu širší termín a v češtině jej lze nahradit synonymem „humorka“. Rozlišujeme tři základní typy anekdot. Tou první jsou anekdotické povídky, což byly převážně pikantní příběhy o panovnících. Tyto příběhy byly šířeny neoficiálními kanály a zesměšňovaly vládce. Typickým příkladem jsou příběhy o Marii Terezii, která údajně sdílela svou náruživost s koňmi. Do anekdot se řadí také vtipné vyprávění. To může být i dlouhé, nemusí obsahovat vtipnou pointu a často zesměšňuje konkrétní skupinu lidí.

Nejrozšířenější typem anekdot jsou vtipy. Pro ně je typické zakončení nečekanou humornou pointou. Vtip se šíří převážně orální transmisí nebo po internetu a je nejrozšířenější formou folklóru v současnosti. Vtip podobně jako obecně folklór má sociálně mytickou funkci, šíří stereotypy a slouží k podprahové komunikaci. Pomocí vtipu lze také hovořit o tabuizovaných tématech. Podmínkou pro atraktivitu vtipů je aktuálnost a lokální variabilnost.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Slovo anekdota (ανεκδοτα) v řečtině znamená „to, co nebylo zveřejněno“. Původně se tímto slovem skutečně označovaly texty z různých důvodů nezveřejněné, někdy předávané pouze v ústní podobě (například Prokopiův spis ze 6. století n. l. s názvem Anekdota obsahoval utajované příběhy ze života císaře Justiniána).

V renesanci tvořily z velké části tematický základ, z něhož vznikla novela.

Nejstarší anekdoty jsou dochovány z řečí a kázání, kam byly vkládány jako exemplum (moralizující příklady). Objevovaly se i v kronikách a letácích, které většinou zábavně oživovaly, i v satirách (humanistických a osvícenských).

Nejstarší sbírkou vtipů s nečekanou pointou je Philogélos z antiky. Nejčastějšími oběťmi žertů v této sbírce byli učitelé a jejich učenci a tělesně postižení. V českém prostředí se vtipy zabýval mimo jiné Karel Čapek a to v díle Marsyas čili na okraji literatury konkrétně v kapitole K přírodopisu anekdoty. Dle jeho zjištění ženy a dělníci příliš nežertují.

Ústně šířené anekdoty byly až do 30. let 20. století intelektuální záležitostí. Šířily se převážně mezi vzdělanci a střední třídou. Typickým šiřitelem anekdot byli doktoři, soudci či městští úředníci. Celospolečenskou záležitostí se ústně šířený vtip stává až v průběhu 2. světové války.

Antropologové, etnologové a folkloristé anekdotám dlouho nevěnovali pozornost a prvními teoretiky na tomto poli byli literární vědci.

S rozvojem tisku se stávají samozřejmou a oblíbenou součástí periodik i kalendářů.

Dnes[editovat | editovat zdroj]

Dnes v literatuře anekdota představuje krátké, především ústně šířené vyprávění humorné příhody, zesměšňující osobu, situaci, dobu, rasu, národ, názor, skupinu, společenskou vrstvu, zvyky apod. Je jedním z mála žánrů ústní tvořivosti živých i v jednadvacátém století.

Podle tématu lze vtipy dělit do mnoha skupin (např. lékařské, politické, skotské, policejní, o blondýnkách, o zvířátkách, o žárovkách, židovské, erotické a další). Podle použitých prostředků můžeme ve vtipech nacházet např. černý nebo absurdní humor.

S vtipy se lze setkat v periodickém tisku, často ve zvláštních rubrikách; humoristické časopisy (např. Humoristické listy, Dikobraz, Sorry, Trnky brnky) vydávají vtipy slovní i kreslené. Vycházejí i knížečky (např. série „Anekdoty“ Lidového nakladatelství), které bývají zaměřené tematicky.

Kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

V životě mnoha známých osobností hrála právě anekdota (vtip) velikou roli. Například Sigmund Freud o vtipu napsal celou knihu a považoval ho za jednu z možností vyjádření názorů a pocitů, které bychom za normálních okolností veřejně neprojevili. Jaroslav Hašek v anekdotickém stylu lidového vyprávění objevil osobitý literárně tvůrčí smysl. Interpretováním a vytvářením vtipů se živí komici.

Vybraná typologie vtipů[editovat | editovat zdroj]

„Elephant jokes“ byly nejrozšířenějšími vtipy 60. let 20. století v USA. Vtipy byly postavené na absurdní pointě, kdy se slon nacházel někde, kam nepatřil. 60. léta jsou typická pro emancipační hnutí Afroameričanů a jak poukázali antropologové Roger Abrahams a Alan Dundes, pravděpodobně existuje ve vtipech o slonech paralela mezi slony a Afroameričany.

Z Ameriky jsou také velmi dobře známé „Pollack jokes“. Tyto vtipy kolovaly především ve 20. století a dělaly si legraci z přistěhovalců ze střední a východní Evropy, především z Poláků.

Typickým vtipem pro české prostředí jsou „anticikánské vtipy“. Ty se začaly šířit v 90. letech 20. století a pracují se stereotypy, které kolují o Romech.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]