Absurdno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
S. Dalí, Kosmický slon

Absurdní (z lat. ab-surdus, nelibozvučný, nesmyslný) označuje původně věci, které „neladí“ a nedávají smysl - absurdity.

Odtud v literatuře a filosofii 20. století pojem absurdno jako označení pro určitou stránku společnosti nebo dokonce světa, která nedává smysl a odporuje rozumu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Až do 19. století je „absurdní“ označení jednoznačně odmítavé, pejorativní; na tom je též založena myšlenka „reductio ad absurdum“ čili důkaz sporem. Ačkoli jisté pochopení pro podivné, zarážející i odporné věci připravil už manýrismus 16. století, teprve romantismus v nich začal nacházet hlubší zalíbení: zříceniny, chatrče, zrůdy mohou v divákovi vyvolávat hluboké city a sentiment.

Celkové pochybnosti o tom, že by celek společnosti a světa byl výrazem určitého dobrého nebo rozumného řádu, a tušení, že naopak lidská společnost je spíše ne-řád, začínají už v 19. století se ztrátou náboženské víry (Sören Kierkegaard, Arthur Schopenhauer). Po první a zejména po druhé světové válce se mezi umělci, filosofy i vzdělanci vůbec rozšířil pocit nesmyslnosti lidského života, podporovaný rostoucí složitostí a tím i nesrozumitelností a neprůhledností společnosti, veřejného života a jeho institucí. Jedním z jeho prvních projevů byly spisy Franze Kafky, později surrealismus a různé radikálně revoluční ideologie.

Absurdní literatura a divadlo[editovat | editovat zdroj]

Vnímavé lidi druhé poloviny 20. století hluboce zasáhlo zklamání, vyvolané zhroucením představy obecného pokroku i tím, jak se revoluční ideologie samy zdiskreditovaly. Nic na světě nedává smysl a jednotlivec se musí spokojit s konstatováním absurdity, skutečnosti jako „chuchvalce náhod“ (Albert Camus). Člověku, který je „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre), nezbývá než postavit se čelem proti nesmyslné, bezcílné skutečnosti společenské i přírodní a soustředit se na vlastní vnitřní zkušenost (existencialismus). „Bouřím se, a tedy jsme“ (Je me révolte, donc nous sommes), napsal paradoxně A. Camus v knize „Vzbouřený člověk“, kde se snaží ukázat, že aspoň lidská solidarita má smysl.

Absurdno má smysl jen potud, pokud se s ním člověk nesmíří.
— A. Camus[1]

Absurdní divadlo 20. století (Alfred Jarry, Samuel Beckett, Eugene Ionesco, Václav Havel) se k této zkušenosti staví méně pateticky a představuje spíše směšnou a hravou stránku absurdit lidské společnosti. Pohled absurdní literatury a divadla silně ovlivnil postmoderní myšlení, které se snažilo vykřesat smysl například pomocí ironie (Richard Rorty).

Absurdita v sociologii[editovat | editovat zdroj]

Pocit celkového rozpadu lidského světa a ztráty smyslu si všímá i moderní sociologie, například v díle polského sociologa Z. Baumanna, podle něhož typické postavy moderní společnosti jsou třeba tulák, turista nebo čumil, tedy lidé, kteří ve společnosti sice žijí, ale příliš se jí neúčastní.

Jiní autoři (Georg Simmel, Raymond Aron, Ralf Dahrendorf) ovšem zdůrazňují, že pocit absurdnosti plyne jednak z extrémní dělby činností, kdy na jednotlivé lidi připadají úkony tak malé, že nemohou dávat smysl, jednak z rostoucí složitosti společenského života, který už nikdo nedokáže souhrnně pochopit.

Absurdistán[editovat | editovat zdroj]

Koncem 20. století vzniklo slovo Absurdistán, zejména jako označení postkomunistických společností. Poprvé je v tištěné podobě doloženo v německém politologickém textu publikovaném v Mnichově roku 1971. Později jej zpopularizoval zejména Václav Havel. V anglojazyčném textu je poprvé doloženo 26. srpna 1989 v článku v britském konzervativním týdeníku Spectator, který psal, že Čechoslováci nazývají svoji zemi Absurdistánem, protože tamější běžný život připomíná absurdní divadlo. Americká média je v letech 1989 a 1990 použila v souvislosti s Československem i Sovětským svazem. Od 90. let se již objevovalo v řadě písní, filmů, knih.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. A. Camus, “Mýtus o Sisyfovi“

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Borecký, Odvrácená tvář humoru (ke komice absurdity). Liberec - Praha: Dauphin 1996 - 198 s. ISBN 80-86019-21-7

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]