František Trávníček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o brněnském bohemistovi. O brněnském houslaři (1877–1945), psaném též Trawnicshek nebo Trawniczek, pojednává článek František Trávníček (houslař).
Prof. PhDr. František Trávníček
Narození 17. srpna 1888
Spešov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 6. června 1961 (ve věku 72 let)
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Univerzita Karlova
Pracoviště Masarykova univerzita
Obor Jazykověda
Známý díky Jazykové zákampí (sloupky v Lidových novinách)
Významná díla Slovník jazyka českého, Pravidla českého pravopisu (spoluautor)
Ocenění Státní cena, Řád republiky

František Trávníček (17. srpna 1888 Spešov[1]6. června 1961 Brno) byl český a československý slavista, bohemista, profesor českého jazyka na Masarykově univerzitě v Brně (specializace na historický vývoj češtiny a současný jazyk), akademik ČSAV[2]. Po únoru 1948 byl též politik Komunistické strany Československa, poslanec Národního shromáždění ČSR a Národního shromáždění ČSSR a jeden z vedoucích proponentů marxistického pojetí jazykovědy v socialistickém Československu.[3]

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1945[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině půlláníka v Spešově Františka Trávníčka st. a matky Anny, rozené Fikesové (1869-1895).[1] Jako sedmiletý ztratil matku, která zemřela po porodu a úmrtí dcery.[4] Po smrti matky ho vychovávali prarodiče ve Svinošicích.

V letech 19071911 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slavistiku a srovnávací indoevropskou jazykovědu. Navštěvoval přednášky Františka Pastrnka, Emila Smetánky, Jiřího Polívky, Jana Máchala a Josefa Zubatého. Po studiích vyučoval v Praze na střední škole (1913–1921). V letech 19111915 byl sekretářem lexikografické a dialektologické komise ČAVU v Praze, v roce 1911 získal na FF UK doktorát filozofie (disertační práce Vid českého slovesa a jeho uživání).[5] V roce 1915 byl vyslán na ruskou frontu. Přešel do ruského zajetí a stal se štábním kapitánem československých legií v Rusku[6] a redaktorem tamních Československých listů. Významně ho ovlivnilo setkání s ruským slavistou, jazykovědcem a odborníkem na historickou dialektologii A. A. Šachmatovovem (1864–1920).[5]

Dne 11. května 1913 se v Praze oženil s Františkou Novákovou (1889-1968).[7] S ní měl dvě dcery. Milenu Josefu Marii, provdanou Pavlincovou (*1915) a Zoru, provdanou Kroupovou (*1922).[8]

V roce 1920 se na Univerzitě Karlově v Praze habilitoval prací Studie o vidu slovesném. V letech 19211959 působil na Masarykově univerzitě v Brně, zpočátku jako mimořádný, od roku 1927 řádný profesor mluvnice československého jazyka se zvláštním zřetelem k dialektologii. Na FF MU zastával funkci děkana (1932–1933).[9]

Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 vstoupil do KSČ.[10] Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Brno. Mandát získal i ve volbách v roce 1954 (volební obvod Brno-město V) a v Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období, tedy do voleb v roce 1960.[11][12] K roku 1954 se profesně uvádí jako rektor brněnské univerzity a nositel Řádu republiky.[13]

Vybudoval brněnskou pobočku Ústavu pro jazyk český ČSAV a byl jejím prvním ředitelem (1956–1961). Byl dva roky děkanem Pedagogické fakulty MU (1946–1948), v letech 19481959 stál v čele brněnské univerzity jako její rektor.[9]

Jeho zásluhy ve vědních oborech mluvnice českého jazyka a dialektologie byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění (řádným členem od 26. května 1948, mimořádným zvolen 26. 11. 1924), dopisujícím členem Královské české společnosti nauk se stal 7. ledna 1925. Po založení Československé akademie věd patřil od 12. listopadu 1952 k jejím řádným členům.[14]

Zemřel v Brně, je pochován na místním Ústředním hřbitově.[8]

Politické postoje po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1948 revidoval své dřívější názory (zastával např. tezi o jediném československém jazyku a jeho dvojím spisovném znění).[15] Zaujímal ostře kritická stanoviska vůči strukturalismu v české jazykovědě, ačkoli byl před 2. světovou válkou a během ní jeho stoupencem. I když byl od června 1935 byl aktivním členem Pražského lingvistického kroužku;[16] v 50. letech kritizoval strukturalismus z marxistických pozic.

Naopak v 50. letech dokázal pomáhat ke znovuvydávání děl spisovatelů, kterým to bylo znemožněno.[15] V roce 1955 se odvážně zastal v Hostu do domu Jana Trefulky, který se vyslovil proti tehdejší schematické poezii Pavla Kohouta.[17]

Lexikon české literatury shrnul jeho význam takto:[15]

Trávníčkovy ideologicky podmíněné názory, zvláště z posledních let života, neznehodnotily jeho filologické dílo, založené na důkladné analýze bohatého materiálu, jež zůstává trvalým zdrojem poučení o češtině a jejím vývoji.
— Lexikon české literatury: František Trávníček

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zabýval se vývojem českého jazyka (Historická mluvnice československá, 1935), moravskou dialektologií (Moravská nářečí, 1926) i současnou češtinou (Mluvnice spisovné češtiny, 1948–1949, 2 svazky). Výrazně přispěl ke konečné podobě Slovníku jazyka českého (1937), který byl původně sestaven Pavlem Vášou.

Výkladem slov se zabýval v mnohaleté úspěšné rubrice nazvané Jazykové zákampí, která začala vycházet za 2. světové války v deníku Lidové noviny.[18] (Stejnojmenný výbor vyšel v roce 1961.[19]) Jazykové zákampí působilo v období německé okupace povzbudivě a František Trávníček získal všeobecnou pověst znalce češtiny a autority v otázkách rozhodování o jazykové správnosti.[15]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Studie o českém vidu slovesném, 1923.
  • Moravská nářečí, 1926.
  • Jazyk a národ, 1930.
  • Neslovesné věty v češtině. Díl I, Věty interjekční, 1930.
  • Neslovesné věty v češtině. Díl 2., Věty nominální, 1931.
  • Historická mluvnice československá, 1935.
  • Spisovná česká výslovnost. 2. vydání, 1940.
  • Stručná mluvnice česká. 1. vyd. 1941, další 1943, 1945.
  • Mluvnice spisovné češtiny. Část I., Hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví. 1. vyd. 1948, další 1949, 1951.
    • V roce 1948 poctěno Státní cenou.
  • Mluvnice spisovné češtiny. Část 2, Skladba. 1. vyd. 1949, další 1951.
  • Český jazykozpytný strukturalismus ve světle Stalinova učení o jazyce, 1951.
  • O jazyce naší nové prózy, 1954.
  • Historická mluvnice česká 3. Skladba. 1. vyd. 1956, další 1962.

Spolu s dalšími jazykovědci:

  • Spolu s Pavlem Vášou zpracoval Slovník jazyka českého (1. vyd. 1937, další 1941 a 1952).
  • Spolu s Bohuslavem Havránkem vedl kolektiv autorů Pravidel českého pravopisu (1957).

Pocty[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matrika N Bořitov 146, 1830-1898, snímek 84
  2. Malá československá encyklopedie. Svazek 6., Š–Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 1987, 927 s. [Heslo „František Trávníček" je na str. 274.]
  3. Josef Filipec: Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky. Naše řeč 1992. Dostupné online. Navštíveno 30. října 2015.
  4. Matrika zemřelých, Bořitov 160, 1833-1938, snímek 238
  5. a b Lexikon české literatury 4/I, s. 994.
  6. VHA, Záznam vojáka:Trávníček František
  7. Matrika oddaných, sv. Ludmila, 1912-1913, snímek 259
  8. a b Encyklopedie města Brna: František Trávníček
  9. a b František Trávníček [online]. Masarykova univerzita v Brně. Dostupné online. (česky) 
  10. TRÁVNÍČEK, František. „Proč jsem komunistou“. In: Dnešek 1, 1946, č. 6, s. 103—104.– dostupné též online
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. (česky) 
  12. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. (česky) 
  13. Kandidáti Národní fronty pro volby do Národního shromáždění. Rudé právo. listopad 1954, roč. 35., čís. 310, s. 2. Dostupné online.  
  14. Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 309.
  15. a b c d MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha : Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 994–997.  
  16. Pražský lingvistický kroužek v dokumentech, s. 399.
  17. Host do domu 1955, František Trávníček: Aby bylo jasno
  18. Např. Lidové noviny 21.3.1943, s.4, Jazykové zákampí: Rzoun
  19. Databáze NK ČR: Jazykové zákampí (dostupné online v NK ČR)
  20. Malá československá encyklopedie. Svazek 6., Š–Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 1987, 927 s. [Heslo „František Trávníček" je na str. 274.]
  21. Malá československá encyklopedie. Svazek 6., Š–Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 1987, 927 s. [Heslo „František Trávníček" je na str. 274.]
  22. Příruční slovník naučný. Díl 4. S–Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 1967, 933 s. [Heslo „František Trávníček" je na str. 537.]
  23. NOVOTNÝ, Dan. MČ Praha 13: Názvy ulic [online]. Městská část Praha 13, 2010-02-08, [cit. 2011-07-16]. Dostupné online.  
  24. Trávníčkova ulice [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 647–650.  
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha : Academia, 1977. 469 s. S. 141.  
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha : Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 994–997.  
  • Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi / Uspořádali Ant. Grund, Ad. Kellner, Jos. Kurz. Brno : Slovanský seminář Masarykovy university, 1948. 543 s.
  • Pražský lingvistický kroužek v dokumentech / Petr Čermák, Claudio Poeta, Jan Čermák. Praha : Academia, 2012. 783 s. ISBN 978-80-200-2097-0.
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 308–309.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 370–371.  
  • ULLRICHOVÁ, Jana. František Trávníček : 17. 8. 1888 – 6. 6. 1961 : Personální bibliografie. Brno : Státní vědecká knihovna, 1988. 158 s.
  • VEČERKA, Radoslav (rv). „Trávníček, František“. In Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. Biograficko-bibliografický slovník, ed. Milan Kudělka – Zdeněk Šimeček a kol., Edice Slovanské knihovny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1972, str. 476-479.
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 287-288.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]