Dialektologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dialektologie je odvětví lingvistiky, které se zabývá studiem nářečí neboli dialektů, a to zejména dialektů regionálních.[1] Dialektology zajímají fonologické, lexikální a gramatické jevy, jimiž se jednotlivé dialekty vzájemně odlišují. Zkoumají také zrod, kontakt, šíření a zánik dialektů. Mezi často diskutované koncepty patří diglosie, dialektové kontinuum a pluricentrismus. Studiu českých nářečí se věnuje dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie Věd České republiky.

Izoglosa mezi dvěma podobami 3. osoby singuláru slovesa haben v německém Falcku

Dialektologie spadá do sociolingvistiky, ale je mnohem starší. Tradiční dialektologie započala již v devatenáctém století pokusy zmapovat rozdíly mezi dialekty na venkově. To dalo za vznik nářečnímu zeměpisu.[2] Jednotlivé nářeční jevy byly zaznamenávány do map, které se souborně vydávaly v jazykových atlasech.[1] Takovým atlasem je například Český jazykový atlas. K zaznamenávání těchto jevů se často používají izoglosy, tzn. čáry, které na mapě vymezují hranici mezi dvěma alternativními jazykovými formami. Jestliže se více izoglos sejde na jednom místě, lze hovořit o hranici mezi dialekty.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dialekty se zabýval například již Dante Alighieri ve své práci zvané De vulgari eloquentia („O řeči lidové“), ovšem autorem jedné z prvních významných prací novodobé dialektologie a nářečního zeměpisu byl až německý jazykovědec Georg Wenker.[3] Ten v 70. letech 19. století začal rozesílat učitelům po celém Německu dotazníky se seznamem vět napsaných ve spisovné němčině a chtěl po nich, aby mu je přepsali v místním dialektu. Zpracování obrovského množství dat, jež tyto dotazníky poskytly, se však ukázalo být nadlidským úkolem. Wenker se nicméně zasloužil o poznatek, že přechod mezi dvěma sousedícími dialekty nebývá náhlý, ale spíše pozvolný, a že na velikosti takového přechodného území se podepisují geografické podmínky (např. hory, řeky, údolí).[3]

Kromě obtíží se zpracováním obrovského množství dat měla tradiční dialektologie i další úskalí. Dialektologové vyhledávali „typické mluvčí“ dialektů – zpravidla starší usedlé venkovské muže – a nezaznamenávali tak variaci napříč celými komunitami. Dalším problémem bylo to, že fonetická transkripce, která se často prováděla přímo v terénu, nemusela být vždy jednotná a přesná.[2]

Významné změny přišly se vznikem sociolingvistiky v druhé polovině 20. století. Tak například roku 1959 publikoval Charles Ferguson svůj vlivný článek s názvem „Diglossia“, v němž popisuje situaci dvou vzdáleně příbuzných jazykových variet, z nichž každá plní jiné funkce.[2] Významný milník přinesl též americký jazykovědec William Labov, který v 60. a 70. letech zkoumal mluvenou angličtinu v New Yorku. Nových zjištění a metod, jež přinesla sociolingvistika měst, potom využili J. K. Chambers a Peter Trudgill ve své učebnici Dialectology, vydané roku 1980, a dali tak vzniknout novému přístupu v dialektologii.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dialectology na anglické Wikipedii.

  1. a b CRYSTAL, David. A dictionary of linguistics and phonetics. 6. vyd. Malden : Blackwell Publishing, 2008. 529 s. ISBN 978-1-4051-5296-9. S. 142-144. (anglicky)  
  2. a b c d e BELL, Allan. The guidebook to sociolinguistics. Chichester : Wiley Blackwell, 2014. 367 s. ISBN 978-0-631-22865-3. (anglicky)  
  3. a b ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 2. vyd. Olomouc : Rubico, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7346-093-8. S. 176-190. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]