Nářečí češtiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nářečí češtiny:
1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti

Nářečí češtiny jsou mluvené formy českého jazyka, omezené na určité oblasti Česka. Jednotlivá nářečí jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají.

Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum.

Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin:[1]

Pohraniční území osídlené před rokem 1945 Němci je nářečně různorodé. Nuceně vystěhované německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českými obyvateli z různých oblastí, případně Slováky. V pohraničních oblastech Čech směřuje vývoj k obecné češtině. Na Moravě a ve Slezsku, kde se stýkali mluvčí až ze tří různých oblastí, k moravské variantě obecné češtiny, jíž ale (na rozdíl od Čech více i v polooficiálních projevech) významně konkuruje spisovná čeština.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nářečí češtiny se dělí do skupin zejména podle rozdílů a změn v hláskosloví, které proběhly, případně neproběhly v jednotlivých regionech historických českých zemí. Od 15. století probíhaly v Čechách změny, které především výrazně odlišily češtinu od slovenštiny. Tyto změny však nezasáhly mnohé oblasti Moravy a Slezska. Nářečí na těchto územích se vyvíjela izolovaně. Uchovala si mnohé historické prvky, na druhou stranu se v nich objevily i inovace, které neměly větší územní přesah. V Čechách a na západě Moravy probíhal vývoj nářečí obdobně. Tato nářečí se vyznačují mnohými společnými prvky. Tato skupina vzájemně blízkých nářečí se označuje jako obecná čeština.

Zájem o rozdíly mezi jednotlivými nářečími českého jazyka lze najít v díle Jana Husa na počátku 15. století a zvláště pak v Gramatice české Jana Blahoslava (1571). První odbornou prací je Základové dialektologie československé, vzniklé roku 1864 pod vedením A. V. Šembery s přispěním např. B. Němcové či K. J. Erbena. Česká dialektologie se pak významně rozvíjela od začátku 20. století.

Od poloviny 20. století se vlivem sdělovacích prostředků stírají rozdíly mezi jednotlivými nářečími, vznikají nadnářeční útvary (interdialekty).

Hlavní rysy[editovat | editovat zdroj]

Nářečí česká středomoravská východomoravská slezská Spisovná čeština
ý —> ej (—> é) Ano
novej
Ano
nové
Ne
nový
Ne
novy
Ne
nový
ú —> ou (—> ó) Ano
nesou
Ano
nesó
Ne
nesú
Ne
nesu
Ano
nesou
é —> í/ý Ano
nový
Ne
nové
Ne
nové
Ne
nove
Ne
nové
Protetické v před o- Ano
vokno; většina území
Ne (protetické h)
hokno; Chodsko[2]
Ne
okno; místy v jihozápadočeské skupině (jen doudlebské nářečí)
Ano
vokno; jižní a jihozápadní Morava
Ne
okno; ostatní území
Ne
okno
Ne
okno
Ne
okno
Rozlišování i ~ y Ne Ne Ne Ano Ne
Rozlišování l ~ ł Ne;
Ano sporadicky v jihozápadočeské skupině (např. doudlebské nářečí)[3]
Ne Ano Ano Ne
Ř Ano Ano Ano;
Ne pouze v podskupině kopaničářského typu (při hranicích se Slovenskem, hl. Bílé Karpaty)
Ano Ano
Opozice délky samohlásek Ano Ano Ano Ne Ano
Spodoba znělosti před jedinečnými souhláskami a samohláskami Ne
[kʔoknu]
Ano,
pouze na východě
[g oknu]
Ano
[g oknu]
Ano
[g oknu]
Ne
[kʔoknu]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 393.
  2. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7362
  3. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=1293

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BULISOVÁ, J., et al. Ottova encyklopedie Česká republika. Svazek 3. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-456-6.  
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]