Interdialekt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Interdialekty (nadnářečí, zřídka polonářečí[1] nebo obecná nářečí[2]) jsou posledními vývojovými stadii dialektů.[3][4] Vznikají jednak stíráním největších nářečních rozdílů mezi několika sobě blízkými nářečími a zároveň posilováním jejich (v určitém větším regionu) společných rysů, jednak pronikáním spisovného jazyka do tradičních nářečí.[4] Tvořit se začaly přibližně od konce 18. století. Někdy se pro interdialekt používá označení koiné, což je původně označení pro helénistickou řečtinu, která se jako řecký interdialekt stala lingvou frankou Středomoří (je jí psán také Nový zákon). Pojmem koiné se rozumí zpravidla interdialekt, který se výrazně šíří mimo svou původní domovskou oblast a získává status obecně přijímaného komunikačního útvaru. V češtině bývá jako koiné označována obecná čeština[5]. V jiných lingvistických tradicích se na označování takových postdialektálních variet používá také termín regiolekt.[6][3]

V Čechách je takovým interdialektem obecná čeština vzniklá novelizací původních nářečí z české nářeční skupiny. Vychází ze středočeského nářečí a obsahuje hláskoslovné a tvaroslovné prvky společné většině dialektů používaných na území Čech. Jakožto "přirozeně užívaný neformální jazyk" je užívána většinou obyvatel Čech a okrajových oblastí jižní a západní Moravy. Vlivem především zábavních masových médií, ve kterých její modifikovaná varianta plní funkci primární komunikativní variety jazyka se ale šíří i na Moravu a do českého Slezska, kde je však, přes všechna výše uvedená fakta, dodnes velkou částí veřejnosti vnímána jako prvek cizorodý a její užívání ve formálním, veřejném, případně i neveřejném vystupování je pociťováno, v protikladu k situaci v Čechách, jako nevhodné či nepřístojné.

Na území Moravy, českého Slezska a okrajových oblastí jižních a východních Čech existují interdialekty tři, rozdíly mezi nimi se dají ilustrovat např. na větě Dej mouku ze mlýna na vozík.

Za interdialekt se někdy považuje též těšínské nářečí.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Adolf Erhart: Základy jazykovědy. Praha : SPN, 1990, s. 138.
  2. Vývoj českého jazyka a dialektologie. Praha : SPN 1975, s. 163.
  3. a b Wyderka 2014, s. 110.
  4. a b Topolińska 1990, s. 32–34.
  5. Encyklopedický slovník češtiny. Praha : SPN, 2002, s. 81
  6. AUER, Peter. Perspectives on Variation: Sociolinguistic, Historical, Comparative. Redakce Delbecque, Nicole; Van der Auwera, Johan; Geeraerts, Dirk. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2011. Dostupné online. ISBN 9783110909579. Kapitola Europe's sociolinguistic unity, s. 24. (anglicky) 

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • WYDERKA, Bogusław. O rozwoju polskich dialektów. Poznańskie Studia Polonistyczne. Seria Językoznawcza. 2014, s. 101–113. Dostupné online. ISSN 2450-4939. DOI:10.14746/pspsj.2014.21.2.6. (polsky) 
  • LÖFFLER, Heinrich. Sind Soziolekte neue Dialekte? Zum Aufgabenfeld einer nachsoziolinguistischen Dialektologie. Redakce Polenz, Peter von; Erben, Johannes; Goosens, Jan. [s.l.]: [s.n.], 1986. S. 232–239. (německy) 
  • TOPOLIŃSKA, Zuzanna. Charakter i dynamika językowych procesów integracyjnych w powojennej Polsce. Socjolingwistyka. 1990, s. 29–35. (polsky)