Česká podstatná jména

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Článek česká podstatná jména pojednává o podstatných jménechčeštině.

Skloňování[editovat | editovat zdroj]

Pro skloňování podstatných jmen existuje 14 vzorů. Přiřazení ke vzorům závisí na rodu a zakončení v nominativu.

U podstatných jmen, kde kmen končí skupinou souhlásek, je vkládáno pohyblivé e mezi poslední dvě souhlásky u pádů s nulovou koncovkou:

zámek (N sg, A sg), zámku (G sg, D sg, V sg, L sg), zámkem (I sg) atd. - vzor hrad
karta (N sg), …, karet (G pl) - vzor žena

Střídání (alternace) souhlásek na konci kmene je v některých pádech obvyklé, např. zámek (N sg) → zámcích (L pl), Věra (N sg) → Věře (D sg). Toto pravidlo je poměrně komplikované.

Vzory podstatných jmen[editovat | editovat zdroj]

Vzorů se dá nalézt více, přičemž některé mají jak své varianty, tak podvzory. V následujícím seznamu sestaveném z několika zdrojů jsou varianty vzorů uvedeny v závorkách.

Mnohá jména i přesto kolísají při skloňování mezi více vzory (např. dveře jako růže, ale v 7. pádu dveřmi nikoli podle růžemi, ale podle kostmi).

Kromě uvedených vzorů existuje v češtině malé množství nesklonných podstatných jmen, přejatých z cizích jazyků.

Rod mužský životný[editovat | editovat zdroj]

Sg. Nominativ pán muž předseda soudce
Genitiv pána muže předsedy soudce
Dativ pánovi, pánu mužovi, muži předsedovi soudci, soudcovi
Akuzativ pána muže předsedu soudce
Vokativ pane!
diváku!

anděli!

muži!

milenče!

předsedo! soudce!
Lokál pánovi, pánu mužovi, muži předsedovi soudci, soudcovi
Instrumentál pánem mužem předsedou soudcem
Pl. Nominativ pánové, páni

andělé

mužové, muži předsedové soudci, soudcové
Genitiv pánů mužů předsedů soudců
Dativ pánům mužům předsedům soudcům
Akuzativ pány muže předsedy soudce
Vokativ pánové! páni!

andělé!

mužové! muži! předsedové! soudci! soudcové!
Lokál pánech
divácích
mužích předsedech
kolezích
soudcích
Instrumentál pány muži předsedy soudci

Rod mužský neživotný[editovat | editovat zdroj]

Sg. Nominativ hrad stroj
Genitiv hradu
lesa
stroje
Dativ hradu stroji
Akuzativ hrad stroj
Vokativ hrade!
zámku!
stroji!
Lokál hradu, hradě
lesu, lese
stroji
Instrumentál hradem strojem
Pl. Nominativ hrady stroje
Genitiv hradů strojů
Dativ hradům strojům
Akuzativ hrady stroje
Vokativ hrady! stroje!
Lokál hradech
zámcích
strojích
Instrumentál hrady stroji

Některá slova latinského původu zakončená -us (génius, cyklus) se skloňují podle vzoru pán (životná) nebo hrad (neživotná), jako kdyby v nominativu zakončení -us nebylo: Brut'us, Bruta, Brutovi, Bruta, Brute, Brutovi, Brutem. Toto se týká pouze některých ze slov, která se v latině skloňují podle 2. deklinace (v genitivu se us mění v i). Slova, která v latině podléhají 4. deklinaci (i v genitivu jsou zakončená na us) a slova, která v češtině zdomácněla tak, že se původní latinská koncovka stala součástí českého kořene, se skloňují podobně jako původní česká slova (např. ubrus)

Rod ženský[editovat | editovat zdroj]

Sg. Nominativ žena růže píseň kost
Genitiv ženy

gejši

růže písně kosti
Dativ ženě
škole

gejše/i

růži písni kosti
Akuzativ ženu růži píseň kost
Vokativ ženo!
růže! písni! kosti!
Lokál ženě
škole

gejše/i

růži písni kosti
Instrumentál ženou růží písní kostí
Pl. Nominativ ženy

gejši

růže písně kosti
Genitiv žen růží

ulic

písní kostí
Dativ ženám

sójám/sójím

růžím písním kostem
Akuzativ ženy

gejši

růže písně kosti
Vokativ ženy!
gejši!
růže! písně! kosti!
Lokál ženách

sójách/sójích

růžích písních kostech
Instrumentál ženami

sójami/sójemi

růžemi písněmi kostmi

Rod střední[editovat | editovat zdroj]

Sg. Nominativ město moře kuře stavení
Genitiv města moře kuřete stavení
Dativ městu moři kuřeti stavení
Akuzativ město moře kuře stavení
Vokativ město!
moře! kuře! stavení!
Lokál městě

městu (jablku)

moři kuřeti stavení
Instrumentál městem mořem kuřetem stavením
Pl. Nominativ města moře kuřata stavení
Genitiv měst moří

bojišť

kuřat stavení
Dativ městům mořím kuřatům stavením
Akuzativ města moře kuřata stavení
Vokativ města! moře! kuřata! stavení!
Lokál městech

jablkách

střediscích

mořích kuřatech staveních
Instrumentál městy

ponči

moři kuřaty staveními

Slova latinského původu zakončená -um se skloňují podle vzoru město: muzeum, muzea, muzeu, muzeum … Některá z takových slov však zdomácněla v češtině i v podobě, že se původní latinská koncovka stala součástí českého kořene. Většinou se taková podoba považuje za nespisovnou (dopis bez datumu apod.).

Určení životnosti podstatných jmen[editovat | editovat zdroj]

Určení životnosti a neživotnosti vychází z reálného světa a je relativně pravidelné – osoby (a spolu s nimi nadpřirozené bytosti) a zvířata jsou rodu životného, rostliny, předměty a abstrakta jsou neživotná.

Ke kolísání v životnosti dochází:

  • u předmětů, které personifikují osobu nebo zvíře - sněhulák je pouze životný, zatímco strašák, panák nebo beránek (mrak) kolísají,
  • u organismů, u nichž jazyková norma váhá, zda je považovat za živé („zvířata“) nebo neživé – bacily, mikroby.

Především v knižním stylu se užívá zživotňující koncovka –ové (Dni plynuly, ale dnové plynuli).

Životnost se kromě shody uplatňuje také k odvozování přivlastňovacích přídavných jmen – ta se odvozují pouze od životných: otcův sněhulák, sněhulákův hrnec, ale nikoli hrncovo ucho, pouze ucho hrnce.[1]

Určení rodu podstatných jmen[editovat | editovat zdroj]

Oproti určení životnosti je rozdělení do rodů mnohem komplikovanější a neexistují spolehlivá pravidla, podle nichž by bylo možné rod jednotlivých podstatných jmen určit – u celé řady z nich si rodovou příslušnost musíme pamatovat. Přesto existují některé pomůcky pro určení rodu:[1]

  • osoby podle povolání, zařazení apod. dodržují svůj rod: učitel – učitelka, letuška – stevard. Přechod mezi rody se provádí přechylováním.
  • samci zvířat mají rod mužský, samice ženský, mláďata střední.
  • rod jmen lze částečně rozlišit podle koncovky – např. zpodstatnělá slovesa končící na –í jsou rodu středního: lpění, svítání; většina jmen končících na –a je rodu ženského (s výjimkou jmen osob - mužů: předseda, bača)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha : NLN, 2010. S. 166.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.  
  • ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5.