Český slovosled

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Český slovosled, tedy pořádek slov v české větě, je značně volný a pružný. Základní typ slovosledu je i přesto podmětpřísudekpředmět, tedy SVO.

Základní principy[editovat | editovat zdroj]

Český slovosled se označuje jako proměnlivý, nikoliv však naprosto volný nebo snad libovolný. To znamená, že jednotlivé větné členy nemusí být řazeny v pevně daném pořadí. Tento pořádek je značně flexibilní a umožňuje značnou variabilitu sdělení. To je umožněno zejména tím, že čeština je flektivní jazyk a využívá širokou škálu slovních tvarů (daných skloňováním a časováním) k vyjádření syntaktických vazeb. Především skloňování jmen umožňuje rozlišit ve větě podmět a předmět, k čemuž naopak analytické jazyky (nemají rozvinuté skloňování) zpravidla využívají pevný slovosled.

Volný slovosled není v žádném případě libovolný. Musí respektovat logické vazby mezi jednotlivými slovy a některá další pravidla. Mluvčí volí slovosled podle svého komunikačního cíle a emočního stavu.

Slovosled se v češtině řídí těmito principy:

Základní slovosled[editovat | editovat zdroj]

Základní typ slovosledu je SVO, tj. podmět (subjekt, S) – přísudek (sloveso, verbum, V) – předmět (objekt, O). Používá se zejména v neutrálních sděleních:

  • Petr (S) má (V) nové auto (O).

V případě, že pád předmětu a podmětu se shodují, je bez znalosti kontextu očekáván slovosled SVO. Obrácený slovosled VSO může vést k nedorozumění, např.:

Není jasné, kdo koho porazil. Bez znalosti kontextu posluchač očekává, že vítězem zápasu bylo Rakousko. Pokud tomu bylo naopak a je potřeba zachovat aktuální členění, je vhodné využít alternativní mluvnický prostředek, např. trpný rod:

  • Rakousko bylo poraženo Německem.

Aktuální větné členění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Aktuální členění větné.

Základním pravidlem, kterým se řídí slovosled v češtině, je tzv. aktuální větné členění, které je dáno kontextovými vazbami a umožňuje širokou škálu významových rozdílů.

Objektivní slovosled[editovat | editovat zdroj]

Věta obvykle začíná známými fakty (tzv. téma, východisko), vyplývajícími z předchozího textu nebo kontextu (kontextové zapojení). Nová fakta (réma, ohnisko, jádro výpovědi) se umisťují na konec. Srovnej:

  • Včera zemřel slavný herec. (Kdo zemřel?)
  • (Ten) známý herec zemřel včera. (Kdy zemřel?)


  • Byl jednou jeden král. Ten král měl tři dcery.
Réma první věty (král) se stává tématem (východiskem) věty druhé.

V neutrálním sdělení stojí téma na začátku a réma na konci věty, mezi nimi bývá tzv. tranzit. Takovýto slovosled je bezpříznakový a označuje se jako objektivní:

Téma – (tranzit) – réma.

Subjektivní slovosled[editovat | editovat zdroj]

V emotivních sděleních je možné přesunout réma na začátek věty. Jedná se o tzv. subjektivní slovosled, který je v ústním projevu provázen patřičnou prozódií s umístěním intonačního centra a důrazu na réma:

Příklad:

  • Utratil jsem (T) spoustu peněz za nesmysly (R). – objektivní slovosled
  • Tisíc korun (R) jsem utratil (T) za takový nesmysl! – subjektivní slovosled

Slovosled, který je v běžném kontextu považován za objektivní, se může v jiném kontextu stát subjektivním:

  • V Česku (T) se mluví česky (R). – objektivní slovosled (běžné konstatování na otázku, jak se mluví v Česku)
  • V Česku (R) se mluví česky (T). – subjektivní slovosled (zdůraznění skutečnosti, že česky se mluví v Česku – a ne v Německu)

Členská sounáležitost[editovat | editovat zdroj]

Členskou sounáležitostí se rozumí, že členy některých skladebných dvojic jsou spolu tak pevně spjaty, že je nelze jiným členem od sebe oddělit. Takto těsné sepětí je podle většiny normativní literatury nezbytné a závazné zejména u neshodného přívlastku vyjádřeného podstatným jménem v 2. pádě, který nesmí být od řídícího jména oddělen ani jiným členem závislým na témž řídicím jménu.[1] Při přemístění řídícího členu se podle zásady členské sounáležitosti přemisťují i jeho členy závislé.

Někdy se též hovoří o projektivitě větných konstrukcí.[zdroj?] Strukturu každé věty, která je v souladu s tímto principem, lze znázornit pomocí stromu, jehož větve se neprotínají.[zdroj?] Např. velmi starý dům, nikoliv *starý velmi dům – podstatné jméno dům je zde rozvito přídavným jménem starý. To je dále rozvito příslovcem velmi, nikoliv naopak. Porušení tohoto pravidla je možné jen ve výjimečných případech, např. v uměleckém díle.[zdroj?]

Příklady neprojektivních konstrukcí:

  • Zakoupené zboží v jiné prodejně hlaste u pokladny. (Zboží zakoupené v jiné prodejně hlaste u pokladny. – Výraz v jiné prodejně rozvíjí přívlastek zakoupené. Nelze je proto rozdělit.)
  • Památce padlých vojínů ve světové válce (Památce vojínů padlých ve světové válce.)

Ve slovosledu se rovněž uplatňuje aktuální členění, a to za předpokladu nenarušitelnosti logických vazeb.

Porušování členské sounáležitosti ve spisovných projevech vzrostlo podle jazykovědců zejména od 40. let 20. století. V oblasti pojmenovávací spisovný jazyk porušuje členskou sounáležitost tehdy, kdy neshodný přívlastek v 2. p. se připojuje k pojmenovací jednotce již složené (základovému pojmenování). Základové pojmenování může být například pevně ustáleným úředním nebo oficiálním názvem nebo ustáleným terminologickým souslovím. V takovém případě může být další přívlastek od řídicího jména oddělen přívlastkem, který je součástí základové pojmenovací jednotky (např. Ministerstvo školství České republiky, observatoř Ondřejov Astronomického ústavu ČSAV, výbor pro obchod a dopravu České národní rady, družstvo žen Lokomotivy Praha, mistrovství Evropy sáňkařů, symfonie Z nového světa Antonína Dvořáka, trasa C metra, vyloučení ze studia pana Nováka, zpráva o prospěchu vedoucího katedry), a to přesto, že to často vede k významové nejednoznačnosti. V pořadí přívlastků se pak projevuje jejich těsnější nebo volnější vztah k řídícímu jménu, z mluvnického hlediska pak jde o postupně rozvíjející přívlastky. Kde jsou oba přívlastky vyjádřeny 2. pádem podstatného jména, na prvním místě má stát vždy genitiv destinační a teprve na druhém genitiv institucionální nebo genitiv označující, po kom je daný jev skutečnosti pojmenován (soubor Fortuna Václava Andra). Je-li přívlastek v základovém pojmenování tvořen předložkovou vazbou, pak je alternativně možné jej i oddělit (správa českého ministerstva vnitra pro dopravu).[1]

Mezi příčinami zvýšeného porušování členské sounáležitostí byla v 70. letech zmiňována vzrůstající intelektualizace spisovného jazyka, jejíž snaha o vyjadřovací přesnost se projevuje mimo jiné v hojném tvoření víceslovných (sdružených) pojmenování, ale také častější uplatňování genitivu na úkor adjektiva, a to i pod vlivem ruštiny, a stoupající frekvence nominativu jmenovacího.[1]

Postavení přívlastků[editovat | editovat zdroj]

Postavení přívlastků v tzv. nominálních (jmenných) skupinách závisí na tom, zda je v mluvnické shodě s řídícím podstatným jménem.

Shodný přívlastek[editovat | editovat zdroj]

Shodný přívlastek, zpravidla přídavné jméno (případně zastupující zájmeno, výjimečně podstatné jméno), se skloňuje společně s podstatným jménem, tj. shoduje se s ním v pádě, čísle a rodě. Jeho základní postavení je před podstatným jménem (antepozice):

  • nové auto (nom.), nového auta (gen.), novému autu (dat.) atd.

Ve zvláštních případech může přídavné jméno stát až za podstatným jménem, např. odborných názvech (pod vlivem latiny), ve jménech historických osobností a událostí, v seznamech, při zdůraznění apod.:

  • kyselina sírová, meduňka lékařská, tetřev hlušec (lat. acidum sulphuricum, Melissa officinalis, Tetrao urogallus)
  • Karel IV. (Čtvrtý), Zlatá bula sicilská
  • Prodáváme dřevo smrkové, borové a lipové.

Složitější postupně rozvíjející konstrukce se obvykle přesouvají do postpozice, tzv. pravé větvení:

  • hodiny řízené rádiem

Při skloňování:

  • Genitiv: hodin řízených rádiem
  • Dativ: hodinám řízeným rádiem

atd.

Tvar „rádiem“ zůstává v instrumentálu, neboť v tomto případě přímo nerozvíjí podstatné jméno, ale přídavné jméno.

Může se objevit i obrácený slovosled:

  • rádiem řízené hodiny

Toto takzvané levé větvení, typické pro angličtinu, pod jejímž vlivem se takovéto konstrukce objevují (radio-controlled clock), je v češtině málo přirozené a může snižovat srozumitelnost.

Jiný příklad z tisku:

  • větrem taženým padákem

V tomto případě se jednalo o padák tažený větrem, nikoliv o vítr tažený padákem, jak by se mohl neinformovaný čtenář domnívat. Viz též Základní slovosled.

Neshodný přívlastek[editovat | editovat zdroj]

Přívlastky, které se nemění bez ohledu na skloňování řídícího podstatného jména, stojí obvykle za tímto jménem (postpozice). Často se jedná o podstatná jména v genitivu, méně často v jiném pádě:

  • časování sloves, dům mé matky (genitiv)
  • dopis otci (dativ)
  • cestování vlakem (instrumentál)
  • slovo ryba (nominativ jmenovací)
  • výhled na moře, kniha o ptácích, dům bez oken, princezna se zlatou hvězdou (předložkové vazby s akuzativem, lokálem, genitivem či instrumentálem)

Přívlastek neshodný před podstatným jménem (antepozice) stojí jen v některých ustálených archaických spojeních, např.: před slunce východem, na nebe vzetí.

Postupně rozvíjející přívlastek[editovat | editovat zdroj]

Pořadí členů postupně rozvíjejícího přívlastku není zaměnitelné. Bezprostředně před podstatným jménem stojí přídavné jméno, které s ním tvoří těsnější významové spojení, často ustálené. Na prvním místě stojí člen, který toto spojení blíže určuje:

  • kapitálový trh – německý kapitálový trh, český kapitálový trh (spíše než kapitálový český trh);
  • český premiér – současný český premiér, bývalý český premiér, schopný český premiér.

Změnou pořadí se mění význam spojení:

  • obžalovaný bývalý dozorce – býval dozorcem, nyní je obžalovaný (za čin, který pravděpodobně spáchal jako dozorce);
  • bývalý obžalovaný dozorce – dozorce, který byl dříve obžalovaný (a nyní již není).

Postupně rozvíjející přívlastek může obsahovat i jiné slovní druhy než přídavná jména. Pořadí potom bývá následující:

  • všechen/každý/celý – ukazovací zájmeno – přivlastňovací zájmeno nebo přídavné jméno – číslovka – přídavná jména (kvalitativní – relační – tvořící sousloví).

Příklad:

  • celá tato naše první dokončená vědecká studie

Mezi přívlastky může být vložen ještě jiný člen, který je na některém z nich závislý:

  • celá tato naše první úspěšně dokončená vědecká studie;
  • ten jejich zeleně vymalovaný obývací pokoj.

Několikanásobný přívlastek[editovat | editovat zdroj]

U několikanásobného přívlastku lze zpravidla zaměnit pořadí členů (oddělovaných v písmu čárkou) bez významné změny významu:

  • temná, bezhvězdná obloha – bezhvězdná, temná obloha (bezhvězdná a temná obloha).

Postavení klitik[editovat | editovat zdroj]

Krátká, nepřízvučná slova, tzv. příklonky neboli klitika, tvoří přízvučný celek s předcházejícími slovy. Klitika nepodléhají aktuálnímu větnému členění, nýbrž mají své pevné postavení (zpravidla) na druhém místě ve větě. Na první pozici může být:

  • holý větný člen (jednotlivé slovo nebo výraz)
Jmenuji se Jan. V noci se ochladilo.
  • rozvitý větný člen
Cestující bez platné jízdenky se vystavuje nebezpečí pokuty.
  • větný člen rozvitý vedlejší větou přívlastkovou
Cestující, který nemá platnou jízdenku, se vystavuje nebezpečí pokuty.
  • vedlejší věta (je-li možné nahradit ji zájmenem to)
Kdo to udělal, se nikdy nezjistilo.
  • spojka nebo spojovací výraz s výjimkou a, i, ale
Slíbil, že se vrátí, alese nikdy neukázal.

Pořadí klitik[editovat | editovat zdroj]

Sejde-li se v jedné větě více klitik, jejich pořadí je následující:

  • spojka -li
  • pomocné sloveso v minulém čase – jsem, jsi (-s), jsme, jste – a v podmiňovacím způsobu – bych, bys, by, bychom, byste
  • krátké tvary zvratných osobních zájmen – si, se
  • krátké tvary osobních zájmen v dativumi, ti, mu
  • krátké tvary osobních zájmen v akuzativumě, tě, ho, tu, to

Příklady:

  • Prohlížel jsem si ho. Já jsem si ho prohlížel.
  • Budeš-li se pilně učit …
  • Řekls mu to? Tys mu to řekl?

Otázka[editovat | editovat zdroj]

Při tvoření otázky se často využívá inverzní slovosled (VSO; např. Má Petr auto?), není to však pravidlem. Otázka může mít stejný slovosled jako oznamovací věta. V ústním projevu je indikována především intonací, v písmu pak otazníkem (?), např.:

  • Petr nemá nové auto.
  • Petr nemá nové auto?

Aktuální větné členění určuje smysl otázky:

  • Má auto Petr?
  • Má Petr auto?
  • Petr auto má?
  • Má Petr auto nové?
  • Má Petr nové auto?
  • Nové auto má Petr?

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Jiří Novotný: Porušování členské sounáležitosti v současné spisovné češtině, Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 2