Otazník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Otazník

Interpunkční znaménka

apostrof     '
čárka   ,
dvojtečka   :
lomítko   /
otazník   ?
pomlčka        
spojovník   -  
středník   ;
tečka   .
uvozovky   „ “       » «
vykřičník   !
výpustka     ...
závorky   ( )   [ ]   { }   ⟨ ⟩
zpětné lomítko   \

Otazník (?) je interpunkční znaménko, které se používá pro ukončení věty tázací. V česky psaném textu se dne normy ČSN připojuje k předcházejícímu slovu bez mezery;[1] ve francouzštině se od něj odděluje mezerou (resp. správně typograficky slabou spacií).

Ve španělštině tázací věty otazníkem nejenom končí, ale i začínají – za tímto účelem se na jejich počátku používá obrácený otazník: ¿ Toto typografické pravidlo platí od 18. století a je dále uplatňováno v galicijštině, leónštině a v některých domorodých jazycích zemí, kde je španělština úředním jazykem (např. v indiánském jazyce nahuatl).

Otazník se jako interpunkční znaménko používá od středověku.[2] Jejich dnešní podoba se však ustálila až s nástupem knihtisku a typografie. Původ dnešní podoby otazníku je kladen do Anglie 16. století. Historici typografie se většinou kloní k názoru, že otazník vznikl z latinského slova quaestio (otázka), které se původně na konci otázek zkracovalo na “Qo.”, přičemž sázením Q a o z jednoho tiskařského typu se postupně vyvinul dnešní znak.[3]

V češtině je začátek používání otazníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem bratrského pravopisu. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. Martin Hattala v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak otázkový“ (?) spolu se „znakem podivení“ (!) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“.[4] Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku.[5] František Bartoš v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník).[5]

Letopočet L.P. 15?? na bráně statku čp. 11 v Úholičkách

Pro použití otazníku v souvětí je rozhodující forma hlavní věty souvětí, tj. otazník se nepíše za souvětím, kde je otázka citována formou vedlejší věty: Chtěl bych se zeptat, kdy se vrátíš. Jiným případem je ale použití věty uvozovací: Zeptal jsem se: „Kdy se vrátíš?“

Na konci expresivně pronesených otázek může být i otazník v kombinaci s vykřičníkem nebo více otazníků (například v komiksech či neformální korespondenci).

Otazníkem (v souvislém textu zpravidla uzavřeným do závorky, tedy (?)), je možné naznačit pochyby, případně podivení, zmatenost a podobně.

Otazník se někdy používá též jako zástupný znak nahrazující neznámé písmeno, číslici či celý údaj.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČSN 01 6910 - Úprava písemností zpracovaných textovými editory [online]. Praha: Český normalizační institut, 4-2007, [cit. 2017-03-14]. Dostupné online. (česky) 
  2. HLAVÁČEK, Ivan; KAŠPAR, Jaroslav; NOVÝ, Rostislav. Vadamecum pomocných věd historických. Jinočany : H & H, 1997. ISBN 80-86022-09-9. Kapitola Paleografie, s. 35.  
  3. Jaroslav Švelch: Frekvence a distribuce otazníku a vykřičníku z hlediska komunikační funkce výpovědi, FF UK, 2004/2005
  4. Martin Hattala: Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, Praha 1857, s. 104–106
  5. a b Miloslav Sedláček: K vývoji českého pravopisu. Část 2, Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]