Přízvuk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: hudební přízvuk.

Přízvuk (akcent) je fonetický důraz na některý prvek v rámci mluvené řeči. Slovní přízvuk je fonetický důraz na určitou slabiku slova, větný přízvuk je důraz na určitou část věty. Obvykle má podobu zesílení a zároveň zvýšení hlasu, v některých jazycích je spojen též s prodloužením slabiky. Umístění slovního přízvuku v některých jazycích má vliv na výslovnost přízvučné slabiky i některých dalších hlásek před přízvukem či za přízvukem. Přízvuk patří mezi tzv. suprasegmentální prvky jazyka.

Někdy se přízvukem (cizím přízvukem) či akcentem rozumí celkově pozměněná přízvučnost řeči, ovlivněná zpravidla jiným jazykem nebo specifickým dialektem; může být příznakem nedostatečného osvojení daného jazyka, ale i neurologické poruchy (tzv. syndrom cizího přízvuku). V tomto smyslu se standardní mluva bez cizích prvků někdy označuje jako řeč bez přízvuku.

Slovní přízvuk[editovat | editovat zdroj]

V jazycích s pevným slovním přízvukem je přízvukována vždy nebo zpravidla jen určitá slabika (např. první v češtině, předposlední (penultima) v polštině). V latině je přízvučná druhá slabika od konce slova, pokud je dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak třetí slabika od konce.

V jazycích s pohyblivým slovním přízvukem (např. ruština, angličtina) může být přízvučná kterákoliv slabika, různá poloha přízvuku může mít distinktivní (význam rozlišující) funkci. V některých jazycích může být přízvuk v písmu značen, například v ruštině se v učebních textech značí čárkou nad samohláskou.

Přízvuk může ovlivňovat výslovnost hlásek. Například v ruštině, angličtině či němčině dochází k redukované výslovnosti nepřízvučných samohlásek (např. psané e se vyslovuje jako ə (v zahraniční literatuře často označované jako Schwa (něm.) / schwa (angl.) (pravopis i v angličtině zůstává německý, až na psaní s velkým písmenem), označení šva v tomto významu není v české literatuře tak běžné – česky nejjednoznačněji jako redukované e, něm. též Murmellaut), např. angl. about [əˈbaʊt], obsession [əbˈseʃn], taken [ˈteɪkən], něm. Frage [ˈfʁa:gə], v neodlučitelných, a tudíž nepřízvučných předponách, např. bekommen [bəˈkɔmn]). Přízvuk též často ovlivňuje i délku slabik (v ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují delší než nepřízvučné, ve švédštině jsou přízvučné slabiky vždy dlouhé, nepřízvučné vždy krátké). V češtině k takovýmto jevům nedochází.

U delších slov se kromě hlavního přízvuku může vyskytovat i slabší vedlejší přízvuk. Ve fonetickém přepisu výslovnosti (IPA) se hlavní přízvuk označuje horní kolmičkou ( ˈ ), vedlejší přízvuk dolní kolmičkou ( ˌ ), např. ve slově předposlední [ˈpr̝˚ɛt.po.ˌslɛd.ɲi:].

Některá slova, tzv. klitika, jsou nepřízvučná a tvoří přízvučný celek s předchozím (příklonky) nebo následujícím (předklonky) slovem. Příklonky jsou slova trvale nepřízvučná, protože se připojují za přízvučné slovo. Předklonky stojí před přízvučným slovem a spojují se s ním.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo přízvuk ve Wikislovníku