Zájmeno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zájmeno (pronomen, z latinského pro-nomen - „za-jméno“) je jedním z plnovýznamových ohebných slovních druhů. Jde v podstatě o uzavřenou skupinu výrazů. Ve větě obvykle zastupují podstatná jména nebo přídavná jména a mají tak zpravidla funkci podmětu, předmětu nebo přívlastku.

Typy zájmen[editovat | editovat zdroj]

Zájmena se obvykle[zdroj?] dělí na:

  • zájmena osobní (též personalia) – já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona a zvratné zájmena se a si
  • zájmena přivlastňovací (též posesiva) – můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich a zvratné zájmeno svůj
  • zájmena ukazovací (též demonstrativa) – ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám
  • zájmena tázací (též interogativa) – kdo?, co?, jaký?, který?, čí?
  • zájmena vztažná (též relativa) – kdo, co, jaký, který, čí, jenž
  • zájmena záporná (též negativa) – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
  • zájmena neurčitá (též indefinitiva) – někdo, nějaký, některý, lecco, něčí, něco – jsou tvořena pomocí kombinace předpony (ně-, lec-, leda-, kde-, málo-, málokdy užívané zřídka-, sotva , bůhví- apod.) nebo přípony (-si, -koli, -koliv) a tázacího zájmena
  • zájmena vymezovací (též určovací) – sám, týž, všechen, každý - velmi osobitý druh zájmen, často zdroje neuvádí, protože nejsou leckdy používána

Zájmena spolu se zájmennými číslovkami a zájmennými příslovci tvoří skupinu deiktických (odkazovací, ukazovacích) slov, která lze členit:

Podle formy[editovat | editovat zdroj]

  • se speciální zájmennou flexí
  • pravidelně skloňovaná adjektivně
  • kombinující tvary „zvláštní“ spravidelně tvořenými tvary adjektivními[1]

Podle rodu[editovat | editovat zdroj]

  • bezrodá (já, ty, vy, my, kdo, co)
  • rodová[1]

Podle funkce[editovat | editovat zdroj]

Klasické a školské členění:[1]

  • adjektivní
  • substatntivní

Podle tříd deixe:[1]

  • se vztahem ke komunikačním osobám
    • substantivní (osobní, včetně zvratných)
    • adjektivní (přivlastňovací, včetně zvratných)
  • spjatá s deixí v úzkém smyslu
    • substantivní (limitativa a alterátory: sám)
    • adjektivní (limitativa a alterátory: týž, tentýž, jiný, ukazovací: ten, tento, onen, takový, taký)[1]
    • číslovková (ukazovací: tolik)
    • adverbiální místní (limitativa a alterátory: jinam, onde, jinde, jinudy, ukazovací: tu, tam, zde, tady, tamhle, tam, sem, onam, jinam, tudy, odtud, potud)
    • adverbiální časová (limitativa a alterátory: odjindy, dojindy, projindy, ukazovací: tehdy, natehdy, odtehdy, dotehdy)
    • adeverbiální způsobová (limitativa a alterátory: jinak, ukazovací: tak, takto)
  • určitá/neurčitá
    • substantivní (tázací/vztažná: kdo, co, -že, -pak, neurčitá: ně-/ledas-/lec-/všeli-/kde/-(kdo/co)-/si/-koli(v), totalizátory: všechen, negativa: nikdo, nic
    • adjektivní (tázací/vztažná: jaký, který, čí, neurčitá: ně-/ledas-/lec-/kde-/všeli-/-(jaký, který, čí)-/si/-koli(v), totalizátory: každý, všichni, jeden, negativa: žádný, nijaký, ničí
    • číslovková (tázací/vztačná: kolik, neurčitá: několik)
    • adverbiální místní (tázací/vztažná: kde, kam, kudy, od-/po-kud, neurčitá: ně-, leda-, lec-, všeli-kde/kam/kudy -si, -koli(v),odně-, od-kud, -si/-koli(v), totalizátory: vš(u/a)de, negativa: ni-, zřídka-, sotva-kde/kamnikudy, odnikud
    • adverbiální časová (tázací/vztažná: (na-, po-, od-, do-) kdy, dokud, dokavad, dokad, neurčitá: ně-, leda-, lec-kdy-si/-koli(v), totalizátory: (na-, pro-, ode-)vždy, negativa: ni-, zřídka-,sotva-kdy
    • adverbiální způsobová (tázací/vztažná: ak(-pak)kterak, neurčitá: ně-/kde-/leda-/lec-/ všeli-jak,jak-si/-koli(v), negativa: ni-, sotva-jak/kterak
    • příslovečné spřežky (tázací/vztažné: nač, zač, oč, več (-pak), negativa: pro-, za-, na-nic)

Sémantické druhy zájmen[editovat | editovat zdroj]

  • osobní – personální
  • přivlastňovací – posesiva
  • ukazovací – demonstrativa
  • tázací – interogativa
  • vztažná – relativa
  • neurčitá – indefinita
  • záporná – negativa
  • zvratná – reflexiva[1]

Osobní zájmena[editovat | editovat zdroj]

U osobních zájmen je zpravidla morfologicky odlišeno podmětové a předmětové užití a to dokonce i v jazycích, které nepoužívají skloňování – např. anglické I (já) – me (mě). U předmětového užití se navíc často rozlišuje důrazová a nedůrazová forma – srv. angl. me – myself, nebo české mu – jemu. Pomocí osobních zájmen lze někdy také vyjádřit úctu (honorifika, v češtině především protiklad vykání a tykání).[2]

Ukazovací zájmena[editovat | editovat zdroj]

Pomocí ukazovacích zájmen může mluvčí odkazovat jednak k jiným částem textu (reference vnitrotextová, endoforická) nebo k vnějšímu světu (reference mimotextová, exoforická, deixe). U deixe (ukazování) je zpravidla dále rozlišena deixe proximální a distanční (tento – tamten), v některých jazycích je navíc odlišeno více stupňů distanční deixe (např. ve španělštině; v češtině se tomu blíží protiklad tamten – tamhleten).[2]

Historické názvy[editovat | editovat zdroj]

V „Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví“ Pavla Josefa Šafaříka z roku 1853 jsou jako zastaralá synonyma pro zájmeno uvedeny termíny místojméno a náměstka.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Klára Osolsobě: Morfologie I (CJA006) Zájmena, zájmenné číslovky, zájmenná příslovce, Maarykova univerzita
  2. a b ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 172-173. 
  3. JEDLIČKA, Alois. P. J. Šafařík a český jazyk. Naše řeč. 1961, roč. 44, čís. 9-10. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]