Pomístní jméno
Vlastní jméno pomístní, anoikonymum, dříve též mikrotoponymum, místní vlastní jméno nesídlištní. Anoikonymy rozumíme všechna vlastní jména neživých přírodních objektů na planetě Zemi (např. pohoří) a všech člověkem vytvořených objektů na planetě Zemi, které nejsou určené k obývání (např. dálnice).
Mezi pomístní jména patří například hydronyma (jména vodních toků, ploch a děl), oronyma (jména horopisná – pohoří, kopce, údolí, sedla, nížiny atd.), pozemková jména (agronyma – jména polí, luk a lesů – mezi nejčastější patří jména polních tratí), hodonyma (jména cest) a urbanonyma (názvy ulic, veřejných prostranství a nesídelních staveb v zastavěných sídelních územích), jména jednotlivých přírodních útvarů (skála, strom), nesídelních staveb v krajině (altány, gloriety, kaple), atd.
Termín pomístní jméno zavedl v roce 1860 historik Hermenegild Jireček.[1]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Zbyněk Holub: Jména pomístní, Český rozhlas Plzeň, Jazykový koutek, 28. 5. 2004
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Libuše Olivová-Nezbedová: Pomístní jména v Čechách – O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, Academia, Praha, 1995
