Exonymum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Exonymum (z řeckého exónymos, a to z ἔξω (éxō) vně, mimo a ὄνυμα (ónyma) jméno) představuje domácí podobu cizího zeměpisného názvu (toponyma) označujícího objekt ležící vně území domácího jazyka (např. Řím místo Roma, Vídeň místo Wien).[1] Některá exonyma, zejména názvy hlavních měst jsou běžně užívána v každodenní komunikaci. Jiná exonyma (pro češtinu zejména názvy menších německých, polských, maďarských aj. měst anebo historické názvy) vyšly nebo pomalu vycházejí z užívání. Termínu exonymum se používá též při přepisu osobních jmen.

Endonymum je naproti tomu jméno, které je užíváno na stejném území jinou skupinou obyvatel.

Exonyma mají výhodu snazší vyslovitelnosti a v případě potřeby mohou být skloňována (např. „Míšeňský porcelán“ místo „porcelán z Meißenu“).

Lingvistika[editovat | editovat zdroj]

Exonyma jsou přirozeným prvkem každého jazyka. Jejich počet se však velmi silně mění, což záleží především na následujících částech:

  • sociální kontakty
  • společné dějiny
  • Dějiny jazyka: během času může výslovnost každého jednoho místního názvu měnit svoji podobu:
    • v původním jazyce, zatímco v cílovém jazyce zůstane zachována původní podoba, např. staročesky Praga > německy Prag (novodobá čeština Praha); starofrancouzsky Paris (vyslovovalo se: [pa'ris]) > německy, anglicky Paris (avšak v současné francouzštině = [pa'ʁi] bez koncového -s)
    • v cílovém jazyce, zatímco ve výchozím jazyce není žádná změna, srov. středohornoněmecky = švýcarská němčina Schwyz "(coby místní název, kantonu a název státu)" > později středohornoněmecky Schweiz (diftongizace)
  • zvuková kompatibilita mezi výchozím a cílovým jazykem:
    • na stejné hlásce, tzn., pokud tatáž hláska jména není ve výbavě cílového jazyka a musí být nahrazena stejně znějící hláskou jako ve výchozím jazyku, srov. španělsky Madrid (vysl. = [ma'ðrið]) > česky stejné Madrid (ale vysl. = [ma'dʀɪt])
    • na rovině fonotaktiky (spojování hlásek), srov. německé Schweiz > finsky Sveitsi (vysl. = ['svejtsi]), tedy s nahrazením ve finštině neexistujícího <š> (= [ʃ]) hláskou <s> (= [s]) a přidá se svarabhaktický vokál -i na konci slova, jelikož výslovnost slova s koncovkou -ts je ve standardní finštině nemožná.

Často se sice toponyma píší stejně jak v původním, tak i v cílovém jazyce, jsou však rozdílně vyslovována. Tak se sice neliší původní psaný název pro Madrid, Edinburgh, Göteborg, Barcelona aj. od psané formy v češtině, nicméně liší se jejich výslovnost.

Rovněž jako další slova mohou také exonyma v průběhu let vystoupit z běžného slovníku a být nahrazena přejatým názvem nebo být nahrazena endonymem z výchozího jazyka (např. New York namísto Nový Jork). Někdy tomu tak ale není, např. Remeš namísto Reims, Lutych namísto francouzského Liège či vlámského Luik, Bukovina namísto Bucovina, Volyň namísto Волинь, Záhřeb místo Zagreb, Novgorod namísto Великий Новгород, Peking namísto 北京 či Káhira namísto القاهرة.

Významný vliv na další existenci výskytu exonym mají sdělovací prostředky. Zatímco před rokem 1992, ve kterém se v Barceloně konaly Olympijské hry, byla na našem území výslovnost názvu tohoto města podle zásady "čti jak píšeš", tedy s českým [c], velmi rozšířená, dnes je častější i počeštěná španělská[2][3] (a zároveň i katalánská kodifikovaná) výslovnost se [s] (kodifikovaná španělská (kontinentální) výslovnost by ovšem byla s mezizubným třeným θ).[4] Ani dnes ale Pravidla českého pravopisu výslovnostní odchylku od psané podoby nepředepisují a umožňují tak i výslovnost [barcelona],[5][6] totéž platí např. i pro němčinu; německá kodifikovaná výslovnost je [barceˈlo:na].[4]

Vedle času jsou míra jazykového vzdělání, ale též samozřejmost a sebevědomí s ohledem na vlastní jazyk rozhodujícími faktory při zacházení s exonymy. Postavíte-li proti sobě například španělsky mluvícího člověka s Němcem, budou se v obou těchto bodech podstatně lišit.

Mezi exonymy je také třeba rozlišovat přejmenování názvů vzešlá z historicismů, např. Zlín (před 1949 a po 1990) oproti Gottwaldov (1949-1990), Nieuw-Amsterdam (do r. 1664) oproti New York (od 1664) nebo Petrohrad (do r. 1914 a potom od 1991) oproti Leningrad (1924-1991). Zde při určování užití stojí v první řadě časový a nikoli geografický rozdíl, může též dojít ke chronologickému rozměru použití jazykového tvaru jako v obou posledně jmenovaných případech. Takový případ nastává též např. u Kaliningradu, který se do r. 1946 jmenoval Königsberg (Královec). Pročež Královec není české exonymum; to zní Kaliningrad. Opačně stojí v ruském textu, v němž jde o dobu před rokem 1946, tedy nikoli Калининград (Kaliningrad), jak by tomu bylo při přijetí exonyma, nýbrž Кёнигсберг (Kjonigsbjerg).

Příklady českých exonym[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku seznam českých exonym.

Místní názvy[editovat | editovat zdroj]

Osobní jména[editovat | editovat zdroj]

Cizojazyčná exonyma pro německá toponyma[editovat | editovat zdroj]

  • Aachen: franc. Aix-la-Chapelle, špan. Aquisgrán, česky Cáchy, pol. Akwizgran, hol. Aken
  • Glücksburg: dán. Lyksborg
  • Graz: česky Štýrský Hradec
  • Dresden: čes. Drážďany, ital., špan. Dresda
  • Klagenfurt: česky Celovec
  • Köln: angl., franc. Cologne, česky Kolín nad Rýnem, špan., ital. Colonia, hol. Keulen
  • Leipzig: pol. Lipsk, česky Lipsko, rumun. Lipsca
  • Mainz: česky Mohuč, pol. Moguncja, franc. Mayence, ital. Magonza
  • München: ital. Monaco (nebo dnes už málo používané Monaco di Baviera), angl., franc. Munich, špan. Múnich, pol. Monachium, česky Mnichov
  • Stuttgart: ital. Stoccarda
  • Wien: slovin. Dunaj, maď. Bécs, srb., chorv. Beč, česky Vídeň, angl., ital. Vienna, hol. Wenen, rumun., špan. Viena
  • Deutschland: Chorv. Njemačka, pol. Niemcy, franc. Allemagne, port., špan. Alemania, fin. Saksa, lotyš. Vācija, lit. Vokietija, maorsky Tiamana, angl. Germany
  • Österreich: angl., špan. Austria, arab. Nimsa, česky Rakousko, fin. Itävalta atd.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002. Str. 131
  2. Výslovnost spisovné češtiny. Academia 1978, str. 99
  3. Vlastimil STRAHL: Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině. Karolinum, Praha 1999, str. 113
  4. a b Duden. Aussprachewörterbuch der deutschen Sprache. Dudenverlag 2003. S. 188
  5. Pravidla českého pravopisu. Academia 2006. Str. 350
  6. Pravidla českého pravopisu. Školní vydání včetně dodatku. Fortuna 1999. Str. 83

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Otto Back, Übersetzbare Eigennamen. Eine synchronische Untersuchmaď von interlingualer Allonymie und Exonymie, Wien 2002, ISBN 3-7069-0146-3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]