Přechylování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Protektorátní dvojjazyčný název ulice Boženy Němcové v Řevnicích
Česky psaná náhrobní deska Františce Kellner z roku 1830 na hřbitově u svatého Havla na Zbraslavi.

Přechylování neboli moce[1][2] (z lat., [móce]) je tvorba slov v ženském rodě s významy odpovídajícími významům již existujících slov v rodě mužském nebo naopak. Do této definice spadá i odvozování ženských, popřípadě i v některých jazycích i dívčích podob příjmení z příjmení mužských. Rodový protiklad lze vyjádřit i zcela odlišnými slovy (bratr – sestra), jako přechylování se ale obvykle označuje jen tvoření slov pomocí přípon, které se pak označují jako přechylovací.

Přechylování obecných jmen[editovat | editovat zdroj]

Přechyluje se v jazycích, které mají rody, například v mnoha indoevropských jazycích. Vznikají tak rodové dvojice.

Čeština[editovat | editovat zdroj]

Přechylování v češtině umožňuje rozpoznat rod jména a správně ho vyskloňovat.

V češtině se přechyluje dvěma způsoby

  • přímým převedením slova z mužského rodu do ženského změnou koncovek (blondýn – blondýna, vrátný – vrátná, nebo
  • pomocí některé z přechylovacích přípon.
Přechylovací přípony
  • -ka a od ní odvozené -nka -enka, -ička, -ovka a -ezka: prodavačka, Ruska,
  • -ice a odvozené -nice a -ovice: bojovnice, čarodějnice,
  • -yně a odvozené -kyně a -ovkyně: trhovkyně, otrokyně, Řekyně
  • -ová: švagrová, mistrová
  • -na a odvozené -evna, -ovna, -ena a -ezna: královna, princezna (původem dvojnásobné přechýlení: princ-ess-na),
  • -anda (v nespisovné mluvě): vojanda, Pražanda
  • zvláštní přípona je u dvojice daněk - danělka.

Přechylovací přípony se obvykle připojují přímo ke kmeni slova mužského rodu (řidič – řidička). Někdy dochází k hláskovým změnám v kmeni (druh – družka), případně se kmen i zkrátí (samec – samice).

Méně často je možné se setkat s přechylováním v opačném směru, ze ženského rodu do mužského (vdova – vdovec, sojka – soják, veverka - veverčák).[3]

Výjimečně vznik přechýleného slova předchází v čase vzniku svého nepřechýleného vzoru. Například přechýlené slovo prostitutka se užívalo dříve než nepřechýlené slovo prostitut.

Někdy může dojít k tomu, že přechýlený tvar získá vlastní význam - například podstatné jméno mužského rodu rodič je v češtině genderově neutrální, přechýlené slovo rodička označuje ženu před porodem.

Pomocí přípony -a přechylujeme substantiva do ženského rodu zřídka, oblíbená je například u osobních jmen, například StanislavStanislava. Častěji se přechyluje pomocí přípony -ka (archivářarchivářka).[4]

Společenská nejednotnost

Přechylování a jeho společenská vhodnost je častým předmětem sporů. Týká se jak obecných podstatných jmen, tak zejména příjmení. Méně už rodných jmen a gramatických rodů obecných jmen včetně zvířat.

Slovní humor v českém přechylování

České přechylování také někdy umožňuje i specifický slovní humor a slovní hříčky, kdy je možné spojovat podobná slova, významově spolu ovšem obvykle nijak nesouvisející, která ovšem působí dojmem přechýleného slova - příklad: krabkrabice nebo hadhadice, sob-sopka, čep-čepice, beran-beranice, slepec-slepice, jalovec-jalovice, palec-palice, slunečník-slunečnice, ručník-ručnice, rošťák-roštěnka, rovník-rovnice, oběžník-oběžnice, zimník-zimnice apod.

Bosenština[editovat | editovat zdroj]

V bosenštině se přechyluje pomocí přípon. V poslední době vznikají ženské tvary i pro dříve výhradně mužská povolání.

Přechylovací přípony
  • přípona -ica

Tato přípona je nejproduktivnější (student - studentica; kuhar - kuharica; poslanik - poslanica; Hrvat - Hrvatica; asistent - asistentica).

  • přípona -a (suprug - supruga; susjed - susjeda; Fikret - Fikreta)
  • přípona -ič(i)na (sestrič - sestričina/sestrična; bratič - bratičina/bratična)
  • přípona -inica (daidža - daidžinica; amidža - amidžinica)
  • přípona -inja (bog - boginja; junak - junakinja; pjesnik - pjesnikinja; vršnjak - vršnjakinja; Čeh - Čehinja)
  • přípona -kinja (Srbin - Srpkinja; rob - ropkinja; stranac - strankinja)
  • přípona -ka (Sarajlija - Sarajka; bolničar - bolničarka; intelektualac - intelektualka)

Tato přípona se užívala pro označení manželky zaměstnaných mužů (profesor - profesorka, doktor - doktorka ve smyslu profesorová, doktorová), Jistou dobu se vyskytovala rovněž u ženských tvarů některých povolání, než ji nahradila -ica (profesorka > profesorica; doktorka > doktorica).

  • přípona -ača (glupan - glupača)
  • přípona -ićna (daidža - daidžićna)
  • přípona -išna (daidža - daidžišna)
  • přípona -ulja (mahnit - mahnitulja)
  • přípona -uša (mahalaš - mahaluša)

Někdy může dojít k tomu, že přechýlený tvar získá vlastní význam - například novčanik (peněženka), ale novčanica (bankovka); ludak (blázen) - ludnica (blázinec) - ludara (hřib satan).

Přípona -a nezřídka slouží k odlišení jazykového standardu: minuta - minut (srbsky); planeta - planet (chorvatsky); posjeta - posjet (chorvatsky); gripa - grip (srbsky).

Bulharština[editovat | editovat zdroj]

V bulharštině se některá podstatná jmena (доктор - doktor) v zásadě nepřechylují. Přechýlené tvary (докторка - doktorka) se užívají pouze v hovorové řeči.

Přechylovací přípony
  • přípona -ка (-ka)

Tato přípona je nepochybně v bulharštině, (stejně jako v češtině), nejproduktivnější (лекар-лекарка, lékař -lékařka; асистент –асистентка, asistent – asistentka).

  • přípona -иня/-киня (-inja/-kinja))

Přípona -киня je častější, stejně jako česká přípona –kyně (плувец - плувкиня, plavec – plavkyně; турчин – туркиня, Turek – Turkyně) ale také (чех – чехкиня, Čech – Češka). Méně častá je přípona –иня (слугa – слугиня, sluha – služka).

  • přípona –ица (-ica)

Především se pouze takto přechylují jména zvířat (слон - слоница, slon – slonice; вълк – вълчица, vlk – vlčice).

  • přípona –ойка (-ojka)

Přípona je již téměř nepoužívaná (французин – французойка, Francouz – Francouzka)

Finština[editovat | editovat zdroj]

Finština nemá jmenné rody a i třetí osoba je označována osobním zájmenem hän společném pro ženy i muže. Přesto je v jazyce přítomná ženská přípona (finsky feminiinijohdin) -tar, případně -tär, pomocí které se vyjadřuje, že jde o ženu.

Příklady:

  • opettaja (učitel) — opettajatar (učitelka)
  • näyttelijä (herec) — näyttelijätär (herečka)
  • kuningas (král) — kuningatar (královna)
  • tšekki (Čech) — tšekitär (Češka)

Některé z nich se používají běžně (například kuningatar), jiné se téměř nepoužívají (například opettajatar). Běžně se slovo opettaja používá jak k označení učitele, tak učitelky. Pokud je třeba explicitně vyjádřit, že jde o muže, nebo o ženu, používají se slova miesopettaja (mužský učitel) a naisopettaja (ženský učitel).

Forma s příponou -tar a složenina s nais- nejsou vždy významově zcela ekvivalentní. Například sankaritar je hrdinka, ale naissankari sukničkář.

Italština[editovat | editovat zdroj]

V italštině se přechyluje změnou koncovky podstatného jména rodu mužského nebo přidáním přípony.

  • změna o - a

Příklad il deputato – la deputata, poslanec – poslankyně; il gatto – la gatta, kocour – kočka

  • změna e - a

Příklad il signore – la signora, pán – pan; il consigliere – la consigliera, rádce – rádkyně

  • změna e – essa

Příklad il professore – la professoressa, profesor – profesorka; lo studente – la studentessa, student – studentka

  • změna tore – trice

Změna je jen u některých podstatných jmen (il pittore – la pittrice. malíř – malířka), může být rovněž změna tore – tora (il pastore – la pastora, pastýř – pastýřka) nebo tore – toressa (il dottore – la dottoressa, doktor – doktorka)

  • změna a - essa

/říklad il poeta – la poetessa, básník – básnířka. Tato změna neplatí pro jména zakončená na –ista a –cista.

  • změna členu

Má-li podstatné jméno v jednotném čísle stejný tvar pro oba rody, pak je rod je vyjádřen jen členem, zájmenem nebo přídavným jménem (il consorte - la consorte, manžel - manželka)

  • změna opisem

V odborné literatuře se u názvů zvířat, u kterých se užívá jenom jeden rod , připojuje maschio – samec nebo femmina – samice. Člen se nemění. (il delfino maschio – il delfino femmina, delfíní samec - delfíní samice; la volpe maschio – la volpe femmina, lišák – liška)

  • přechýlení křestních jmen

Většina křestních jmen má v ženském rodě koncovku –a (Giuseppe – Giuseppa), některá mají příponu –ina nebo –etta. (Giacomo – Giacomina, Nicola – Nicoletta)[5]

Němčina[editovat | editovat zdroj]

Přestože má němčina pouze jednu přechylovací příponu, je přechylování v tomto jazyce běžné a velmi časté (Bundeskanzlerin Merkel - kancléřka Merkelová).

Přechylovací přípony
  • přípona –in

Připojuje se jednoduše ke kmeni (der Schauspieler – die Schauspielerin, herec – herečka). U některých podstatných jmen dochází při přechylování k přehlásce (der Bauer - die Bäuerin, sedlák – selka; der Artz - die Ärztin, lékař – lékařka).

Přípona –in dnes často nahrazuje původní přechýlené tvary u přejatých slov (der Friseur - die Friseuse, dnes již ve standardním jazyce → die Friseurin, kadeřník – kadeřnice).

Také v němčině jsou příklady opačného přechýlení z ženského tvaru podstatného jména do mužského rodu (die Witwe – der Witwer, vdova – vdovec; die Braut – der Bräutigam, nevěsta – ženich)

Nizozemština[editovat | editovat zdroj]

V současné nizozemštině, (zejména v Nizozemí, méně již ve Vlámském společenství), se stírá rozdíl mezi mužským a ženským rodem a proto u mnoha podstatných jmen, (de blinde – slepec, slepá; de arts – lékař, lékařka), je nutné na rod usuzovat podle souvislostí ve větě. Také u názvů zvířat převládá příklon k tvarům mužského rodu a to většinou i tehdy, je-li užito označení samice. (Ve větě: De teef heeft zijn poot gebroken – Fena si zlomila nohu, je často užito přivlastňovacího zájmena mužského rodu zijn namísto očekávaného haar.) [6] Tendenci posilují i současné snahy o genderovou korektnost přispívající k užívání neutrálních označení, u kterých není možné rozlišit rod. (Např. slova leraar, lerares - učitel, učitelka jsou nahrazována slovem leidinggevende - vyučující.)[7]

Přechylovací přípony [8]

Při užívání přechylovacích přípon dochází v nizozemštině ke změnám v zápisu oproti tvarům mužského rodu. Je totiž vždy nutné dodržovat délku hlásky v zavřených a otevřených slabikách (echtgenoot – echtgenote, manžel – manželka).

  • přípona –in

Přípona společná s němčinou (boer – boerin, sedlák – selka). Pozor na změny v zápisu délky hlásky (Jood - Jodin, Žid – Židovka; kok – kokkin, kuchař - kuchařka). Přípona –in se rovněž užívá k označení samic zvířat (leeuw – leeuwin, lev - lvice).

  • přípona –ster

Častá přípona (werkman – werkster, dělník – dělnice; naaister – šička; bezitter – bezitster, majitel – majitelka). V některých případech se připojuje za příponu mužského rodu –aar nebo –ier (molenaar - molenaarster, mlyná ř- mlynářka; herbergier - herbergierster, hostinský – hostinská), někdy má pejorativní nádech (naaktloper – naaktloopster, nudista – nahá ženská)

  • přípona -es

Přípona převzatá z románských jazyků (prins – prinses; princ – princezna). Často se užívá tak, že se připojí za příponu mužského rodu –aar nebo –er (leraar – lerares, učitel – učitelka; meester – meesteres, pán - paní, schilder – schilderes, malíř – malířka).

  • přípona -e

Přípona se užívá téměř výlučně ve spisovném jazyce, (v úředních dokumentech), je-li zapotřebí rozlišit pohlaví (echtgenoot - echtgenote, manžel – manželka; wees – weze, sirotek – sirota; erfgenaam – erfgename, dědic - dědička)

  • záměna – man za - vrouw

Při přechylování jmen označujících muže v zaměstnání je přípona – man nahrazena odpovídající příponou - vrouw (groenteman – groentevrouw, zelinář – zelinářka; werkman – werkvrouw, dělník – uklízečka)

Také v nizozemštině jsou příklady opačného přechýlení z ženského tvaru podstatného jména do mužského rodu (de weduw – de weduwnaar, vdova – vdovec; de bruid – de bruidegom, nevěsta – ženich)

Španělština[editovat | editovat zdroj]

Ve španělštině se přechyluje změnou koncovky podstatného jména rodu mužského nebo přidáním přípony.

  • změna o - a

Příklad el amigo – la amiga, přítel - přítelkyně; el abuelo – la abuela, dědeček – babička

  • změna e – a

Příklad il presidente – la presidenta, prezident – prezidentka

  • přípona - a

Příklad el conductor – la conductora, řidič – řidička; el león – la leona , lev – lvice

  • přípona -triz

Příklad el actor – la actriz, herec - herečka

  • změna členu (substantiva obvykle končí na –ante a -ista)

Příklad el estudiante – la estudiante, student - studentka; el periodista – la periodista, novinář – novinářka. (V množném čísle los estudiantes – las estudiantes, los periodistas – las perodistas)

  • změna opisem

V odborné literatuře se u názvů zvířat, u kterých se užívá jenom jeden rod, připojuje macho – samec nebo hembra – samice. Člen se nemění. (el jabalí – el jabalí hembra, kňour – bachyně; la girafe – la girafa macho, samec žirafy – samice žirafy) [9]


Přechylování příjmení[editovat | editovat zdroj]

Některé jazyky přechylují příjmení k rychlému určení rodu jeho nositele, správnému skloňování a tím i lepšímu chápání vztahů ve větě (například pochopení, kdo je ve větě podmětem a kdo předmětem).

Čeština[editovat | editovat zdroj]

Česká ženská příjmení jsou z historických a jazykových důvodů přechýlením odvozena od mužských.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Jak dosvědčují dobové zápisy, bývala jména žen stejně volná jako jména mužů. Žena tedy byla samostatně pojmenovávaná osoba, často nezávislá na jméně mužově, např. podle původu. Příklady: Eliška z Křivé, žena Jana Pšeničky z Račína (1483); M. Š. Plachý koupil dvůr od Mariany Bosákovic, manželky Jakuba Koklštejna (1610).[10] Postupně se ustálilo několik způsobů zápisu jmen osob ženského pohlaví:[10]

  • Křestní jméno ženy a její zaměstnání. (Káča děvečka, Anna kuchařka, Barbora markytánka)
  • Křestní jméno ženy a její příbuzenský vztah (Anna matka Probošta, Manda žena Pátka, Ludmila za Bobka, Dorota vdova po Novotným, Anna dcera Hejla). Tento způsob zápisu se užíval také v latinsky vedených matrikách (Ludmilla filia Jakobi Holan, Anna vidua post Vitum Slaby).
  • Křestní jméno ženy spojené s přídavným nebo podstatným jménem, utvořeným ze jména nebo z názvu mužova, případně otcova, zaměstnání. (Mariána ševcova, Dorota Karáskova, Kateřina mlynářka, Anna Beranka)

Přechylování (mužských) příjmení pomocí různých přípon se prosazovalo postupně.

  • Častá byla přípona -ka (Cejnar - Cejnarka, ale také Čech - Češka).[11] Tento způsob přechylování si zachovala všechna česká nářečí.[12] Přípona –ka je v současnosti využívána pro hypokoristika oblíbených žen (Bohdalka, Pilarka).
  • Nejčastěji frekventovanou byla přípona -ová, nebo -ova. Zápisy byly obvykle prováděny bez diakritických znamének a obě přípony nelze proto odlišit. (Svoboda - Svobodová, Svobodova)
  • Další, méně častá, byla přípona –na (Hřivčena)
  • Zejména na Moravě se používala i přípona –ice (Ocelice)
  • Přetrvávalo pojmenování související s rodinou otce (Suchých)

Způsob zápisu i užití přípon se různilo podle místa a doby prováděných zápisů i podle zvyku zapisovatele. Pro pojmenování jedné a téže osoby mohlo být použito různých forem zápisu (Kača, Kača Ocelice, Kača, nebožtíka Oceli dcera, Kateřina Ocelových).[13]

V matričních zápisech psaných latinsky se zpravidla užívalo nepřechýleného označení příbuzenského vztahu. Kuriózně dnes působí matriční zápisy psané na konci 18. století německy, kdy ke jménu muže byla přidávána přípona –in (Svoboda – Anna Svobodin). Existují však matriky v latině, kde byla příjmení přechýlena příponou -iana. Např. matrika narozených slapské farnosti z let 1752 - 1790, kde zapisovatelé měli určité potíže s přechodem z původního způsobu přechylování pomocí zmíněné přípony –iana na tvary ženských příjmení, které se tehdy v dané lokalitě zřejmě běžně používaly. Na dvou po sobě jdoucích stránkách v této matrice můžeme najít různé varianty přechylování, kde vedle sebe uvidíme starší tvary s příponou –iana (Svobodiana, Zbraslavskiana, Nevarziliana, Malliana), pokus o inovaci -owin (Prawdowin), německou příponu –in (Czamskin) a české přípony –a (Zbraslavska, Malla) a –ova nebo -owa (Pankova, Kralowa).

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V češtině nelze snadno skloňovat (ale i jinak uplatňovat, zejm. pro přídavná jména) nepřechýlená příjmení podle ženských vzorů a použití vzorů mužských není možné. Obvykle se přechylují i příjmení cizí, protože potřeba je skloňovat je aktuální i u nich. Bez přechylování by se jazyk nevyhnul nepřirozeným větám jako Williams porazila Schneider, ve které nelze rozeznat podmět od předmětu.[14] V češtině je také samozřejmé, že se ze jména dá okamžitě rozpoznat pohlaví jeho nositele, což bez přechylování často nelze zajistit. Opisem lze ovšem význam věty zkompletovat, ale torzovitost zůstává, např. Tenistka Williams porazila soupeřku Schneider.

Nejběžnějším způsobem přechylování příjmení je přidání přípony -ová k mužskému příjmení buď přímo (Novák – Nováková), nebo se změnou kmene (Čeněk – Čeňková), nebo po odstranění koncovky mužského jména (Svoboda – Svobodová). Běžný je také přímý převod jmen mezi rody (Zelený – Zelená). Jen několik příjmení je díky stejnému tvaru v obou rodech stejných jak pro ženy, tak pro muže (Janů – Janů).

Přechyluje se i v případě, že mužské jméno bylo původně obecné slovo ženského rodu, například (Vrána – Vránová).

Přechylování či nepřechylování příjmení není v běžné komunikaci povinné ze zákona ani jiným právním předpisem. V Česku řeší tvorbu příjmení žen zapsaných v českých matrikách zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, v § 69.[15] Podle něj se příjmení žen tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. Zákon ale vyjmenovává případy, kdy lze do matriky zapsat nepřechýlenou podobu příjmení. Příkladem Češky, která na základě tohoto zákona používá nepřechýlené příjmení manžela Američana, je Kateřina Emmons, za svobodna Kůrková. Její volba je v českých médiích široce respektována, ačkoli jinak se cizí ženská příjmení běžně přechylují a ani žádná zákonná norma českým mluvčím v podobných případech přechýlení nezakazuje.

V roce 2013 senát odmítl návrh zákona, který měl umožnit ženám zápis jejich příjmení v mužském tvaru pouze na základě jejich vlastního rozhodnutí.[16]

Přechylování cizojazyčných příjmení[editovat | editovat zdroj]

Zpravidla se přechylují i cizojazyčná příjmení. Výjimkou je několik málo žen, jejichž příjmení běžně nepřechylujeme, ačkoliv přechýlení je možné a není považováno za chybu. Jde zpravidla o velmi známé osobnosti, u nichž je nepřechýlená podoba součástí úzu a kvůli jedinečnosti a známosti nositelky obvykle nehrozí nedorozumění: Marilyn Monroe (nesklonné), Věrka Serďučka (2. pád Serďučky). Někdy se nepřechylují orientální jména, která by byla v přechýlené podobě obtížně vyslovitelná (Lucy Liu). V některých případech se nepřechylují ani jména z výchozích jazyků, která jsou už přechýlená, nebo se vedle sebe používají obě formy (Anna Karenina, ale i Anna Kareninová). V případě chápání jména jako obchodní značky mohou zůstat např. jména některých spisovatelek na obálkách knih nepřechýlena.[3] I v případě překladů textů do češtiny se ze stylistického hlediska doporučuje cizí příjmení uvést spíše v přechýlené podobě (kromě zvláštních případů), jelikož je to vlastní českému jazykovému systému.[17]

Islandská patronyma[editovat | editovat zdroj]

Islandská patronymická, příp. matronymická příjmení se v češtině běžně přechylují.[18] Přechýlení se provádí standardní příponou -ová, která se připojí buď k celé ženské podobě patronymického příjmení (Garðarsdóttirová) nebo k jeho mužské podobě, je-li známa jenom tato (Garðarssonová, příp. Garðarová). Je také možno naznačit ženský rod nositelky příjmení pomocnými slovy (např. paní Garðarsdóttir), zvlášť je-li text určen čtenářům, u nichž se předpokládá znalost germánských jazyků.[19] Ti přechylování islandských jmen někdy odmítají.[20]

Lužickosrbská ženská jména[editovat | editovat zdroj]

Ženská příjmení typu Nowakowa se doporučuje v českém textu skloňovat jako podobná česká. Příjmení typu Budarka, Nowcyna se doporučuje skloňovat podle vzoru žena. Přechýlená příjmení neprovdaných žen (Jordanojc, Nowcyc) se doporučuje neskloňovat, jak tomu je i v českých nářečích (Viděl jsem Mařku Novákojc) i u českých příjmení typu Janů, Martinů. Nedoporučuje se příjmení neprovdaných žen mechanicky přechylovat a skloňovat (Kubašec – Kubašecová - Kubašecové), tvořily by se tak tvary, které se v lužické srbštině nevyskytují.[21]

Finština[editovat | editovat zdroj]

V 17. až 19. století obsahovala finská příjmení žen ženskou příponu. Ta se buď prostě připojovala ke jménu, nebo nahrazovala jiné přípony jako -nen, -inen nebo -lainen. Například ze jména Karhunen se přechýlením stalo jméno Karhutar.

Možnost přechýlit příjmení ve Finsku zanikla v roce 1929, kdy byl přijat zákon o manželství.[22] Povinnost manželky přijímat jméno manžela byla zrušena v roce 1985, kdy byl přijat nový zákon o příjmení, kterým se zároveň zrušil příslušný paragraf zákona o manželství.[23]

Dnes jsou finská příjmení společná pro muže i ženy, obvykle oba používají mužskou variantu. Výjimečně se lze setkat i se jmény se ženskou příponou (například Kerätär), ta ale užívají i muži. Vzhledem k tomu, že gramatika finštiny nerozlišuje jmenné rody, je používání obou variant jazykově bezproblémové.

Islandština[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Islandské jméno.

V islandštině se klasická příjmení v užším smyslu rodinného jména objevují velmi zřídka, nejčastěji se namísto příjmení používá patronymické, případně matronymické jméno. To se přímo nepřechyluje, neboť obsahuje samo o sobě informaci o příslušném rodu nositele. Dítě přejímá křestní jméno po otci (např. Garðar), ke kterému se připojí -son v případě syna (Garðarsson, doslovně „Garðarův syn“) nebo -dóttir v případě dcery (Garðarsdóttir, dosl. „Garðarova dcera“). Výsledné patronymum či matronymum zůstává dítěti na celý život.

Litevština[editovat | editovat zdroj]

V litevštině se přechylují příjmení různě pro vdané ženy a svobodné dívky. Mužská příjmení končívají na -as, -is, -ius, nebo -us. Dívčí přípony jsou -aitė, -ytė, -iūtė a -utė. Přípona pro vdané ženy je -ienė.

Lotyština[editovat | editovat zdroj]

Lotyština používá pro ženy důsledně příjmení v přechýleném tvaru. Charakter používaných přípon (především -a, u jmen cizího původu často -e) je čistě gramatický, tj. stačí přiklonění příjmení k ženskému vzoru skloňování (Ozoliņš - Ozoliņa). Příjmení, která jsou již v mužském tvaru zakončená na -a nebo -e, se nemění.

Podle stejných zásad se přechylují i příjmení cizinek, navíc se ale cizí vlastní jména (nejen osobní) přepisují foneticky, a to i jména z jazyků, které se zapisují latinkou (Bills Klintons - Hilarija Klintone). Česká příjmení na -ová, ruská na -ina, -ova apod. se tedy již nemění.

Lužická srbština[editovat | editovat zdroj]

V dolnolužické srbštině se přechylují příjmení různě pro vdané a neprovdané ženy. Jména vdaných žen mají nejčastěji příponu -owa, (Nowak – Nowakowa), tedy podobnou jako v češtině. Setkáváme se také s ženskými příjmeními s příponou -ka. Jsou tvořena převážně od mužských příjmení cizího původu (Budarka, Urbanka). Dolnolužická srbština má ještě příponu -ina/-yna, (Markula- Markulina, Nowka – Nowcyna), kterou čeština nezná.

Přechýlené příjmení neprovdaných žen se u mužských příjmení končících na souhlásku nebo na -o tvoří příponou -ojc/-jejc (Nowak – Nowakojc, Wuglaŕ – Wuglarjejc). Od mužských příjmení končících na -a se tvoří přechýlené tvary příponou -ic/-yc (Markula- Markulic, Nowka – Nowcyc). Obdobu těchto tvarů najdeme v českých nářečích (např. Mařka Novákojc nebo Mařka Novákovic).

Také v hornolužické srbštině se přechylují příjmení různě pro vdané a neprovdané ženy. Pro příponu -owa zde platí, že se používá u mužských příjmení končících na souhlásku (Rawp - Rawpowa). Mužská příjmení končící na -a, -o, -ski, -cki se přechylují příponami -ina/-yna, (Andricki - Andryccyna). Oslovení s příponou -ka (Urbanka) se považují za nespisovná.

Přechýlené příjmení neprovdaných žen se u mužských příjmení končících na souhlásku a na -ka, -ca tvoří příponou -ec (Kral – Kralec, Čornak – Čornakec). Od mužských příjmení končících na -a nebo -o se tvoří přechýlené tvary příponou -ic. (Róla – Rólic, Nedo - Nedźic).

Polština[editovat | editovat zdroj]

Pravidla přechylování[editovat | editovat zdroj]

V polštině se příjmení přechylují podobně, jako v češtině, ale příjmení neprovdaných žen se přechylují odlišně. V současné době se přechylování platné pro svobodné ženy (dcery) opouští a navíc provdané ženy často používají nepřechýlená příjmení, případně ke svému původnímu příjmení připojují nepřechýlené příjmení muže.

  • Mužská příjmení, která jsou přídavnými jmény (Czarny, Farny), se přechylují jako přídavná jména změnou gramatického rodu: Czarna, Farna.
    • To platí i u nejčastějších příjmení se zakončením příponou -ski a -cki, která se přechylují také změnou rodu na -ska, -cka: Bujnicki - Bujnicka, Ciszewski - Ciszewska.
  • Končí-li příjmení na souhlásku, používá se k přechýlení zpravidla přípona -owa: Kupisz - Kupiszowa, Michalak - Michalakowa.
    • Podobně se přechylují podstatná jména mužského rodu, chceme-li vytvořit označení ženy řemeslníka nebo úředníka: kowal - kowalowa - žena kováře, kovářka.
    • Příjmení děvčat se v těchto případech přechyluje příponou -ówna [čteme: -uvna]: (Pawlak - Pawlakówna, Kupisz - Kupiszówna).
  • Končí-li mužské příjmení na samohlásku -a, potom se přechyluje pomocí přípony -ina: (Zaręba - Zarębina, Kulesza - Kuleszyna).
    • Tato příjmení se ale často nepřechylují (Bożena Ladra, Magdalena Krupa).
    • Dívčí příjmení se zde tvoří příponou -anka, -ianka: (Zaręba - Zarębianka, Kulesza - Kuleszanka);
    • stejně se tvoří dívčí příjmení od mužských příjmení končících na souhlásku -b: (Gołąb - Gołębianka)

Skloňování[editovat | editovat zdroj]

Přechýlená příjmení se také, obdobně jako česká, skloňují jako běžná přídavná jména ženského rodu.

Nepřechýlená příjmení se neskloňují: Rozmawiałem z panią Beatą Tyszkiewicz - Hovořil jsem s paní Beatou Tyszkiewiczovou. V polštině se často setkáme s ženskými příjmeními složenými ze dvou příjmení. Pokud je některé z nich nepřechýlené, např. Janina Pawluk-Nowakowa, Mirosława Nowak-Dziemianowicz, pak při skloňování složeného příjmení zůstává nesklonné: z Janiną Pawluk-Nowakową, z panią Mirosławą Nowak-Dziemianowicz.

Rovněž některá podstatná jména profesí mužského rodu cizího původu, např. dyrektor, reżyser, profesor, doktor, minister, premier, prezes, prokurator, se v polštině nepřechylují a většinou se předřazuje obecný titul „pani“, ukazující rod celého sousloví („nepřímé přechýlení“), takže bude např. Rozhovor s profesorkou Nowakovou-Dziemianowiczovou správně polsky Wywiad z panią profesor Nowak-Dziemianowicz.

Slovenština[editovat | editovat zdroj]

Slovenština přechyluje velmi podobným způsobem jako čeština, z přechylování má ale méně výjimek. Konkrétně například výslovné přání nositelky nepřechylovat její jméno bývá respektováno v češtině častěji. Třeba Kateřina Emmons je ve slovenštině často přechýleně Kateřina Emmonsová, v češtině skoro nikdy.

Přechylování křestních jmen[editovat | editovat zdroj]

Křestní (resp. rodná) jména jsou ve většině západních jazyků obvykle pohlavně specifická, tj. buď mužská, nebo ženská, což nabývá na významu zejména v těch jazycích, které nepřechylují příjmení. Přesto však některá jména mají i opačnou variantu, vytvořenou přechýlením, nejde-li v některých případech o náhodnou podobnost. Příklady přechylování:

Obourodá jména[editovat | editovat zdroj]

V některých jazycích ale existují i obourodá jména, tedy taková, u nichž stejný tvar může označovat mužského i ženského nositele:

v češtině
  • René (v drtivé většině mužské jméno)
v angličtině
translingválně
  • Alex (Alexandr/Alexander i Alexandra) aj.

Stejně tak je obourodých (mnoho hovorových nebo domáckých (hypokoristika) tvarů jmen, jako například v češtině tvary na -a: Peťa (Petr i Petra), Pája (na Moravě Paja) (Pavel i Pavla), Áďa (Adam i Adéla) apod. (slovenština má obdobná hypokoristika tvarově rozlišena: maskulina končí na -o a feminina na -a (Miško - Micha(e)l x Miška - Micha(e)la) - česky ten/ta Míša), a mnoho hypokoristik v angličtině (Bernie (Berenice, Bernard, Bernadette), Chriss, Jerri/Jerry, Mel, Mickey, Sacha, Terri/Terry apod.).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ABZ slovník cizích slov, slovnik-cizich-slov.abz.cz, heslo moce, dostupné online
  2. Ottova encyklopedie nové doby, cotoje.cz, heslo Přechylování, dostupné online
  3. a b Ústav pro jazyk český, Poradna, heslo Přechylování, dostupné online
  4. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2627
  5. HAMPLOVÁ Sylva: Stručná mluvnice italštiny, Academia, Praha 1974
  6. Čermák František: Přehled nizozemské gramatiky In Nizozemsko český slovník, SPN, Praha 1989
  7. Podstatná jména ženského rodu označující zaměstnání (Vrouwelijke beroepsnamen) [1]
  8. de VOOYS C.G.N: Nederlandse spraakkunst (odstavec 99), J.B. Wolters, Groningen 1967 [2]
  9. VONDRUŠKA Marek: Španělština –zdarma.cz [3]
  10. a b Beneš Josef: O našich příjmeních, In Naše řeč, ročník 28 (1944) č. 7, [4]
  11. Pleskalová Jana: Osobní jména v krevní knize městečka Bojkovic, In Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity, A24, ročník 1976, str. 61-62, [5]
  12. Oberpfalcer František: Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, II. In Naše řeč, ročník 16 (1932) č. 8, [6]
  13. Pleskalová Jana: Osobní jména v krevní knize městečka Bojkovic, In Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity, A24, ročník 1976, str. 62, [7]
  14. Jan Malinda: Kopněte si do češtiny. Mapovali jsme, proč přechylovat a proč ne, iDnes 27. srpna 2011
  15. Zákon 301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení, §69 dostupné online
  16. BŘEZINOVÁ, Markéta; ČTK. Žádná paní Novák. Senát Češkám zatrhl příjmení v mužském tvaru. iDNES.cz [online]. 31. ledna 2013 21:21, aktualizováno 21:32. Dostupné online.  
  17. Karel Sekvent: Přechylování v překladech ze stylistického hlediska. Dostupné online. 31. března 2016.
  18. Internetová jazyková příručka: Přechylování ženských příjmení pocházejících z jazyků, které mají vlastní přechylovací prostředky [online]. ÚJČ AV ČR, [cit. 2013-09-18]. Dostupné online.  
  19. KNAPPOVÁ, Miloslava. Naše a cizí příjmení v současné češtině. 2.. vyd. Liberec : AZ KORT, 2008. 249 s. ISBN 80-238-8173-6. Kapitola Islandština, s. 113-114.  
  20. VONDŘIČKA, Pavel. Islandská jména v češtině [online]. Severské listy, 2005-08-21, [cit. 2013-09-18]. Dostupné online.  
  21. Zpracováno podle MUDRA, Jiří; PETR, Jan. Učebnice lužické srbštiny II. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1982.  
  22. http://www.finlex.fi/fi/laki/alkup/1929/19290234
  23. http://www.finlex.fi/fi/laki/alkup/1985/19850694
  24. Bąk Piotr: Gramatyka języka polskiego, Wiedza Powszechna, Warszawa 1979, ISBN 83-214-0073-6

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]