Emil Fey

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Emil Fey
Emil Fey (1886–1938).jpg

Narození 23. března 1886
Vídeň
Úmrtí 16. března 1938 (ve věku 51 let)
Vídeň
Profese politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil Fey (23. března 1886 Vídeň16. března 1938 Vídeň) byl major rakousko-uherské armády, vůdce polovojenské organizace Heimwehr a významný politik Rakouské republiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině úředníků. Studoval vojenskou školu ve Vídni a snil o vojenské kariéře. Roku 1904 se stal rezervním důstojnickým kandidátem. Jeho studia však nešla moc dobře a roku 1908 ze školy odešel a nastoupil do císařské armády. V roce 1912 byl přesunut do 16. vlakové divize[zdroj?]. Po vypuknutí první světové války sloužil Fey v záložní jednotce. V roce 1916 byl zraněn. Bojoval až do roku 1919 v Korutanech proti jugoslávské armádě. Za statečnost mu byl roku 1922 propůjčen Řád Marie Terezie, tentýž rok byl povýšen do hodnosti majora.

V roce 1923 opustil armádu a spolu s knížetem Ernstem von Starhembergem založil polovojenskou organizaci Heimwehr, která zpočátku operovala mimo Vídeň.

Feyova politická dráha začala roku 1927 vznikem Vídeňského Heimwehru a vstupem do Křesťansko-sociální strany. V té době se Fey dostal do sporu o moc v Heimwehru s knížetem von Starhembergem.

Od státního tajemníka na kancléřova náměstka[editovat | editovat zdroj]

Roku 1932 byl jmenován státním sekretářem pro bezpečnostní záležitosti kancléřem Engelbertem Dollfußem. V roce 1933 se Fey stal ministrem vnitra. Ten samý rok se stal vicekancléřem, třetím nejmocnějším mužem v Rakousku (prvním byl prezident Wilhelm Miklas a druhým Dollfuß)

Dne 25. července 1934 zaútočili rakouští nacisté na budovu kancléřství. V budově našli Dollfuße, sekretáře Karla Karwinského a Feye. Fey a Karwinski nekladli odpor, Dollfuß však začal utíkat. Spiklenci se za ním vydali a po dlouhé honičce ho dostihli a postřelili. Zraněného Dollfuße donesli do jedné z kanceláří a položili ho na pohovku. Do místnosti poté vešel Fey, aby s Dollfußem projednal nástupnictví prohitlerovského velvyslance v Itálii Antona Rintelena do kancléřství. Podle svědectví Feye a Dollfußova vraha Otty Planetty zněly následující minuty takto:

Dollfuß: "Jsi to ty Feyi? Jsi v pořádku?"

Fey: "Ano, jsem. I ostatní."

Dollfuß: "Umírám. Postaráš se o moji ženu a děti?"

Fey: "Samozřejmě."

Dollfuß: "Slibuješ?"

Fey: "Přísahám."

Dollfuß: "Nějakou dobu se o ně postará náš dobrý přítel Mussolini. Tomu můžeme věřit."

Planetta: "Dolfußi, dovolil jsem panu ministrovi, aby sem přišel a mohli jste si promluvit o vážných věcech! Nejdůležitější je, abyste nařídil armádě, aby proti vám nezakročila."

Dollfuß: "Pošlete pro kněze."

Planetta: "Kněz přijde, ale jen za určitých podmínek. Vydejte rozkaz, že Rintelen bude stát v čele vlády a že armáda proti nám nezakročí."

Dollfuß: Ale já chci jen mír. Kvůli mne nesmí být prolita žádná krev. Novou vládu sestaví Kurt Schuschnigg...

Planetta: Ale my trváme na tom, aby to byl Rintelen!!

Dollfuß: Tím pravým mužem pro Rakousko je ale Schuschnigg...''

Dollfuß poté ztratil vědomí a zemřel.

Pád[editovat | editovat zdroj]

Po zabití Dollfuße a nástupu Kurta Schuschningga začal rapidně ztrácet svůj vliv. Do roku 1935 byl ministr vnitra v Schuschninggově vládě, pro údajné spolupracování s Dollfußovými vrahy však byl propuštěn. Jestli to je pověra, nebo jestli byl Fey opravdu informován o spiknutí, se dodnes neví.

Roku 1935 také ztratil kontrolu nad Heimwehrem a po rozpuštění všech politických a polovojenských organizací roku 1936 již moc významných politických rolí nesehrál. Od roku 1935 až do smrti byl náměstek prezidenta rakouského Industriellenvereinigungu a prezidentem Donau-Dampfschifffahrtsgesellschaftu.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Tři dny po anšlusu Rakouska Německem, 15. března 1938, byl brutálně vyslýchán gestapem. Když se večer po výslechu vrátil domů, napsal dopis na rozloučenou. Jakmile dopis dopsal, v ranních hodinách druhého dne pak zastřelil svou ženu Malvine, syna Herberta, a nakonec obrátil zbraň proti sobě.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emil Fey na německé Wikipedii.