Joachim Murat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Joachim Murat
Murat2.jpg
Rodné jméno Joachim Murat
Narození 25. března 1767
Labastide-Murat
Úmrtí 13. října 1815 (ve věku 48 let)
Pizzo, Calabria
Příčina úmrtí poprava zastřelením
Místo odpočinku Pizzo, Calabria
Hřbitov Père-Lachaise
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Řád černé orlice
admirál Francie
Řád sv. Alexandra Něvského
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Caroline Bonaparte
Děti Achille Murat
Lucien Murat
Rodiče Pierre Murat-Jordy a Jeanne Loubières
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joachim-Napoléon Murat (25. března 1767, La Bastide – 13. října 1815) byl francouzský maršál, kníže Murat, velkovévoda z Bergu a Kleve, v letech 18081815 neapolský král. Své tituly obdržel zejména jakožto Napoleonův švagr – oženil se s jeho nejmladší sestrou Caroline. Proslul svými okázalými oděvy a byl proto také znám jako „král švihák“.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 25. března 1767 ve vesnici La Bastide (přejmenována na Labastide-Murat podle svého světoznámého občana) v departmentu Lot na jihu Francie. Jeho otcem byl Pierre Murat-Jordy, hospodský a matkou Jeanne Loubières.

K jezdectvu se přidal ve věku 22 let a v roce 1791 vstoupil do královské ústavní gardy (vytvořena pro ochranu krále, vzápětí ji však nahradila Národní garda). Vzápětí však své místo opustil a nastoupil do běžné armády, kde se v roce 1792 stal důstojníkem. Byl zarytým zastáncem Marata, věřil v nadřazenost filozofie a silnou centralizovanou vládu ve formě republiky.

Joachim Murat (1767-1815)

13. Vendémiaire[editovat | editovat zdroj]

Na podzim roku 1795, tři roky po popravě krále Ludvíka XVI., uspořádali roajalisté a kontrarevolucionáři vzpouru proti Republice. Generál Napoleon Bonaparte, tou dobou sídlem v Paříži byl 3. října jmenován do čela jednotek bránících Národní konvent. Bonaparte jej pověřil shromážděním artilérie z předměstí kontrolovaného vládními jednotkami. Muratovi se podařilo přivést děla do centra Paříže aniž by přišel do kontaktu se vzbouřenci. Použití kanónů Napoleonovi pomohlo zachránit členy Národního konventu. Za svůj úspěch byl povýšen na velitele brigády do hodnosti plukovníka a navíc se stal jedním z Bonapartových nejlepších mužů.

Tažení do Itálie a Egypta[editovat | editovat zdroj]

Portrét Joachima Murata od A. Galliana

Roku 1796 se situace v hlavním městě částečně stabilizovala, nicméně válka se ubírala špatným směrem (viz Francouzské revoluční války). Napoleon nabádal, aby se armády spojily proti intervenčním silám monarchistů, kteří jen čekali na moment slabosti, aby v příštím okamžiku vtrhli do Francie a nastolili starý řád. Proto s ním odjel do severní Itálie, kde působil zpočátku jako pobočník, později během tažení proti Rakušanům a jejich spojencům, byl jmenován velitelem jezdectva. Svou odvahou a odhodláním s jakým se vrhal se svými jezdci do boje si vysloužil hodnost generála. Napoleon proslul rychlým pohybem vojska a nečekanými manévry a za nimi stál často právě on sám se svým jezdectvem. Přispěl tak nejenom k Napoleonově proslulé vojenské genialitě, ale také k jeho oblíbenosti na domácí půdě.

Velel kavalérii i během Francouzské expedice do Egypta v roce 1798, opět pod taktovkou Bonaparta. Strategickým cílem expedice bylo zastavit nebo alespoň zpomalit britské výpravy do Indie. Nicméně úkol zcela splněn nebyl, a to zejména díky porážce francouzského loďstva Brity, což vedlo k nedostatečnému zásobování a přinutilo Napoleona k návratu do Francie.

Krátce poté životně důležitou roli v Napoleonově převratu 9. listopadu 1799, kdy se vůbec poprvé pokusil chopit moci nad národem, úspěšně. Krátce nato (20. ledna 1800) pojal za manželku Bonapartovu sestru Caroline, zatím však pouze v civilním obřadu. Oddáni byli znovu, tentokrát před Bohem, 4. ledna 1802 v Paříži. Stal se zetěm Letizie Ramolino, a švagrem Josefa, Napoleona I., Luciena, Elisy, Louise, Pauline a Jeroma Bonapartových.

Napoleonské války[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Napoleonské války.

Roku 1804 jmenoval Napoleon Murata maršálem Francie. V roce 1805 se stal císařským princem, roku 1806 velkovévodou z Bergu a Kleve, a tento titul si podržel až do roku 1808, kdy se stal z Napoleonovy vůle králem v Neapoli a panovníkem Sicilského království. Sicílii ovšem prakticky nikdy celou neovládl.

Sicilský král Joachim Murat

Při Napoleonově tažení do Ruska (1812) byl maršál Murat císaři Francouzů zprvu velice prospěšný. Přesto, že byli Francouzi v bitvě u Lipska v roce 1813 nakonec poraženi, byl Murat i tam pro Napoleona velkou oporou. Po prohrané bitvě se však dohodl s Rakouským císařstvím, aby zachránil svůj vlastní sicilský trůn. Uspěl a byl uznán králem i po Napoleonově pádu. Jeho moc však stála na vratkých základech.

Když se Napoleon vrátil z Elby do Francie, dozvěděl se Murat, že evropské mocnosti se na Vídeňském kongresu dohodly na navrácení Království Neapolského a Sicilského do rukou jeho předchozího vládce. Murat se proto odvrátil od svých nových spojenců a zahájil Neapolskou válku, ve které chtěl bojovat s Rakouskem a posílit tak svou moc v Itálii. Byl však poražen generálem císaře Františka I. Frederikem Bianchimbitvě u Tolentina ve dnech 2.-3. května 1815).

Po prohrané válce uprchl na Korsiku a později do Francie, odkud se ještě jednou pokusil dobýt zpět své království, a to během povstání v Kalábrii. Byl zatčen vojáky svého rivala, Ferdinanda IV. Neapolského, a byl nakonec zastřelen popravčí četou v Castello di Pizzo v Kalábrii.

Pochován byl na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, Jiří. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • Jeho hrob na pařížském hřbitově Père Lachaise.
    JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč : Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha : Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč : Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]