Michel Ney

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Michel Ney
Narození 10. ledna 1769
Saarlouis
Úmrtí 7. prosince 1815 (ve věku 46 let)
Paříž
Příčina úmrtí poprava zastřelením
Místo odpočinku Hřbitov Père-Lachaise
Povolání Notářský kandidát, construction foreman, politik, důstojník a vojenská osoba
Ocenění Maršál Francie (1804)
Prince de la Moskowa
velkokříž Řádu čestné legie
rytíř Řádu svatého Ludvíka
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Manžel(ka) Aglaé Auguié
Děti Eugène Ney, Michel Louis Félix Ney, Napoléon Joseph Ney a Edgar Ney
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michel Ney, vévoda z Elchingen, kníže moskevský (10. ledna 1769, Saarlouis7. prosince 1815, Paříž) byl francouzský maršál doby Prvního císařství. Napoleon ho nazýval „le brave des braves“ (nejstatečnější ze statečných).

Život[editovat | editovat zdroj]

Ney se narodil jako syn chudého bednáře v Saarlouis (jeho rodný dům v Pivní ulici 13 je dodnes zachován jako místní pamětihodnost).

V roce 1788 vstoupil jako prostý vojín do husarského pluku a při vypuknutí revoluce byl poddůstojníkem. Roku 1792 se stal kapitánem a roku 1796 brigádním generálem. Roku 1799 překvapivým výpadem dobyl Mannheim, za což byl povýšen na divizního generála. Poté bojoval pod Massenou ve Švýcarsku a následně pod Moreauem v Německu (včetně bitvy u Hohenlinden roku 1800). Po uzavření Lunevillského míru byl vyslancem ve Švýcarsku. Od roku 1802 žil Michel Ney v spokojeném manželství – jeho ženou se stala Aeglé-Louisa Auguié, dcera bývalé komorné Marie Antoinetty. V roce 1804 jmenoval Napoleon Neye maršálem Francie. Byl to on, kdo zahájil tažení roku 1805 – porazil arcivévodu Ferdinanda u Günzburgu 10. října 1805 a zasloužil se hlavním dílem o kapitulaci Mackovy armády v Ulmu, když 14. října 1805 uzavírá obklíčení pevnosti vítěznou bitvou u Elchingen. Za to byl jmenován vévodou z Elchingen.

Michel Ney

V tažení roku 1806 velel 6. sboru a opakovaně se vyznamenal svým razantním postupem a osobní odvahou. Pronásledoval Prusy po bitvě u Jeny, obsadil Erfurt a Magdeburg. V roce 1807 bojoval v bitvě u Jílového a u Friedlandu. 1808 doprovázel císaře do Španělska. Roku 1811 se po konfliktu s Massenou se stáhl do soukromí, až roku 1812 dle rozkazu převzal velení 3. sboru Velké armády. Na ruském tažení se Ney vyznamenal mnohokrát, mj. v bitvě u Smolenska, zejména však v bitvě u Borodina, kdy mu byl večer po krvavém boji předán titul knížete Moskevského. Při ústupu velel Ney zadnímu voji a svou statečností, klidem i taktikou si získává obdiv svých vojáků, ale i nepřátel. O jeho urputnosti svědčí i tato epizoda: …když vtáhl jako poslední ze zadního voje do pruského Gumbinnenu, těsně před doléhajícími kozáky, v důstojnickém kasinu zmrzlého, unaveného a umazaného maršála nikdo nepoznal a důstojníci jej chtěli vyhodit na ulici. Ney stoickým klidem prohlásil: “pomalu pánové, nepoznáváte mě? Já jsem zadní voj velké armády, já jsem Michel Ney“.

Roku 1813 velel u Budyšína na severu umístěnému levému křídlu a neuskutečnil Napoleonem zamýšlený obchvat spojeneckých vojsk. Poté táhl do Slezska, kde byl Blücherem přinucen ustoupit od Legnice. Poté pomohl při vítězství u Drážďan (26. a 27. srpna 1813).

Michel Ney

Po porážce Oudinota u Grossbeeren byl jmenován velitelem sil usilujících o proniknutí k Berlínu, ale je von Bülowem poražen u Dennewitz (6. září 1813). Roku 1814 je Ney velitelem císařské gardy a bojuje u Brienne, Montmirail, Craonne a Châlons-sur-Marne s příkladnou statečností. Po pádu Paříže nutil Napoleona k abdikaci a následně přešel k Bourbonům. Ludvík XVIII. ho jmenoval pairem a předal mu velení 6. divize. Po návratu Napoleona z Elby velel vojsku, které mělo Napoleona zajmout, avšak na místo toho vstoupil opět do jeho služeb. Byl jmenován vrchním velitelem levého křídla o síle 38 000 mužů (1. a 2. sbor), ale počínal si velmi váhavě a pasivně v bitvě s Angličany 15. a 16. června 1815 u Quatre-Bras, čímž umožnil spojení Angličanů s Prusy a de facto spoluzapříčinil tragédii Severní armády u Waterloo (18. června 1815]). Ve vlastní bitvě u Waterloo bojoval statečně, ale netakticky jako smyslů zbavený – 6 koní pod ním bylo zabito, on však útočil dál jako pěšák. Nakonec vedl i Starou gardu do rozhodujícího útoku, který selhal. Přestože mu blízcí radili, aby emigroval a i zrádný Fouché mu opatřil cestovní pas, váhal Ney nepochopitelně s útěkem. 3. srpna 1815 byl zatčen a 8. listopadu postaven před válečný soud. Tribunál se však prohlásil za nekompetentní soudit člena komory pairů a tak byl Ney odsouzen 6. prosince 1815 komorou pairů za velezradu k trestu smrti. Ten byl vykonán zastřelením 7. prosince 1815 v pařížských Lucemburských zahradách.

Během popravy osvědčil naposled svou chladnou mysl a proslulou statečnost. V místě provedené exekuce stojí dnes krásný památník vytvořený Rudem, znázorňující maršála s šavlí v ruce. Podle Victora Huga se jednalo o nejkrásnější sochu v Paříži. Je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Zanechal po sobě 3 syny, kteří později uveřejnili jeho paměti.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
    Jeho hrob na pařížském hřbitově Père Lachaise.
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, Jiří. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršál Ney: Napoleonův nejstatečnější. Třebíč : Akcent, 2007. 540 s. ISBN 978-80-7268-410-6.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. – Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. – Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha : Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 – Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleon na Dunaji. Praha : Epocha, 2009. 344 s. ISBN 978-80-7425-004-0.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Má krev patří Napoleonovi. Veselí nad Moravou : Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2009. 315 s. ISBN 978-80-243-3665-7.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARABA, Luboš. Waterloo. Praha : Prostor, 1999. 440 s. ISBN 80-7260-016-8.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.