Guillaume Marie Anne Brune

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Guillaume Marie Anne Brune
Guillaume Marie-Anne, comte de Brune, maréchal de France (1763-1815).jpg
Narození 13. března 1763
Brive-la-Gaillarde
Úmrtí 2. srpna 1815 (ve věku 52 let)
Avignon
Místo pohřbení Saint-Just-Sauvage
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
rytíř Řádu svatého Ludvíka
maršál Francie
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Funkce vyslanec (1802–1806)
Peer of France
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guillaume-Marie-Anne Brune (13. března 1763, Brive-la-Gaillarde, Corrèze2. srpna 1815, Avignon, zavražděn) byl francouzský maršál doby Prvního císařství.

Život[editovat | editovat zdroj]

Brune, syn královského advokáta, chtěl v Paříži studovat práva, když však vypukla revoluce roku 1789, celým svým srdcem přilnul k jejím ideálům a stal se členem Klubu kordelierů a osobním přítelem Dantona. Mezitím se stal příslušníkem pařížské Národní gardy a roku 1790 založil nevelkou tiskárnu, které se o rok později vzdal ve prospěch armády a uveřejňoval v ní politické propagační letáky. Ač nebyl asi zcela bez viny na zářijových masakrech roku 1792, pověst o jeho podílu na bestiální vraždě princezny Lamballové, rozšířená v monarchistických kruzích, je zcela jistě nepravdivá.

Guillaume Marie-Anne Brune

Roku 1792 působil jako civilní komisař v Belgii a roku 1793 jako generální adjutant v hodnosti plukovníka při Severní armádě, s kterou pak bojoval ve Vendée. V hodnosti brigádního generála bojoval v bitvě u Hondschoote (8. září 1793) pod Houchardem a pomáhal při potlačení povstání royalistických pařížských sekcí ve vendémiaire 1795 (vrchním velitelem byl Napoleon Bonaparte). V italském tažení 17961797 bojoval pod Massenou a vyznamenal se v bitvě u Rivoli (14. a 15. ledna 1797) a poté obdržel velení divize. O rok později dostal rozkaz k obsazení Švýcarska, který splnil rychlým strategicky bezchybným tažením. Poté, co v únoru 1798 přijel do Lausanne, vedl jednání s bernskou vládou a současně připravoval útok. Již 6. března obsadil Bern a zadržel státní poklad. Později byl obviňován ze zpronevěry jeho části a to bylo možná i příčinou nepříliš vstřícného vztahu Napoleona k jeho osobě. Generál Brune pak 19. března 1798 proklamoval vznik Helvetské republiky, která přežívala dalších 5 let. Roku 1799 byl jmenován vrchním velitelem armády v Batávské republice, porazil invazní síly rusko-anglické pod velením vévody z Yorku 19. září u Bergenu a 6. října u Beverwijku a přinutil je ke kapitulaci v Alkmaaru a vyklizení Holandska. Po 18. brumaire byl Napoleonem Bonapartem poslán do Vendée a tam „více srdcem než ocelí“ společně s Gabrielem Hédouville ukončil občanskou válku. V srpnu 1800 převzal vrchní velení italské armády, překročil v prosinci Mincio a v lednu 1801 obsadil Vicenzu a Rovereto. 16. ledna 1801 uzavřel příměří s hrabětem von Bellegarde v Trevisu, příměří bylo pak vystřídáno Lunevillským mírem. Roku 1802 stal se předsedou bezpečnostního výboru Státní rady a mezi léty 18031805 byl vyslancem Francie v Turecku. Roku 1804 stal se maršálem Francie. Roku 1806 byl jmenován generálním guvernérem hansovních měst a pověřen velením armády ve švédském Pomořansku. Roku 1807 přijal kapitulaci dosud obleženého Stralsundu a ostrova Rujany. Jeho schůzka s králem Gustavem IV., Adolfem Švédským, který jej neúspěšně přemlouval ke spolupráci s Bourbony, vzbudila nelibost Napoleonovu, Brune byl odvolán z velení a postaven mimo službu. Nepřidal se po restauraci k Bourbonům a po návratu Napoleona z Elby se okamžitě připojil k němu. Byl jmenován pairem a pověřen velením Varské armády s velitelstvím v Toulonu. Úspěšně vzdoroval Rakušanům a kapituloval až měsíc po druhém pádu Napoleona.

Při cestě do Paříže byl v Avignonu 2. srpna 1815 zavražděn fanatickými monarchisty a jeho mrtvola byla vhozena do Rhôny. Maršálka Bruneová věnovala veškerou energii dalších 14 let, než přemohla neochotu monarchistických kruhů k vedení procesu s vrahy Bruneovými. Teprve roku 1829 byl vrah Guidon odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a poté byly ostatky maršálovy pohřbeny k definitivnímu odpočinku na hřbitově v Saint-Just-Sauvage. Svým strašným způsobem smrti a statečným jednáním těsně před ní se stal maršál Brune jedním z hlavních martyrů Napoleonské legendy.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9. 
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4. 
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s. 
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X. 
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. – Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. – Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 – Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč: Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bonaparte v Egyptě. Třebíč: Akcent, 2007. 470 s. ISBN 978-80-7268-466-3. 
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s. 
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s. 
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0. 
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s. 
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]