Charles Pierre François Augereau

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Charles Pierre François Augereau
Charles Pierre Francois Augereau.jpg
Narození 21. října 1757
Paříž
Úmrtí 12. června 1816 (ve věku 58 let)
La Houssaye-en-Brie
Místo odpočinku Hřbitov Père-Lachaise
Ocenění velkodůstojník Řádu čestné legie
Maršál Francie
rytíř Řádu svatého Ludvíka
Říšský maršál
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Příbuzní Jean-Pierre Augereau
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Pierre François Augereau (11. listopad 1757, Paříž/St. Marceau11. červen 1816), vévoda z Castiglione, byl generál revoluce a maršál Francie v době Prvního císařství.

Život[editovat | editovat zdroj]

Charles Pierre François Augereau se narodil jako syn obchodníka s ovocem na pařížském předměstí St. Marceau. Vstoupil do armády a sloužil u karabinierů. Vyhledával hádky a souboje a po jednom z konfliktů dezertoval. Sloužil pak v cizích armádách, naposledy v Neapolsku, kde se od r. 1787 živil jako učitel šermu. Když roku 1792 museli všichni Francouzi opustit Neapolsko, vstoupil Augereau jako jeden z prvních dobrovolníků do tvořící se francouzské revoluční armády a již v roce 1793 sloužil v hodnosti divizního generála ve východních Pyrenejích, kde dosáhl několika menších vítězství nad Španěly (1794 a 1795).

Nevychovaný, bezcharakterní a málo nadaný, vynikal však neúnavnou cílevědomostí a neomezenou odvahou. Tu prokázal zejména v bitvě u Millesima a v bitvě u Lodi (1796), kde na sebe upozornil vycházející hvězdu strategie Napoleona Bonaparta. Ten jej pak poslal do Papežského státu. Zde Augereau obsadil Bolognu, potlačil povstání v Romagni a přinutil papeže k míru. Poté byl povolán zpět k hlavní armádě a 5. srpna 1796 byl pravou rukou Bonapartovou při porážce Dagoberta Wurmsera u Castiglione. Nato spolu s Massénou porázil 6. listopadu 1796 Alvinczyho v bitvě u Carmignana.

Obraz Augereau na mostě v Arcole, 15. listopadu 1796 (Augereau au pont d’Arcole, 15 novembre 1796) od Charlese Thévenina.

Podílel se též na vítězství u Arcole (15.17. listopadu 1796) a obsadil Proveru před branami Mantovy. Následně se vydíráním a rabováním značně obohatil. V srpnu 1797 se vrátil do Paříže, kde byl jmenován velitelem pařížské posádky, a pomáhal provést převrat 18. fructidoru (4. září 1797); proti svému očekávání však nebyl jmenován členem Direktoria. Brzy byl odvolán i z velení Rýnské armády a odsunut do Perpingnanu. Roku 1799 byl zvolen do Rady pěti set v Paříži. Neměl však schopnosti dosáhnout nejvyšších funkcí, po kterých toužil, a tak se po 18. brumairu podřídil generálu Bonapartovi, kterého dosud považoval za soka.

Byl jmenován vrchním velitelem armády v Holandsku (Batavská republika) a s armádou francouzsko-batavskou táhl na střední Rýn, aby podpořil Moreauovy operace v jižním Německu. Při postupu přes Frankfurt do Würzburgu absolvoval četné boje s nepřítelem, které však nevedly k žádnému výsledku.

Po Lunévillském míru (1801; Traité de Lunéville) žil na svém statku u Melunu až do roku 1803, kdy byl jmenován velitelem armády určené k tažení proti Potugalsku. S přidělenou armádou však nevytáhl do boje, ale zůstal v Paříži, kde v roce 1804 obdržel maršálskou hůl. Roku 1805 mu byl následně udělen titul vévody z Castiglione. Ve válce roku 1805 byl v čele armády pohybující se ve Vorarlbersku a u Dornbirnu přinutil Jelačiće ke kapitulaci.

Roku 1806 byl velitelem levého křídla v bitvě u Jeny. V bitvě u Eylau 8. února 1807 bojoval s nesmírnou statečností, ale v krutých klimatických podmínkách zabloudil. Při útoku na ruské pozice byl jeho sbor téměř zničen a Augereau těžce raněn. Císař jej pak poslal na zdravotní dovolenou do Francie. V roce 1809 byl velitelem v Katalánsku, ale nedosáhl tam žádných úspěchů. Napoleon jej odvolal a nahradil MacDonaldem. Roku 1812 byl velitelem 11. armádního sboru v Berlíně.

Roku 1813 shromáždil jako generální guvernér Frankfurtu a Würzburgu rezervní armádu, která pak začátkem října 1813 vyrazila k Lipsku. V Bitvě národů bojoval Augereau s velkou statečností a vytrvalostí. Po vpádu spojenců do Francie sestavoval Augereau v Lyonu armádu, když byl však v březnu 1814 svědkem pádu Napoleona, zahájil mírová jednání s rakouským generálem Ferdinandem Bubnou z Litic. Tato jednání vedla ke kapitulaci Lyonu 21. března 1814. Podřídil se Ludvíkovi XVIII. a urychlil pád Napoleona, který jej pak do konce života považoval za jednoho z hlavních zrádců. Následně byl králem jmenován členem Válečné rady a pairem. Byl také prohlášen rytířem Řádu svatého Ludvíka.

V březnu 1815 byl postaven do čela 14. divize v Caen. I když byl po návratu Napoleona z Elby označen za zrádce, přesto v provolání ke své divizi Augereau vítal císaře a vzdával mu úctu. Jeho důvěru si však již nezískal. Po druhé abdikaci Napoleona opět vstoupil do komory pairů, z které byl Napoleonem vyloučen. Byl členem válečného soudního senátu, který měl maršála Neye odsoudit, prohlásil se však nezpůsobilým. Poté se maršál Augereau zcela vzdal všech funkcí a vrátil se na svůj statek La Houssaye, kde 11. června 1816 zemřel.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9. 
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4. 
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s. 
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X. 
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč: Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4. 
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s. 
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s. 
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0. 
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s. 
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]