Jacques MacDonald

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Jacques MacDonald
MacDonald par Antoine Jean Gros.jpg
Narození 17. listopadu 1765
Sedan
Úmrtí 25. září 1840 (ve věku 74 let)
Gien
Místo odpočinku Hřbitov Père-Lachaise
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
rytíř Řádu sv. Michala
Maršál Francie
rytíř Řádu svatého Ducha
Říšský maršál
… více na Wikidatech
Děti Alexandre Macdonald
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Etienne Jacques Joseph Alexandre Macdonald, vévoda z Tarentu (17. listopadu 1765 v Sedanu25. září 1840 zámek Courcelles u Gienu), byl francouzský voják a krátce i politik. Dosáhl hodnosti maršála Francie.

Revoluční armáda[editovat | editovat zdroj]

Rod MacDonaldů pocházející ze Skotska, a patřící k předním rodinám na Hebridách se jmenoval původně MacEachen. Otec pozdějšího maršála emigroval v době Ludvíka XV. s princem Charlesem Edwardem Stuartem do Francie. Jeho syn od roku 1784 sloužil ve francouzské královské armádě (v irském pluku de Dillon). Po politických změnách ve Francii se stal přívržencem revoluce a v revoluční armádě sloužil jako adjutant v hodnosti kapitána u Dumourieze. V bitvách u Jemappes (7. listopadu 1792) a Warwicku (18. srpna 1793) se vyznamenal a stal se brigádním generálem. Úspěšně bojoval se Severní armádou roku 1794 v Belgii a Holandsku proti vévodovi z Yorku. Následovalo legendární tažení a vyneslo mu roku 1796 hodnost divizního generála - se svou brigádou, tvořící předvoj Pichegruovy armády, přešel přes prudkou dělostřelbu nepřítele zamrzlou řeku Waal a jezdeckým útokem zajal celou holandskou válečnou flotilu. Roku 1793 se poprvé oženil, jeho ženou se stala Marie Constance Montloisir, která mu porodila dvě dcery a roku 1797 zemřela. V roce 1801 se oženil podruhé, za ženu si vzal Zephyre de Montholon, vdovu po generálu Joubertovi, který padl v bitvě u Novi roku 1799, když byl ženat jen několik dní. Zephyre porodila jednu dceru, ale roku 1804 zemřela.

Direktorium[editovat | editovat zdroj]

11. července 1798 byl pověřen direktoriem vrchním velením francouzských vojsk v Římě. Když se generál Mack s 80 000 muži neapolské armády, zaplacené anglickými penězi dal do pohybu proti Římu, vyklidil MacDonald se 6 000 muži Řím. Neočekávaným výpadem porazil Neapolitánce u Porto Fermo a 5. prosince 1798 u Civita Castellana. V důsledku poslední zmiňované bitvy, kde generál Mack hnal vojáky do útoku bez šance na úspěch vypukly v Mackově armádě nepokoje a vzpoura, takového rozsahu, že Mack musel se uchýlit jako válečný zajatec pod ochranu Francouzů. Již 14. prosince 1798 byl opět MacDonald pánem Říma. Počátkem roku 1799 dle rozkazu obsadil i Neapolsko, ale vyklidil zemi a spěchal pomoci Moreauovi do severní Itálie, ale ve dvoudenní bitvě u Trebbia (28. a 29. dubna 1799) byl spojenými ruskými a rakouskými vojsky poražen, třebaže se v průběhu bitvy již cítil vítězem. V důsledku porážky padla celá Lombardie do rukou Spojenců a zraněný MacDonald se vrátil do Paříže.

Vzestup Napoleona[editovat | editovat zdroj]

V Paříži byl pověřen velením jednotek umístěných ve Versailles a mohl tak pomoci Napoleonovi Bonaparte při státním převratu 18. brumaire (9. listopad 1799). Krátce sloužil u Rýnské armády a po Lunevillském míru roku 1801 se stal až do roku 1803 francouzským vyslancem v Kodani. Po návratu do Paříže padl do nemilosti Napoleonovy, jelikož se zastával zatčených Pichegrua a Moreaua, byl postaven mimo službu a teprve roku 1809 opět aktivizován. Stal se velitelem pravého křídla armády místokrále italského Evžena. V severní Itálii přešel Piavu a obsadil Lublaň (Leibach), koncem května pak i Štýrský Hradec (Graz). Prošel celé Rakousko a výrazně přispěl 6. července 1809 k vítězství u Wagramu. Okamžitě poté byl povýšen na maršála a odměněn titulem vévoda z Tarentu.

Španělsko a ruská kampaň[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1810 úspěšně bojoval na Pyrenejském poloostrově. 24. dubna 1810 byl jmenován vrchním velitelem v Katalánsku a vystřídal Augereaua. Porazil Španěly v bitvách u Cervery, Labisbalu a Valu. Roku 1812 byl převelen k ruskému tažení. Stal se velitelem 10. sboru, sestávajícího z jedné francouzské a dvou pruských divizí. Sbor tvořil špičku levého křídla armády, rozložen kol Rigy zůstal relativně pasivní až do ústupu Velké armády z Moskvy. Když pruský generál Yorck uzavřel tajné příměří v Tauroggenu s Rusy, odpadly pruské jednotky od Velké armády a sbor byl tvořen již jen 9000 muži, kteří se relativně v pořádku vrátili do Francie.

Jacques MacDonald, 1837

Obrana Francie[editovat | editovat zdroj]

Během tažení 1813 v Sasku velel MacDonald 11. sboru. V květnu bojoval statečně v bitvách u Grossgörschen a u Budyšína, ale byl pak těžce poražen Blücherem na Kačavě (26. srpna 1813). V bitvě u Lipska kryl ústup Francouzů a unikl přeplaváním řeky Bílý Halštrov v místech, kde zahynul maršál Poniatowski. Na dalším ústupu pak velel levému křídlu proti Blücherovi.

Napoleonův konec[editovat | editovat zdroj]

Po jeho příjezdu do Fontainebleau 4. dubna 1814, jej Napoleon jmenoval vedle Neye a Caulaincourta zplnomocněncem v jednáních se spojenci. Spolu s ostatními maršály i MacDonald vykonával tlak na císaře k jeho abdikaci, ale zachovával mu naprostou loajalitu. Novou vládou byl jmenován členem válečné rady, rytířem Řádu svatého Ludvíka a pairem. Při návratu Napoleona z Elby velel u Lyonu jednotkám, které měly zabránit dalšímu postupu „usurpátora“. Pod tlakem všeobecného nadšení však jednotkám dal svobodu v jednání a rozpustil je. Vrátil se do Paříže, kde převzal velení oddílu, který v noci z 19. na 20. března doprovodil Ludvíka XVIII. do Meninu. Sám se vrátil do Paříže a zapsal se do Národní gardy jako prostý granátník. Po druhé Restauraci obdržel velení Loirské armády a 2. července 1815 se stal velkokancléřem Čestné legie a krátce byl i členem vlády. Jako dvojnásobný vdovec se stihl maršál MacDonald oženit potřetí roku 1823. Jeho žena, rozená de Burgony pak konečně maršálovi porodila syna. Po červencové revoluci se zcela stáhl z veřejného života a žil na svém zámku Courcelles, kde také zemřel. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise. Jeho syn Alexandre Charles (1824-1881) byl od roku 1852 komořím Napoleona III. a od r. 1869 senátor. Maršál MacDonald byl statečným vojákem a dobrým stratégem. Z jeho vlastností však nade vše vyniká čest a věrnost, kterým se nikdy nezpronevěřil.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9. 
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4. 
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s. 
  • KOVAŘÍK, Jiří; CASTELOT. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X. 
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč: Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4. 
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s. 
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s. 
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0. 
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s. 
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.