Neapolské království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Neapolsko)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Neapolské království
Regnum Neapolitanum
Regno di Napoli
 Sicilské království
 Parthenopská republika
1282–1799
1799–1816
Parthenopská republika 
Království obojí Sicílie 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
rozpad Sicilského království na 2 části (během tzv. sicilských nešpor)
zánik:
spojení se Sicílií do Království obojí Sicílie
Státní útvary a území
Předcházející:
Sicilské království Sicilské království
Parthenopská republika Parthenopská republika
Nástupnické:
Parthenopská republika Parthenopská republika
Království obojí Sicílie Království obojí Sicílie

Neapolské království (latinsky Regnum Neapolitanum; italsky Regno di Napoli) bylo historickým státním útvarem na jihu Apeninského poloostrova v letech 12821816.

Po celou dobu své existence bylo toto království předmětem bojů mezi Francií a Aragonskem resp. Španělskem, jejichž dynastie se střídavě ujímaly vlády nad jihem Itálie. Ve středověku patřilo toto království k nejbohatším státům Evropy. Jeho nástupnickým státem se stalo Království obou Sicílií (1816-1861). V roce 1861 byl tento stát začleněn do sjednoceného Italského království.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Vlajka neapolských králů z dynastie Anjou

Do roku 1282 náleželo území okolo města Neapole k Sicilskému království, vzniklému v roce 1130 za vlády normanské dynastie Hautevillů. Za vlády anjouovské dynastie došlo v roce 1282 na ostrově Sicílie k povstání, zvanému „sicilské nešpory“. Příčinou byl daňový útlak vlády krále, který se neustále pokoušel o další expanzivní politiku, mimo jiné na území obnovené Byzantské říše. Povstání, podpořené financemi byzantského císaře Michala VIII., bylo úspěšné pouze částečně. Království se totiž rozdělilo na dvě části – ostrovní a pevninskou. Zatímco na sicilský trůn usedl aragonský král Petr III., Anjouovcům zůstala část pevninská.

Součást aragonských (španělských) držav[editovat | editovat zdroj]

Vlajka neapolských králů z dynastie Trastamara

V roce 1442 získal od krále Reného z Anjou (posledního kapetovského krále Neapole) vládu v neapolském království aragonský (a sicilský) král z trastamarské dynastie Alfons V. (zde jako Alfons I. Neapolský), který byl jedním z kandidátů po Reného smrti. Tím byla na krátkou dobu opět spojena pod vládu jednoho panovníka území sicilského (ostrovního) a pevninského neapolského království. V době také patřily aragonské koruně všechna tři (jiho)italská království - Sicilské, Sardinské i Neapolské. Tento stav ale nevydržel dlouho, jelikož Alfons V. oddělil nárok na Neapolsko pro svého druhorozeného syna Ferdinanda I. Ferranteho, který se po jeho smrti v roce 1458 stal králem. Linie založená Ferdinandem I. vládla Neapolsku až do roku 1500, kdy království obsadil francouzský král Ludvík XII., který ho ale již v roce 1504 musel podstoupit aragonskému králi Ferdinandovi II. (zde jako Ferdinand III. Neapolský) když předchozí král Fridrich I. z neapolské linie zemřel. Tak se opět a nyní již trvale dostalo Neapolské království do svazku zemí Aragonské koruny resp. po smrti Ferdinanda II. do panství španělských králů, kde vydrželo až do válek o španělské dědictví.

Rakouské mezidobí[editovat | editovat zdroj]

Tyto války, během kterých proti sobě bojovali Bourbon Filip z Anjou podporovaný Francií a habsburská dynastie a jejich spojenci, vznikly po smrti Karla II., posledního španělského (a také sicilského, neapolského a sardinského) krále z rodu Habsburků. Oběma stranám šlo o to obsadit uprázdněný trůn, jelikož Karel nezanechal dědice. Dědičkou všech zemí španělského impéria se tak stala jeho sestra Marie Tereza resp. její vnuk Filip z Anjou, který se španělským králem nakonec stal jako Filip V. Španělský. Jeho protivník, rakouský Habsburk Karel VI., ale získal na odškodněnou tehdejší Španělské Nizozemí, Neapolsko, Milánsko a Sardínii (roku 1720 vyměněna se Savojskem za Sicílii – takže na 15 let byly Sicílie a Neapolsko opět ovládány společně).

Opět pod Španělskem[editovat | editovat zdroj]

Součástí Habsburské říše bylo království jen 22 let. Karel VI. o ně společně se Sicilským královstvím přišel už v roce 1735 během válek o polské dědictví. Během nich totiž obě jihoitalská království dobyl s otcovou pomocí třetí syn španělského krále Filipa V., parmský vévoda z rodu Bourbonů, Karel Bourbonský (budoucí španělský král Karel III.) a stal se tak neapolským králem Karlem VII. (a zároveň sicilským jako Karel VI., navíc byl po otci legitimnějším panovníkem než Habsburk Karel VI.). Neapolsko-sicilským králem byl Karel VII. (VI.) až do roku 1759, kdy se po smrti nevlastního bratra Ferdinanda VI. stal španělským králem jako Karel III. Neapolské a Sicilské království tedy přenechal svému třetímu, tehdy osmiletému synovi, který vládl jako Ferdinand IV. (sicilský král jako Ferdinand III.) Ten také založil neapolsko-sicilskou větev Bourbonů, která vládla oběma královstvím (s přestávkou za vlády Napoleona) až do roku 1860.

Napoleonská éra[editovat | editovat zdroj]

Vlajka za vlády Joachima Murata (1811–15)

Ferdinand IV. Neapolský (a III. Sicilský) ale neudržel své království po nástupu Napoleona a jeho invazi do Itálie a tak byla v roce 1799 na území neapolského království ustavena tzv. Parthenopská republika, která však neodolala invazi Ferdinandových sil ze Sicílie v tomtéž roce. Roku 1806 ale Napoleon trvale neapolské království obsadil a Ferdinand se opět stáhl na Sicílii (tj. na 9 let nebyly Sicílie a jih Itálie součástí jednoho státu). Vzápětí učinil Napoleon králem Neapolska svého bratra Josefa, který vládl až do roku 1808, kdy byl jmenován králem španělským a na neapolském trůnu ho nahradil švagr Joachim Murat. Murat se snažil Ferdinandovu Sicílii dobýt, ale ta byla chráněna Brity; naopak, ani Brity podporovaný Ferdinand nebyl s to nějak podstatně ohrozit francouzskou vládu nad Neapolskem.

První Napoleonův pád (1814) ještě J. Murat dokázal politicky přežít, když se dohodl s Rakouskem, že ho na trůnu ponechá. Nicméně, jeho vratká pozice ho přiměla znovu se připojit k Napoleonovi po jeho útěku z Elby (1815). Zahájil Neapolskou válku proti Rakousku, ale v operacích v severní Itálii neuspěl a byl nakonec poražen. Ani poslední zoufalý pokus o znovudobytí země po návratu z exilu mu nevyšel.

Znovu v rukou Bourbonů[editovat | editovat zdroj]

Vídeňský kongres rozhodl o navrácení Neapolského království zpět do rukou Ferdinanda IV. Ten o rok později formálně spojil obě království do jediného útvaru, který dostal jméno Království obojí Sicílie (jelikož oba původní státní útvary se nazývaly královstvím sicilským).

Související články[editovat | editovat zdroj]