Armand Augustin Louis de Caulaincourt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Armand Augustin Louis de Caulaincourt
Armand-caulaincourt.jpg
Narození 9. prosince 1773
Caulaincourt
Úmrtí 19. února 1827 (ve věku 53 let)
Paříž
Příčina úmrtí karcinom žaludku
Místo pohřbení Hřbitov Père-Lachaise
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Řád sv. Alexandra Něvského
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Řád sv. Ondřeje
Funkce Grand Squire of France
Peer of France
member of the Sénat conservateur
vyslanec
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Armand Augustin Louis de Caulaincourt (9. prosince 1773, Caulaincourt19. února 1827, Paříž) byl francouzský generál, ministr zahraničí, vévoda z Vicenzy, pair a blízký spolupracovník Napoleona Bonaparta.[1][2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Armand Augustin Caulaincourt se narodil 9. prosince 1773 v Caulaincourtu jako syn markýze, plukovníka a rytíře řádu Sv. Ludvíka Gabriela Louise Caulaincourta. Ve čtrnácti letech roku 1787 vstoupil do královské armády. O dva roky později získal hodnost podporučíka a v roce 1791 se stal pobočníkem svého otce. Roku 1792 byl v hodnosti kapitána propuštěn z armády, a to kvůli šlechtickému původu a proroayalistickým postojům jeho rodičů. Brzy poté však jako dobrovolník vstoupil do národní gardy. Roku 1794 se znovu dostal do armády, získal hodnost jízdního rotmistra a brzy mu byla navrácena hodnost kapitána. V tu dobu sloužil u pobřežní armády v Cherbourgu, kde si Caulaincourta oblíbil generál Dubayet, který si jej vybral za pobočníka . V roce 1796 Dubayeta doprovázel na diplomatické misi do Osmanské říše, ze které se vrátil následujícího roku. Poté až do roku 1799 působil jako velitel jezdecké švadrony ve Stockachu a ve Weinheimu.[1][2]

V roce 1799 byl povýšen na plukovníka a díky svým skvělým diplomatickým schopnostem doporučen ministrovi zahraničí Talleyrandovi. V roce 1801 byl vyslán do Petrohradu, aby doručil blahopřání Napoleona Bonaparta Alexandrovi I. k nástupu na ruský trůn. Roku 1802 byl Napoleonem finančně odměněn a jmenován jeho pobočníkem a brigádním generálem. Hrál zásadní roli v zatčení vévody z Enghienu v roce 1804. O rok později byl jmenován divizním generálem a nejvyšším štolbou a byl oceněn Velkokřížem Čestné legie. V listopadu 1807 byl Bonapartem opět vyslán do Petrohradu a stal se francouzským vyslancem v Rusku. V roce 1808 byl císařem jmenován vévodou z Vicenzy. Roku 1809 byl pověřen dojednat sňatek Bonaparta s carovou dcerou Annou, z kterého ale nakonec sešlo. V roce 1812 se postavil proti francouzské invazi do Ruska. Roku 1813 získal post ministra zahraničí a byl přijat do lóže svobodných zednářů. Byl pověřen vyjednávat s Metternichem na kongresu v Praze. Na počátku roku 1814 byl znovu pověřen vyjednáváním s Rakušany. Tento rok se ve svých čtyřiceti letech oženil. Za stodenního císařství opět zastával funkci ministra zahraničí a byl jmenován pairem. Po bitvě u Waterloo bylo jeho jméno zapsáno do Fouchého proskripčních seznamů, na zásah cara z nich bylo však vyškrtnuto. Zbytek života strávil v Paříži a do politiky se už nevrátil. Zemřel 19. února 1827 v Paříži a je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.[1][2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c WINTR, Stanislav. Napoleon Bonaparte – jeho maršálové a ministři. I. vyd. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-372-5. Kapitola Armand Augustin Caulaincourt, s. 307−317. (česky) 
  2. a b c ARMAND-AUGUSTIN MARKÝZ DE CAULAINCOURT VÉVODA Z VICENZY. www.austerlitz.org [online]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]