Karl Mack von Leiberich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karl Mack von Leiberich
Karl Mack von Leiberich.jpg
Narození 25. srpna 1752
Nennslingen
Úmrtí 22. prosince 1828 (ve věku 76 let)
Sankt Pölten
Ocenění rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Mack von Leiberich (25. srpna 1752, Nennslingen22. prosince 1828, Sankt Pölten) byl vojevůdce a podmaršálek rakouské armády. Známý je především díky pokusu zastavit postupující Napoleonovu armádu u Ulmu během války třetí koalice.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se Nennslingenu v Bavorsku a již v 16 letech nastoupil jako dobrovolník do armády. Zastával funkci vojenského zásobovatele u 2. karabinického pluku, kde sloužil jako rytmistr jeho strýc. Roku 1777 už zastával funkci důstojníka. Po vypunknutí války o bavorské dědictví si ho jako adjutanta podmaršálka Kinského vybral do štábu na svém velitelství maršál Lacy. Ten se stal Mackovým mentorem a učietelem vojenské teorie. V době války s Tureckem stál v čele štábu generála kavalerie hraběte Kinského a po povýšení na podplukovníka sloužil pod maršálem Hadikem. Když se na Lacyho místo ve vrchním velení dostal také velmi schopný Ernst Gideon von Laudon, dokázal si Mack díky svým schopnostem prokázaným při organizaci přechodu vojska přes řeku Sávu udržet své místo ve štábu. Osobně vedl průzkum tureckých postavení kolem Bělehradu a účastnil se úspěšného útoku na město, za což si vysloužil Tereziánský řád a také šlechtický titul svobodného pána. Roku 1793 si ho jakožto schopného stratéga a důstojníka vzdělaného ve vojenské teorii vybral princ Koburský za náčelníka štábu v Nizozemí. Zde Mack prokázal kromě schopností i osobní statečnost. Kvůli zdravotním problémům se odebral na svůj statek u Jihlavy, kde hodlal nabrat síly. Do služby se vrátil již v roce 1794 jako generálmajor. Byl autorem plánu bitvy u Tourcoingu, která však dopadla katastrofálně. Kvůli tomu a také kvůli svému zdravotnímu stavu znovu odstoupil. Roku 1798 byl na přání neapolského krále, jemuž hrozilo nebezpečí ze strany Francie, pověřen reorganizací neapolské armády. Zpočátku se mu dařilo, dokonce vytlačil Francouze z Říma, nakonec však 12. ledna 1799 Neapol padla. V roce 1799 kupuje z modernizovaný barokní zámek ve Vyklanticích. V roce 1802 byl Mack jmenován osobním císařovým pobočníkem a ujišťoval ho o výborném stavu armády, i když ve skutečnosti na tom byla podstatně hůř.[p 1]

Bitva u Ulmu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bitva u Ulmu.

O dva roky později, v dubnu 1804 byl jmenován náčelníkem generálního štábu a pokoušel se před blížící se válkou reorganizovat armádu. Když příští rok v září k válce skutečně došlo, vytáhl Mack se svou armádou hluboko do Bavorska, kde měl v úmyslu počkat na ruské spojence, generála Kutuzova. Když se však Rakušané dozvěděli, že jsou Francouzi už na Rýnu, vyrazili ještě více vpřed a zaujali pozici u města Ulm, kde mohli čelit každému francouzskému pokusu vyjít ze Schwarzwaldu a zastavit je před dalším postupem na Vídeň. Napoleon měl sice v plánu přiblížit se Dunaji u Ulmu, ale po nabytí nových informací se rozhodl postupovat něco dále na východ. Jízda maršála Murata prošla Schwarzwaldem, navázala na sebe Rakušany a držela je tak na místě. Mezitím je většina Napoleonových mužů obešla ze severu a Rakušané se ocitli v obklíčení. Mack se sice pokoušel probojovávat u Elchingenu a i na dalších místech, avšak neúspěšně. Když si uvědomil, co se děje, zůstával i přesto nadále klidný a chtěl v Ulmu počkat na Rusy. Dne 15. října dokončili Francouzi obklíčení Ulmu, zahájili dělostřelecké bombardování a následně vyzvali Macka ke kapitulaci. Ten odmítl. Byl odhodlán na sebe Francouze poutat, ale čas běžel. V tuto dobu dorazili na bavorské hranice 250 km daleko vyčerpaní Rusové. Trvalo jim ale další dva týdny než se vůbec přeskupili a byli připraveni vyrazit k zásahu. Mezitím už ale bylo dávno pozdě. 20. října 1805 obklíčení Rakušané kapitulovali a na 60 000 jich vypochodovalo do zajetí. Rusové se pak rozhodili z Bavorska ustoupit na východ, což předznamenalo bitvu u Slavkova. Napoleon jako velkorysý vítěz propustil Mackeho a jeho důstojníky na čestné slovo na svobodu, ale v případě Macka to velká výhra nebyla.

Po návratu do Rakouska však v důsledku porážky s Napoleonem upadl u císařského dvora v nemilost a byl roku 1806 postaven před vojenský soud. Soudem byl odsouzen k trestu smrti. Rakouský císař Franitšek mu nakonec udělal milost, a změnil rozdsudek na dvacetiletý žalář. Veškeré válečné pocty mu byly odebrány. Z žaláře Mack vyšel již v r. 1808. Zlomený a zahanbený odjel na svůj zámek ve Vyklanticích a žil tam v ústraní. Jen zpovzdálí pak sledoval převratné události napoleonských válek.

Válečných poct se znovu dočkal až v roce 1819, kdy mu byly navráceny.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Rakouského císaře přesvědčoval o opaku jeho bratr, Arcivévoda Karel, jeden z nejschopnějších rakouských vojevůdců. I když měl reálný pohled na věc, císař na něj nedal. Možná i proto, že trochu žárlil na jeho vojenské úspěchy.[zdroj?]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]