Vojenský řád Marie Terezie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vojenský řád Marie Terezie
Militär-Maria-Theresien-Orden
Katonai Mária Terézia-rend
Uděluje

Habsburská monarchie,
Rakouské císařství a Rakousko-Uhersko
Typ vojenský záslužný řád
Založeno 1757
Stát Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Heslo Fortitudini
Zakladatel Marie Terezie
Třídy velkokříž
komtur
rytíř
Popis zlatý tlapatý kříž v bílém smaltu, ve středu je medailon s bílým břevnem na červeném poli a kolem je opis řádového hesla
hvězdou je větší stříbrný řádový kříž, nesmaltovaný, s briliantujícím povrchem, mezi rameny je umístěn zeleně smaltovaný vavřín
Zadní strana řádu
Zadní strana řádu

Vojenský řád Marie Terezie (německy Militär-Maria-Theresien-Orden) byl nejvyšší rakouský vojenský řád, který byl založen v roce 1757 a udělen poprvé v roce 1758, nejprve v habsburské monarchii, po rozpadu Svaté říše římské národa německého v Rakouském císařství a následně v Rakousku-Uhersku. Po rozpadu Rakouska-Uherska byl ještě několikrát udělen v tichosti do roku 1931. V Maďarsku se objevily snahy o jeho obnovení, naposledy byl udělen v roce 1944.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Řád byl založen Marií Terezií na oslavu vítězství rakouských vojsk v bitvě u Kolína 18. června 1757. Řád byl udělován důstojníkům, kteří prokázali neobvyklou odvahu při boji nepříteli a za službu svému mocnářství, konkrétně byl udělován:

Für aus eigener Initiative unternommene, erfolgreiche und einen Feldzug wesentlich beeinflussende Waffentaten, die ein Offizier von Ehre hätte ohne Tadel auch unterlassen können.

Což znamená, že řád byl udělen „za vykonání takového činu osobní statečnosti, který by za běžných okolností nebyl vyžadován a přesto byl vykonán, případně spolu s tímto činem při vojenské akci provedení mimořádně důležitého a dovedného rozhodnutí.“[1] Interpretace této části stanov dala vzniknout velmi populární legendě, že byl řád udělován, za úspěšné neuposlechnutí rozkazu, což však nebyla pravda. Při udílení nehrálo roli náboženské vyznání, rasa, hodnost ani společenské postavení. Řád byl výlučně udělován za hrdinské činy, ve výjimečných případech z dynastických důvodů.

Zprvu měl řád dvě třídy, velký a rytířský kříž. Později byl řád Josefem II. doplněn ještě o střední komandérskou třídou a hvězdu pro velkokřižovníky 15. října 1765. Nositelé řádu, kteří získali rytířský kříž měli nárok na doživotní šlechtický titul rytíř (Ritter) a následně se mohli domáhat dědičného titulu svobodného pána. Řád byl také spjat s doživotní rentou od 1.500 do 400 zlatých ročně a vdovy po příslušnících řádu měly nárok na polovic této renty.

Po roce 1918 císař Karel I. převedl svá práva k řádu na řádovou kapitulu a proběhlo ještě několik tichých řádových promocí. Poslední řádová promoce proběhla v roce 1931, kdy bylo také dohodnuto, že již nebude řád dále udělován. Do tohoto roku bylo uděleno 1039 malých křížů, 140 komandérských křížů a 61 velkokřížů.[2] Později se o obnovení řádu snažil Miklós Horthy v Maďarsku z titulu regenta. Nakonec byl tímto "maďarským" řádem vyznamenaný pouze jeden člověk, generálmajor Ladislaus Oszlanyi v roce 1944. Posledním žijícím členem řádu byl Gottfried von Banfield, vyznamenaný v roce 1917, který zemřel v roce 1986.[2]

Organizace a insignie[editovat | editovat zdroj]

Velmistry řádu byli nástupci Marie Terezie – habsburští monarchové. Kromě toho ještě věci řádu spravovali další tři řádoví úředníci: kancléř, pokladník a grefiér.[3]

Řádovým odznakem byl specifický, tzv. tereziánský, kříž, který měl tlapatá ramena, ukončená vlnovitě prohnutou linií. Ve středu byl medailon vyplněný Habsburky adoptovaným babenberským erbem s okružím, na kterém napsáno „FORTITUDINI“ (statečnost). Na reverzu řádu jsou iniciály „MTF“ (MT pro Marii Terezii a F pro Františka I.) uzavřený do zlatého vavřínového věnce a zeleného mezikruží.[3] Později přidaná řádová hvězda kopírovala tvar tereziánského kříže, byla však poněkud větší a měla mezi rameny vložený zelený věnec. Její ramena byla stříbrně dracounovaná nebo briliantovaná. Stuha byla bílá se širokými červenými okraji.[4]

Třídy a způsoby nošení[editovat | editovat zdroj]

Řád Marie Terezie se dělil do celkem 3 tříd, a to po úpravě v roce 1765.

  • velkokříž (odznak na velkostuze, hvězda)
  • komandér (odznak na krku, od roku 1765)
  • rytíř (odznak na prsou)[2]
Způsob nošení řádu Marie Terezie na vojenské uniformě od nejnižší k nejvyšší třídy (zleva).

Podle pravidel se musel řád nosit in natura pouze na vojenské uniformě. Z toho důvodu byly zavedeny miniatury na řetízku, které se připínaly na civilní oblečení (konkrétně na levou klopu saka).[3]

Udělování řádu[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení první promoce v roce 1758, císař František Štěpán dekoruje velkokřížem Řádu Marie Terezie svého bratra prince prince Karla Alexandra Lotrinského, vpravo na stupínku stojí maršál Leopold Josef Daun (obraz Karla von Blaase, 1868, sbírky Belvederu

Několik dní po bitvě u Kolína napsala Marie Terezie maršálu Daunovi blahopřejný a děkovný dopis, v němž mu zároveň udělovala velkokříž nově zřízeného řádu, jehož název ještě nebyl určen. První skutečná řádová promoce se konala až 7. března 1758, při níž před Daunem dostal přednost císařův bratr Karel Alexandr Lotrinský. Na základě pozdějších stanov rozhodovala o udělování řádová kapitula, v období napoleonských válek ale bylo uděleno několik velkokřížů z osobního rozhodnutí císaře Františka I. a bez oficiální řádové promoce (vévoda Wellington, kníže Blücher). Udělení řádu muselo být doloženo konkrétními činy, statečností nebo aktivitou na bojišti nad rámec služebních povinností. Od tohoto pravidla bývalo upuštěno v případě příslušníků císařské rodiny, u nichž byly jako zásluhy uvedeny obecným zdůvodněním za vojenské služby. Týkalo se to ostatně hned prvního dekorovaného nositele velkokříže prince Karla Alexandra Lotrinského, který se jako vojevůdce příliš nevyznamenal. Suverénem řádu byl vždy panovník, Marie Terezie přenesla tuto hodnost na manžela císaře Františka Štěpána. Řádovým kancléřem byl jako první ustanoven významný politik kníže Václav Antonín Kounic, ve funkci řádového kancléře jej pak následovali nástupci v úřadu státního kancléře, takže dlouholetým představitelem řádu byl například kníže Metternich. Po jeho úmrtí v roce 1859 zůstala funkce řadu let neobsazena, později byl řádovým kancléřem například Friedrich Ferdinand von Beust, poté ji zastávali zasloužilí důstojníci, na počátku 20. století byl řádovým kancléřem dlouholetý uherský ministr zeměbrany Géza Fejérváry. Od roku 1918 byl řádovým kancléřem polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf (1852–1925), který byl také posledním nositelem velkokříže mimo příslušníky panovnických rodin. Za první světové války bylo uděleno několik velkokřížů panovníkům spojeneckých států bez skutečných zásluh na bojišti (německý císař Vilém II.). Řádová kapitula formálně ukončila činnost v roce 1931 (řádovým kancléřem byl v té době Engelbert Dolfuss).

Od začátku existence řádu bylo uděleno celkem 61 velkokřížů.[5]

Nositelé velkokříže Řádu Marie Terezie[editovat | editovat zdroj]

Ernst Gideon von Laudon s velkokřížem Řádu Marie Terezie
Kníže Jan Josef z Lichtenštejna s velkokřížem Řádu Marie Terezie
Kníže Alfred Windischgrätz s velkokřížem Řádu Marie Terezie
arcivévoda Albrecht
Datum promoce Nositel Hodnost Důvod udělení
7.3.1758 Karel Alexandr Lotrinský (1712–1780) polní maršál vojenské služby
7.3.1758 Leopold Josef hrabě Daun (1705–1766) polní maršál bitva u Kolína
7.3.1758 František Leopold hrabě Nádasdy (1708–1783) polní maršál bitva u Kolína
7.3.1758 Andrej hrabě Hadik z Futaku (1710–1790) polní podmaršál dobytí Berlína
4.12.1758 Claudius svobodný pán Sincère (1696–1769) polní podmaršál bitva u Hochkirchu
4.12.1758 Ernst Gideon svobodný pán Laudon (1717–1790) polní podmaršál bitva u Domašova
4.12.1758 Ernst Dietrich Marschall von Burgholzhausen (1692–1771) polní zbrojmistr obrana Olomouce
4.12.1758 František Mořic hrabě Lacy (1725–1801) polní podmaršál bitva u Hochkirchu
4.12.1758 Karel Raimund vévoda z Arenbergu (1721–1778) polní zbrojmistr bitva u Hochkirchu
23.1.1760 Bedřich Michael princ Falcko-Zweibrückenský (1724–1767) polní maršál tažení v roce 1759
23.1.1760 Jan Zikmund hrabě Maquire of Inniskillen (1710–1767) polní podmaršál tažení v roce 1759
23.1.1760 Friedrich Levin svobodný pán von Beck (1700–1768) polní podmaršál tažení v roce 1759
22.12.1761 Friedrich Georg hrabě Wied-Runkel (1712–1779) polní zbrojmistr bitva u Torgau
22.12.1761 Karel hrabě O'Donnell (1715–1771) generál jezdectva bitva u Torgau
22.12.1761 Adolf Nikolaus svobodný pán von Buccow (1712–1764) generál jezdectva bitva u Torgau
21.10.1762 František hrabě Guasco de Clavières (1708–1763) polní podmaršál obrana Svídnice
21.10.1762 Arnošt Bedřich hrabě Giannini (1719–1775) generálmajor obrana Svídnice
21.10.1762 Jean-Baptiste de Gribeauval (1715–1789) maréchal de camp obrana Svídnice
21.11.1763 Josef Antonín svobodný pán Brentano di Cimaroli (1719–1764) polní podmaršál obrana Svídnice
21.11.1763 Kristián Filip kníže Löwenstein-Wertheim (1719–1781) generál jezdectva tažení v roce 1762
15.10.1765 arcivévoda Leopold, velkovévoda toskánský (1747–1792) neuvedeno
13.8.1789 Bedřich Josiáš princ Sasko-Koburský (1737–1815) generál jezdectva bitva u Fokšan
12.10.1789 Karel Klemens hrabě Pellegrini (1720–1796) polní maršál dobytí Bělehradu
19.12.1790 arcivévoda František (1768–1835) následník trůnu účast ve válce s Osmanskou říší
19.12.1790 František Sebastian hrabě de Clerfayt (1733–1798) polní zbrojmistr bitva u Kalefatu
19.12.1790 Josef Nikolaus svobodný pán de Vins (1732–1798) polní zbrojmistr bitva u Cetinje
19.12.1790 Blasius Columban svobodný pán von Bender (1713–1798) polní zbrojmistr tažení v Rakouském Nizozemí
31.12.1792 Bedřich Vilém princ Hohenlohe-Kirchberg (1732–1796) polní zbrojmistr obrana Trevíru
1.4.1793 arcivévoda Karel Ludvík (1771–1847) generálmajor bitva u Neerwindenu
20.10.1793 Josef Jan hrabě Ferraris (1726–1814) polní maršál dobytí Valenciennes
25.10.1793 Dagobert Zikmund hrabě Wurmser (1724–1797) generál jezdectva tažení na Rýně
7.7.1794 Ferdinand Bedřich August princ Württemberský (1763–1834) polní podmaršál tažení v Nizozemí
7.7.1794 Jan Petr svobodný pán Beaulieu-Marconnay (1725–1819) polní podmaršál tažení v Nizozemí
7.7.1794 Josef svobodný pán Alvinczy de Barberek (1735–1810) polní zbrojmistr tažení v Nizozemí
11.5.1796 Maxmilián hrabě Baillet de Latour (1737–1806) polní zbrojmistr tažení na Rýně
31.12.1799 Alexandr Vasiljevič kníže Suvorov (1730–1800) ruský polní maršál tažení v Itálii
31.12.1799 ruský velkokníže Konstantin Pavlovič
18.8.1801 Jan Josef kníže z Lichtenštejna (1760–1836) polní podmaršál bitva na řece Trebia
22.1.1806 Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov (1745–1813) ruský generál pěchoty bitva u Slavkova
2.5.1809 arcivévoda Jan (1782–1859) generál jezdectva tažení 1809
19.10.1813 Karel Filip kníže ze Schwarzenbergu (1771–1820) polní maršál bitva u Lipska
nedatováno (osobní rozhodnutí císaře) Karel XIV. Johann, švédský král (1763–1844) maršál Francie
nedatováno (osobní rozhodnutí císaře) Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu (1769–1852) britský polní maršál
nedatováno (osobní rozhodnutí císaře) Gebhard Leberecht kníže Blücher z Wahlstattu (1742–1819) pruský polní maršál
nedatováno (osobní rozhodnutí císaře) Frederick, vévoda z Yorku (1763–1827) britský polní maršál
5.12.1823 Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême (1775–1844) francouzský dauphin
30.7.1848 Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1766–1858) polní maršál bitva u Custozzy
22.8.1849 Ivan Fjodorovič kníže Paskevič (1782–1856) ruský polní maršál tažení v Uhrách 1848–1849
26.3.1850 Alfred kníže Windischgrätz (1787–1062) polní maršál potlačení revoluce 1848 v Praze a Vídni
26.3.1850 Julius svobodný pán von Haynau (1786–1853) polní zbrojmistr potlačení revoluce v Uhrách
29.8.1866 arcivévoda Albrecht (1817–1894) polní maršál vítězství na frontě v Itálii 1866
27.8.1914 Vilém II. (1859–1941) německý císař
25.11.1916 arcivévoda Bedřich (1856–1934) polní maršál
15.1.1917 arcivévoda Evžen (1863–1954) polní maršál
1.3.1917 Franz hrabě Conrad von Hötzendorf (1852–1925) polní maršál
7.6.1917 Ferdinand I. Bulharský (1861–1948) bulharský car
30.6.1917 Ludvík III. bavorský král
28.11.1917 Fridrich August III. Saský (1865–1932) saský král
17.8.1918 Paul von Hindenburg (1847–1934) německý polní maršál
17.8.1918 August von Mackensen (1849–1945) německý polní maršál

Významní nositelé[editovat | editovat zdroj]

V 18. století patřil k nejvýznamnějším nositelům například maršál Ernst Gideon von Laudon (velkokříž s brilianty) nebo ruský vojevůdce maršál Alexandr Vasiljevič Suvorov.[3] V 19. století byli vyznamenáni například polní maršál Karel Filip ze Schwarzenbergu (postupně rytíř, komandér, velkokříž), polní maršál Josef Václav Radecký z Radče (postupně rytíř, komandér a později velkokříž řádu), polní maršál arcivévoda Karel Ludvík (velkokříž s brilianty), generál Leopold ze Šternberka (velkokříž s brilianty), generálmajor Josef von Smola (rytíř a komandér), generál z období napoleonských válek Václav Jan Frierenberger a další.[6]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Maria-Theresia-Orden na německé Wikipedii a Military Order of Maria Theresa na anglické Wikipedii.

  1. http://www.militaria.cz/cz/clanky/vojenska-symbolika/vojensky-rad-marie-terezie.html
  2. a b c LOBKOWICZ, František. Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha: Libri, 1995. 238 s. ISBN 80-901579-9-8. Heslo Vojenský řád Marie Terezie, s. 124. 
  3. a b c d KOLÁČNÝ, Ivan. Řády a vyznamenání habsburské monarchie. Praha: Elka Press, 2006. 304 s. ISBN 80-902745-9-5. S. 88. 
  4. Encyklopedie řádů, s. 124.
  5. Seznam nositelů řádu Marie Terezie in: Schematismus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 27–47 dostupné online
  6. Řády a vyznamenání, s. 89.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]