Jean-Victor Moreau

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jean-Victor Moreau
Narození 14. února 1763
Morlaix
Úmrtí 2. září 1813 (ve věku 50 let)
Louny
Místo odpočinku Cimetière de la Chartreuse
Povolání důstojník
Ocenění Maršál Francie
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean-Victor-Marie Moreau (14. února 1763 v Morlaix, Finistère; Francie2. září 1813 v Lounech, Čechy) byl jedním z nejvýznamnějších generálů období revoluce a konsulátu. Byl rivalem Napoleona Bonaparte.

Život[editovat | editovat zdroj]

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Jean Victor Moreau

Moreau byl synem advokáta. Studoval v Rennes od roku 1778 práva a stal se soudním úředníkem. Při výbuchu války roku 1792 se v Rennes formoval dobrovolnický prapor a Moreau byl zvolen jeho velitelem. Následně Moreau prodělal tažení roku 1792 pod Dumouriezem a roku 1793 - to již byl brigádním generálem - vedl útok na Prusy u Pirmasens a tentýž rok, jako divizní generál dobyl Menin a přinutil Ypres ke kapitulaci, obsadil Bruggy, Ostende a Nieuport a při obsazení Holandska pod Pichegrumem velel pravému křídlu. Roku 1796 obdržel velení Rýnské a Moselské armády. Zatlačil Wurmsera k Mannheimu a u Kehlu překročil 24. června 1796 Rýn. Porazil 5. července 1796 Latoura u Rastattu a 9. července arcivévodu Karla u Ettlingen. Prošel Schwarzwaldem a na pravém břehu Dunaje došel až k Isaře. S Bavorskem uzavřel příměří (tzv. pfaffenhofenská dohoda), ale po porážce Jourdana byl přinucen k ústupu. Mistrovsky provedený ústup byl ulehčen nejednotností a často protichůdnými kroky protivníků. U Biberachu (Bádensko) dobyl velkého vítězství nad Rakušany 2. října 1796, opět prošel Schwarzwaldem a po opětném vítězství nad arcivévodou Karlem u Schliengenu (24. října 1796) dosáhl Rýn, který překročil u Hünningen a zajistil Breisach a Kehl až do začátku rok 1797. Tehdy opět překročil řeku a obsadil Lichtenau, kde obdržel zprávu o příměří dojednaném v Loebenu (23. dubna 1797). Moreau nalezl v zajatém poštovním voze rakouské armády zrádnou korespondenci Pichegruovu s princem Condée, ale z přátelství k Pichegruovi mlčel. Když se vše prozradilo, direktorium Moreaua odvolalo z velení v září 1797. Přesto byl koncem roku 1798 jmenován generálním inspektorem italské armády a v dubnu 1799 byl na místo Schérera jmenován jejím velitelem. Armáda byla předtím několikrát poražena Suvorovem a nacházela se v rozkladu. Moreau ustupoval od Addy hornatým územím u Janova a zde se spojil s MacDonaldem ustupujícím od Neapole. V srpnu 1799 byl odvolán z velení, ale na přání nového vrchního velitele Jouberta se účastnil ještě bitvy u Novi (15. srpna 1799). Jelikož generál Joubert v počátku bitvy padl, převzal opět Moreau vrchní velení, porážce Francouzů však nezabránil.

Napoleon[editovat | editovat zdroj]

Přijel zpět do Paříže a odmítl návrh Sieyesův k převzetí moci a zavedení diktatury. Místo toho se podílel na převratu 18. brumaire střežením direktorů v Palais du Luxembourg. Poté obdržel vrchní velení rýnské armády a postavil s Carnotem novou armádu o 90 000 mužích, s kterými potřetí překročil Rýn. V květnu 1800 zatlačil Rakušany pod Krayem celou řadou srážek u Stockachu, Engenu, Biberachu, Ulmu, překročil Dunaj a probojoval si cestu k Innu bitvami u města Höchstädt an der Donau, dále u Nördlingen a Neuburgu an der Donau, ale Rakušané domluvili příměří v Parsdorfu 15. července 1800. Mírová jednání však byla neúspěšná a v listopadu bylo obnoveno nepřátelství. Tehdy dobyl Moreau své nejslavnější vítězství – rozhodující a totální - 3. prosince 1800 v bitvě u Hohenlinden, kterým si otevřel cestu do srdce monarchie. Rakušané rychle uzavřeli příměří ve Steyeru 25. prosince 1800 a poté následoval mír v Lunéville. Demarkační linií byla řeka Erlauf, asi 50 km východně od Steyeru (Štýr). Poté se Moreau stáhl na svůj statek Grosbois tam byl též zatčen 4. února 1804 pro podezřelé styky s Pichegrum a Cadoudalem, když mnozí spolupachatelé proti němu vypovídali. S výpověďmi bylo manipulováno a i Napoleon proti svému rivalovi intrikoval. Proces skončil 9. června 1804 osvobozujícím rozsudkem, jelikož přímé důkazy o vině (tedy, že věděl, ale neoznámil) chyběly. V odvolacím řízení však (po intervenci Savaryho) byl odsouzen na 2 roky vězení. Napoleon změnil vězení na vyhnanství a Moreau se přeplavil do USA a usadil se v Morisville u Trentonu v New Jersey.

Zpět v Evropě proti Napoleonovi[editovat | editovat zdroj]

Na počátku roku 1813 dostal Moreau pozvání ruského cara Alexandra I. k účasti v boji proti Napoleonovi. Po poradě se svým dlouholetým známým a tehdy švédským korunním princem Jeanem Baptistem Bernadottem nabídku přijal. Přistál 26. července 1813 v Göteborgu a byl Alexandrem I. jmenován generálním adjutantem. Vrchní velení spojeneckých vojsk odmítl. Proti jeho přesvědčení se uskutečnil útok na Drážďany. V průběhu bitvy u Drážďan 27. srpna 1813 na výšině Racknitzhöhe v průběhu jeho rozhovoru s carem mu dělová koule roztříštila obě nohy. Následovala amputace, která se uskutečnila v Kleinpestitz (během operace prý kouřil Moreau doutník). Poté byl transportován přes Krušné hory do Čech, kde v Lounech zemřel (2. září 1813). Ludvík XVIII. propůjčil vdově Moreauové neobvyklý titul „maršálky“ a nechal Moreauovi roku 1819 zřídit v Paříži pomník. Roku 1814 nákladem knížete Repnina - Volkonského byl postaven na výšině Racknitz v Drážďanech památník, pod kterým jsou pochovány amputované nohy generála Moreaua. Jeho tělo bylo převezeno do Sankt Petěrburgu a tam pohřbeno.

Generál Moreau byl revolučním generálem, který nastartoval svou kariéru v době revolučních válek. Tak jako ostatní - Massena, Soult, Ney či Murat měl i on „ve své tornistře maršálskou hůl“. Moreau vystupoval jako zapřisáhlý republikán a nesouhlasil s vládou silné ruky, částečně i proto, že žárlil na úspěchy Napoleona Bonaparte. Zatímco Napoleon stále pilně pracoval na vytvoření své legendy, Moreauovy úspěchy ustoupily poněkud do pozadí, i proto, že on republikán se dal do služeb reakce, která slibovala mnoho, jen ne splnění republikánských ideálů. Ve Francii byl pak vnímán spíše jako nadaný zrádce. Jeho brilantně provedený ústup k Rýnu s následným výpadem a bitvou u Biberachu roku 1796 a mistrovsky vedená bitva u Hohenlinden však zůstávají součástí zlatého fondu dějin strategie.