Přeskočit na obsah

Bednářství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bednář opracovávající vnitřek sudu pomocí teslice

Bednářství je tradiční starověké a středověké řemeslo, zabývající se výrobou dřevěných nádob, jako jsou sudy, kádě, vědra, žlaby a další z dřevěných prken, které byly obvykle zahřívány nebo napařovány, aby se staly ohebnými. Prkna bývají spojena dřevěnými nebo kovovými obručemi a nádoby mají plochá dna nebo vršky.

Egyptská nástěnná malba v hrobce úředníka Hesy-Re, datovaná do 27. století př. n. l., zobrazuje dřevěnou káď vyrobenou z lamel, svázaných dřevěnými obručemi, která se používá k měření.[1] Další egyptská malba v hrobce datovaná do roku 1900 př. n. l. zobrazuje bednáře a kádě vyrobené ze dřeva používané při sklizni hroznů.[2] Ze starověkého Babylónu byly zaznamenány sudy z palmového dřeva. V Evropě byla v bahně jezerních vesnic nalezena vědra a také sudy datované do roku 200 př. n. l.[3] V jezerní vesnici poblíž Glastonbury, datované do pozdní doby železné, byla nalezena jedna kompletní káď a několik dřevěných lamel.

Římský historik Plinius starší uvádí, že bednářství v Evropě vzniklo u Galů v alpských vesnicích, kde skladovali své nápoje v dřevěných sudech svázaných obručemi.[4] Plinius identifikoval tři typy bednářů: obyčejné bednáře, vinné bednáře a bednáře, kteří vyráběli velké sudy.[5] Velké sudy obsahovaly více prken, která byla také delší a montáž sudů tak byla odpovídajícím způsobem obtížnější. Technika bednářství byla v Galii známá již v 1. století př. n. l. Během římského císařství se víno ze severní Galie a panonských oblastí přepravovalo převážně v dřevěných sudech.

Římští bednáři byli obvykle nezávislými řemeslníky a své dovednosti předávali svým synům. Řecký geograf Strabón zaznamenává, že dřevěné pithy (sudy) byly vylévány smůlou, aby se zabránilo úniku a víno se déle uchovalo.[6] Sudy se někdy používaly k vojenským účelům. Armáda Julia Caesara používala katapulty k vrhání sudů s hořícím dehtem do obléhaných měst k zakládání požárů.[7]

Prázdné sudy se používaly k obložení stěn mělkých studní přinejmenším od římských dob. Takové sudy byly nalezeny v roce 1897 během archeologických vykopávek římského Silchesteru v Británii. Byly vyrobeny z dřeva pyrenejské jedle a prkna byla silná jeden a půl palce a měla drážky v místech uchycení hlavic. Na povrchu každého prkna byly vyryté římské číslice, které usnadňovaly opětovnou montáž.[7]

V anglosaské Británii se dřevěné sudy používaly k uchovávání piva, másla, medu a medoviny. Nádoby na pití se také vyráběly z malých dubových, tisových nebo borovicových latí. Tyto předměty pro uchovávání tekutin vyžadovaly značné řemeslné zpracování a mohly být svázány jemně opracovanými drahými kovy. Šlo o vysoce ceněné předměty a někdy byly pohřbívány s mrtvými jako pohřební předměty.[8]

Po bitvě u Hastingsu v roce 1066, kdy se Normané začali usazovat v Anglii, bylo z Francie přepravováno přes Lamanšský průliv velké množství vína v sudech.

Středověk

[editovat | editovat zdroj]

Bednáři (německy Weissbinder, Fassbinder) vyráběli schránky a nádoby, které sloužily k běžnému provozu nebo ukládání zásob v městských domácnostech a vesnických usedlostech. Výrobky bednářů (vědra a vědérka) byly mezi archeologickými nálezy na pozdějším území západních Slovanů v mladším římském období.

Řemeslo se postupně rozdělilo na bednářství a bečvářství. Bednáři vyráběli běžné dřevěné nádobí: štoudve, střezy, vany, štandlíky a škopky z „měkkého“ bílého dřeva, obruče používali březové, lískové, habrové, a z divokého ořechu. Bečváři (německy Bötscher, Schwarzbinder) bečvy, sudy a kádě ze sudoviny – „tvrdého“ černého dubového dřeva, obruče používali kovové, zejména železné. V polovině 19. století řemeslo opět splynulo v bednářství. V Německu existovalo dělení do dvanácti oborů.

Od konce 19. století bednářské řemeslo prudce upadalo: průmyslová výroba plechových věder a kádí snížila poptávku po těchto předmětech pro domácnost; zároveň vznikly továrny, kde se sudy vyráběly s využitím dělby práce a strojů. Po druhé světové válce byly dřevěné sudy na pivo a víno nahrazeny plastovými, hliníkovými a nerezovými nádobami. Od 90. let 20. století však vinaři ale i pivovary dbající na kvalitu svých produktů obnovili zájem o používání dřevěných sudů, což vedlo k určitému oživení bednářského řemesla.

Podle tohoto řemesla jsou také odvozena česká příjmení Bednář a Bečvář.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cooper (profession) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ KILBY, K. The Cooper and His Trade. [s.l.]: Linden Publishing Company, 1989. Dostupné online. ISBN 978-0-941936-16-3. S. 91.
  2. ↑ Diane Twede, “The cask age: the technology and history of wooden barrels,” Packaging Technology and Science, 2005, 18, p. 253
  3. ↑ Kilby, p. 93
  4. ↑ Pliny the Elder, The Natural History, Book XIV, Chap. 27, translated by John Bostock, H.T. Riley, Ed.
  5. ↑ Kilby, p. 96
  6. ↑ Kilby, p. 98
  7. 1 2 Kilby, p. 99
  8. ↑ Kilby, p.102

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • JANOTKA, Miroslav; LINHART, Karel. Řemesla našich předků. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. 208 s. 25-105-87. S. 141–145. 
  • BENEŠ, Antonín. Nauka o bednářství: učebnice pro odborné a theoretické vzdělávání bednářů se zvláštním zřetelem ku praksi. Praha: Antonín Beneš, 1906.  online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu bednář na Wikimedia Commons
  • Bednář – Toulavá kamera [online]. Česká televize, 2012-06-24 [cit. 2019-05-05]. Dostupné online.