Santon (kopec)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Santon
Santon

Vrchol 296 m n. m.
Poloha
Světadíl Evropa
Státy ČeskoČesko Česko
Pohoří Dyjsko-svratecký úval
Souřadnice
Santon
Santon
Hornina kulmské slepence
Povodí Svratka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Santon (296 m n. m.) je návrší v katastru obce Tvarožná v okrese Brno-venkov.

Původ názvu[editovat | editovat zdroj]

Kopci se říkalo Tvaroženský nebo také Padělek. Pojmenování Santon vzniklo v souvislosti s bitvou u Slavkova. Francouzským vojákům údajně připomínal kopec Santon, na který narazili při Napoleonově tažení do Egypta v roce 1798.[1]

Přírodovědná lokalita[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Santon (přírodní památka).

Na svazích kopce se nachází otevřené trávobylinné stanoviště vzácných rostlin a živočichů, které je od roku 1979 chráněno jako přírodní památka.

Bitva u Slavkova[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Slavkova.

Santon se stal významným opěrným bodem v severní části bojiště bitvy u Slavkova 2. prosince 1805. Přírodní návrší bylo před bitvou francouzskými ženisty uměle srovnáno a opevněno třemi pásy okopů, aby vytvořilo palebná postavení pro 18 děl s ochranou 17. lehkého pěšího pluku. Na západní straně kopce byla umístěna polní kuchyň. Původní mariánská kaple na vrcholu (odsvěcená už roku 1776) byla vojáky také stržena.

Oblast kolem Santonu a při císařské silnici z Brna na Olomouc obsadily pěší jednotky 5. armádního sboru maršála Lannese (Suchetova divize severně od silnice a Caffarelliho jižně) a záložní jízda maršála Murata (lehké jezdecké divize generálů Kellermanna, Treillarda a Milhauda na křídlech, Waltherova dragounská divize a dvě těžké jezdecké divize generálů Nansoutyho a d'Hautpoula v záloze mezi Santonem a Žurání).

Proti nim, od rozcestí u Holubic po Kovalovice stálo ruské vojsko genpor. knížete Bagrationa, který měl svůj štáb na Staré pozořické poště. Jeho 15 praporů pěchoty (Pskovský, Archangelogorodský a Staroingermanlandský mušketýrský pluk, 5. a 6. myslivecký pluk), 48 jezdeckých eskadron (Pavlogradský a Mariupolský husarský pluk, Tverský a Petrohradský dragounský pluk a carevnin kyrysnický pluk) a 42 děl později doplnilo jezdectvo smíšené rusko-rakouské 5. kolony pod velením podmaršálka knížete Liechtensteina.

Zatímco na jihu bojiště probíhaly střety už od časného rána, zde na severu obě strany vyčkávaly – ruská kvůli tomu, že ještě neobdržela rozkazy z velitelství a Liechtensteinovo jezdectvo se zdrželo na cestě od Křenovic, kde se křížilo s pěšími jednotkami 3. kolony. Vojska se dala do pohybu až po osmé hodině. Bagration narazil na houževnatou francouzskou obranu Santonu, a tak se vrch pokusil obejít severně a vpadnout do týlu Suchetovy divize. Rusové obsadili Tvarožnou a při dělostřelecké palbě smrtelně zranili velitele jedné z francouzských brigád generála Valhuberta. Z obce však byli opět vytlačeni.

Jižně od silnice Francouzi postoupili k Blažovicím, které i přes odpor ruských gardových praporů obsadili. V dalším postupu byli kolem desáté hodiny zastaveni až zpožděným nástupem Liechtensteinovy jízdy za pomoci ruské carské gardy vedené velkoknížetem Konstantinem. Na planině mezi obcemi Blažovice a Kruh (dnes část Holubic) došlo k největším jezdeckým střetům v bitvě, probíhajícím asi do jedenácté hodiny. Po jedenácté už Lannesova pěchota sváděla boje o Pozořice a Kruh; krátce po poledni se zmoncila Kruhu a pak i Holubic.

V té době na bojiště dorazily od Olomouce dvě baterie těžkých kanónů rakouského majora Frierenbergera. Z návrší mezi Velešovicemi a Kovalovicemi pomohly ustupujícím Bagrationovým jednotkám odpoutat se od útočících Francouzů a udržet frontu na úrovni Staré pozořické pošty. Po druhé hodině odpolední, kdy už byla celá bitva rozhodnuta, Bagration zahájil finální spořádaný ústup po silnici k Rousínovu, zatímco zbytky jezdectva prchaly přes potok Rakovec u valchy asi 1,5 km jižně od Holubic.[2][3]

Památky[editovat | editovat zdroj]

Kaple Panny Marie Sněžné s pamětními deskami

V roce 1832 byla na Santonu znovu vybudována klasicistní kaple Panny Marie Sněžné. Na jejích stěnách jsou dnes pamětní desky francouzských generálů Claparèda a Valhuberta a ruského generála Bagrationa, jejichž autorem je Vladimír Drápal. Od roku 1988 byla na vrcholu kopce instalována kopie francouzského polního kanónu, a to až do roku 2009, kdy byla kvůli opakovaným útokům vandalů snesena na náves Tvarožné.

Na úpatí Santonu je bílý mramorový kříž se stříškou a girlandou růží z roku 1987 na paměť padlých vojáků. U silnice vedoucí kolem Santonu z Tvarožné do Jiříkovic byl v roce 2000 vybudován pomník brigádnímu generálu Valhubertovi, který zde byl smrtelně zraněn a zemřel po několika dnech v Brně. Poblíž je také Kosmákův kříž z roku 1943 od řezbáře Josefa Michka, který nahradil svého předchůdce z roku 1893 od Matouše Plotěného. Kříž stojí v místech údajného hromadného hrobu.

Kaple, opevnění Santona i hrob pod kopcem byly vyhlášeny kulturními nemovitými památkami.[4][5][6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ROZBOŘIL, Jan. Historická exkurze regionem Austerlitz. Brno: PedF MU, 2007. Dostupné online. Kapitola 3.1, s. 27–28. 
  2. HOCHEL, Marian, a kol. Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova: Průvodce po památkové zóně. 2. vyd. Brno: ČSNS, 2011. ISBN 978-80-254-6229-4. S. 133–137. 
  3. UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. 3. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. ISBN 978-80-7268-777-0. S. 328–351. 
  4. Kaple P. Marie v seznamu nemovitých památek Národního památkového ústavu
  5. Polní opevnění bitvy u Slavkova v seznamu nemovitých památek Národního památkového ústavu
  6. Vojenský hřbitov bitvy u Slavkova v seznamu nemovitých památek Národního památkového ústavu

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • HOCHEL, Marian, a kol. Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova: Průvodce po památkové zóně. 2. vyd. Brno: ČSNS, 2011. ISBN 978-80-254-6229-4. S. 133–137. 
  • KRÁL, Adolf B. Mlčící svědkové bitvy. In: DACÍK, T. Psal se rok 1805. Ivančice: Okresní muzeum Brno-venkov, 1988. S. 8–12.
  • MUDRA, M. Přehled památných míst slavkovského bojiště. In: SVATOŇ, S. Bitva u Slavkova 2. prosince 1805. Její příčiny a průběh, průvodce po bojišti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1958. S. 23–26.

Související články[editovat | editovat zdroj]