Přeskočit na obsah

Michael von Kienmayer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Michael von Kienmayer
Zemský velitel v Sedmihradsku
Ve funkci:
1814 – 1820
PředchůdceJosef Stipsicz
NástupceEmanuel svobodný pán Schustekh von Hervé
Zemský velitel na Moravě a ve Slezsku
Ve funkci:
1820 – 1826
PředchůdceEmanuel svobodný pán Schustekh von Hervé
Nástupceprinc Alois Gonzaga z Lichtenštejna
Vojenská služba
SlužbaRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Hodnostgenerál jezdectva (1809), polní podmaršál (1800), generálmajor (1794)
Narození17. ledna 1756
Vídeň
Úmrtí18. října 1828 (ve věku 72 let) nebo 28. října 1828 (ve věku 72 let)
Vídeň
ObčanstvíRakouské císařství
TitulHodnostní korunka náležící titulu svobodný pán svobodný pán
RodičeMichael Franz von Kienmayer
Profesevojevůdce a důstojník
OceněníVojenský řád Marie Terezie
CommonsMichael Kienmayer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michael svobodný pán von Kienmayer (17. ledna 1755 Vídeň – 18. října 1828 Vídeň) byl rakouský generál a vojevůdce z období napoleonských válek. V císařské armádě sloužil od roku 1774 a řadou akcí se vyznamenal ve válce s Turky (1788–1790). Rychle postupoval v hodnostech a později patřil k nejlepším velitelům jezdectva, další zásluhy získal ve válkách proti revoluční Francii. Bojoval v bitvě u Slavkova (1805) a naposledy vynikl v tažení roku 1809. V roce 1809 dosáhl hodnosti generála jezdectva, dvakrát byl vyznamenán prestižním Vojenským řádem Marie Terezie a v dalších letech zastával velitelské posty v různých zemích habsburské monarchie. Závěr aktivní vojenské kariéry strávil v Brně jako zemský velitel na Moravě a ve Slezsku (1820–1826).

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Generál jezdectva baron Michael von Kienmayer (1821)

Pocházel z vídeňské obchodnické rodiny, byl synem dvorního rady a ředitele v úřadu nejvyššího hofmistra Michaela Franze Kienmayere. Na přání rodičů měl studovat medicínu nebo teologii, ale od dětství se zajímal o vojenství a v roce 1774 vstoupil jako kadet do císařské armády jako kadet pěšího pluku č. 28. Brzy však přestoupil ke kavalerii a jako poručík se stal důstojníkem u 10. husarského pluku. S touto jednotkou bojoval ve válce o bavorské dědictví (1778–1779), kdy operoval v Kladsku. Tehdy si jej povšiml generál Wurmser, který se stal patronem jeho další kariéry. V roce 1779 byl Kienmayer povýšen na rytmistra. Znovu se vyznamenal během války s Tureckem, kdy prodělal další služební postup (major 1788, podplukovník 1789). Pod velením prince Sasko-Koburského se podílel na dobytí pevnosti Chotyn. Se svými husary následně podnikl několik úspěšných výpadů proti tureckým vojákům a z pověření prince Sasko-Koburského odjel do Vídně, kde osobně podal zprávu o rakouských vítězstvích císaři Josefovi II. Za tuto misi byl císařem odměněn zlatým prstenem a hned se vrátil na bojiště, na podzim 1789 obsadil Bukurešť a získal hodnost plukovníka (21. listopadu 1789).[1]

Po vypuknutí první koaliční války proti republikánské Francii se jako velitel 10. husarského pluku zúčastnil bojů v Nizozemí znovu pod velením prince Sasko-Koburského (1792). V dalších bojích byl přidělen ke sboru generála Kounice a vyznamenal se v bitvě u Rouvroy (13. května 1794).[2] K datu 11. června 1794 byl povýšen na generálmajora a v další fázi válek byl velitelem předsunutých jednotek na Rýně. V roce 1796 se uplatnil v bojích u Augsburgu a na řece Mohan se mu podařilo zabavit zásoby francouzských vojsk. V druhé koaliční válce (1798–1802) byl součástí armády arcivévody Karla a bojoval ve vítězné bitvě u Stockachu (1799). V prohraném střetnutí u Hohenlinden měl již pod velením sbor o síle 16 000 mužů a se svými jednotkami poté pochodoval do Švýcarska. Mezitím byl ke dni 6. března 1800 povýšen do hodnosti polního podmaršála.[3]

Hrob generála Kienmayera v Penzingu

Po uzavření míru v Lunéville zastával funkci velitele armádního sboru v Opavě (1801–1805).[4] Ve válce roku 1805 byl v září 1805 jmenován velitelem záložních jednotek v Německu. Podílel se na obraně pevnosti Ulm, ještě před dobytím Ulmu napoleonskými vojáky se mu podařilo se svými jednotkami uprchnout k Innu.[5] Za degradovaného velitele ulmské pevnosti Karla Macka odsouzeného k dlouholetému domácímu vězení se později několikrát přimlouval u císařského dvora. Kienmayer byl na podzim 1805 přidělen ke generálnímu štábu a podílel se tak na vypracování plánů bitvy u Slavkova, které se sám účastnil jako velitel předvoje I. kolony ruského generála Dochturova.[6] Po prohrané bitvě a celé válce se v roce 1806 stal velitelem divize v Olomouci a následně v Pécsi.[7] Pro válku v roce 1809 byl znovu povolán arcivévodou Karlem k vrchnímu velení a převzal 2. záložní sbor. V létě 1809 byl povolán do oblasti na pomezí Bavorska a Čech. S francouzským generálem Junotem svedl několik šarvátek, obsadil Bayreuth a Hof, po srážce s Napoleonovým bratrem Jérômem u Plavna nakonec dobyl Drážďany. Za tyto úspěchy byl k datu 3. srpna 1809 povýšen do hodnosti generála jezdectva (General der Kavallerie). Oblast Horních Frank a jižního Saska kontroloval do konce války, po Napoleonově vítězství u Wagramu musel však tyto pozice a stáhnul se svými jednotkami do Čech.[8]

Po Schönbrunnském míru (1809) byl jmenován zástupcem vrchního velitele v Uherském království (jeho nadřízeným byl tehdy Vincenc Libštejsnký z Kolovrat)[9] a zároveň generálním inspektorem lehkého jezdectva.[10] V Uhrách navázal blízký vztah s palatinem arcivévodou Josefem. V červenci 1813 se stal zemským velitelem v Haliči, ale závěrečné fáze napoleonských válek se již nezúčastnil. V letech 1814–1820 byl zemským velitelem v Sedmihradsku se sídlem v Hermannstadtu.[11] Svou kariéru zakončil jako vrchní velitel na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Brně (1820–1826).[12] Ze zdravotních důvodů odešel do penze k datu 20. listopadu 1826.[13]

Poslední léta života strávil ve Vídni, kde zemřel 28. října 1828 ve věku 73 let. Pochován byl na hřbitově ve vídeňské čtvrti Penzing.

Tituly a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Užíval šlechtický titul svobodného pána, který získal otec v roce 1775.[14] Za zásluhy na bojištích získal dva stupně prestižního Vojenského řádu Marie Terezie,[15][16][17] ve válce 1809 byl vyznamenán také hesenským velkovévodou Ludvíkem I.[18] Jako zemský velitel v Sedmihradsku obdržel v roce 1816 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[19] Od roku 1802 byl čestným majitelem 8. husarského pluku.[20]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Militär-Almanach 2.; Vídeň, 1791; s. 143 dostupné online
  2. ↑ ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017; s. 163–167 ISBN 978-80-7557-041-3
  3. ↑ Militär-Almanach 11.; Vídeň, 1800; s. 158 dostupné online
  4. ↑ Militär-Almanach 14.; Vídeň, 1803; s. 24 dostupné online
  5. ↑ BOUHLER, Philipp: Napoleon. Hvězdná dráha genia.; Praha, 1944; s. 106
  6. ↑ UHLÍŘ, Dušan: Bitva tří císařů Slavkov/Austerlitz 1805; Brno, 1995; s. 38–39 ISBN 80-900941-7-1
  7. ↑ Militär-Almanach 17.; Vídeň, 1806; s. 33 dostupné online
  8. ↑ DOSTÁL, Tomáš: Poslední vítězné tažení císaře Napoleona. Francouzsko-rakouská válka v roce 1809; České Budějovice, 2008; s. 89–90, 103–104, 213 ISBN 978-80-86829-34-0
  9. ↑ Militär-Almanach 21.; Vídeň, 1811; s. 17 dostupné online
  10. ↑ Militär-Almanach 22.; Vídeň, 1812; s. 25–26 dostupné online
  11. ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1815; Vídeň, 1815; s. 38, 44 dostupné online
  12. ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1821; Vídeň, 1821; s. 20, 38 dostupné online
  13. ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 49 dostupné online
  14. ↑ KNESCHKE, Ernst Heinrich: Neues Allgemeines deutsches Adels-Lexicon, IV. díl; Lipsko, 1864; s. 101 dostupné online
  15. ↑ Přehled nositelů Vojenského řádu Marie Terezie in: Schematismus für das K.u.K. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 33, 40 dostupné online
  16. ↑ Přehled nositelů Vojenského řádu Marie Terezie na webu austro-hungarian-army.co.uk. dostupné online
  17. ↑ MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii Praha, 1990; s. 118
  18. ↑ Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1825; Vídeň, 1825; s. 302 dostupné online
  19. ↑ Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1818; Vídeň, 1818; s. 57 dostupné online
  20. ↑ Přehled majitelů 8. husarského pluku in: Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 708 dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HIRTENFELD, Jaromir: Der Militär-Maria-Theresien-Orden und seine Mitglieder, svazek II.; Vídeň, 1857; s. 882–889 dostupné online
  • HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. S. 20. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Michael_von_Kienmayer&oldid=26002173“