Císařský pěší pluk č. 28 (1769)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
28. pěší pluk
Země Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Existence 1698 - 1918
Typ pěchota
Posádka viz seznam posádek
Podřízené jednotky 4 pěší prapory
Nadřazené jednotky

Rakousko-Uherská armáda

Účast
Války

První světová válka

Císařský pěší pluk č. 28 byl založen 29. 5. 1698 patentem císaře Leopolda I.. V roce založení se pluk účastnil války proti Turkům a při podpisu mírové smlouvy působil jako čestná stráž. V roce 1748 byl pluku určen verbovací (doplňovací) obvod Kolín nad Rýnem a Cáchy.[1] V roce 1766 byl pluku určen nový verbovací obvod Morava a od roku 1771 Kutná Hora. V roce 1767 si pluk vylosoval egalizační barvu – trávově zelené límce a manžety s bílými knoflíky. Tuto barvu si pluk podržel až do zániku Rakousko-Uherska.[1]

Bílá Sobota roku 1915[editovat | editovat zdroj]

Za první světové války tvořili pluk z více než 90 % odvedenci z Prahy a okolí. O Velikonocích v dubnu 1915, kdy působil na karpatské frontě, údajně přešla většina jeho příslušníků na ruskou stranu za zvuků plukovní kapely. Toto je rozšířená fáma, kterou uvedl v život tehdejší dočasný velitel pluku Florian Schaumeier a rovněž pozdější generál čs.armády Klecanda. V důsledku zhoršující se situace v prostoru nedaleko Zborova (Zboró) byly I. a III. prapor nasazeny společně s 47. plukem tyrolských císařských myslivců, aby stabilisovaly přední okraj obrany po předchozím útoku Rusů. Vojáci pluku, kteří přežili strašné boje u Se(n)kowe sotva týden před tím, se společně s nevycvičenými nováčky a "zázračně" uzdravenými rekonvalescenty ocitli 26. března po vyčerpávajícím pochodu v improvizovaných postaveních doslova vyhrabaných v mokrém těžkém sněhu. Lékařská péče byla nedostatečná, zásobování představovalo zmrzlé jídlo nebo vůbec nic. Útok ze 27. března na ruské pozice u Stebnícké Hutě (Esztebnekhuta) velmi rychle uvázl kvůli výše zmíněným podmínkám a ruské přesile v nevýhodné nekryté pozici pod nepřátelskými pozicemi. Vyčerpané jednotky bylo nutno buď stáhnout do příznivějších pozic nebo vystřídat, což však velení 28.divize neučinilo, ačkoli o to plukovník Schaumeier velitelství divize nakonec požádal. Vojáky doslova ležící ve sněhu víc než nepřítel trápil hlad, omrzliny a průjmy. Lékař I.praporu dr.Greif se rozhodl zřídit ošetřovnu ve škole ve Stebnícké Huti, která ležela v "území nikoho" a chodili si sem pro vodu, ohřát se a najíst vojáci obou stran. Při svých návštěvách udržovali vojáci nepsané příměří a vzájemně se nenapadali. Součástí ruských vojsk však byli i Češi usedlí na Rusi, kteří pro carskou armádu konali rozvědnou službu v rámci tzv.České družiny. U ruské 49. divize, která stála v Karpatech proti 28. divizi, to byla polorota pod vedením V. V. Klecandy, on a jeho muži se snažili již před tím přesvědčit k přechodu příslušníky rakousko-uherských jednotek složené z etnických Němců, Chorvatů, Slovinců a Italů, ale bez úspěchu. Aby se vykázali alespoň nějakým úspěchem, porušili nepsané příměří ve Stebnícké Huti a 29. března zajali skupinu nemocných z místní školy, kromě dr. Grifa. To byl pro ruskou stranu cenný zdroj informací o zoufalém stavu rakouských jednotek. Ve vzduchu visel rozsáhlý útok ruských vojsk od Zborova až po údolí Laborce, na toto nebezpečí bohužel rakouské velení adekvátně neodpovědělo a jen pasivně očekávalo vývoj dalších událostí. Tento fakt vyvrací pověsti Klecandy o tom, že se jednalo o fingovaný útok s cílem uskutečnit předem vyjednaný přechod pluku. Příslušníci Klecandovy poloroty byli během útoku staženi cca 4 km dozadu k velitelství divize, akce se neměli účastnit a dokonce ji ani nemohli sledovat. Ráno 3.dubna na Bílou Sobotu zahájila vojska ruské 49. divize mohutný útok na pozice I. a III. praporu 28. pluku a rovněž na součásti 47. pluku. První prapor je zatlačen po prudkém boji ruskou přesilou a zajat poté, co Rusové odřízli ústupovou cestu k zadním rakouským pozicím. Třetí se rychle stahuje z neudržitelného postavení na nové u Hutiska, kde je však stejně obklíčen, z části zlikvidován a z části zajat. Plukovník Schaumeier nebyl schopen na vzniklou krizi adekvátně reagovat a tím, že nenasadil zálohy, zejména III. prapor 87. pluku, který disponoval i oddílem strojních pušek, de facto nechává 28. pluk svému osudu. Zbytky obou praporů pak vedou s Rusy ústupové boje, k večeru se protiztečí částí 47. a 27. pluku podaří Rusy zastavit a linii ustálit. Nutno zdůraznit, že takových a podobných bojů bylo svedeno za Světové války mnoho, před tím i potom, na všech frontách, ve všech časech. Pokud se skutečně některý z příslušníků pluku dobrovolně vzdal Rusům, pak se jednalo o jednotlivce, kteří tak učinili z vlastní vůle a nikoliv organisovaně na základě agitace Klecandových mužů. Je třeba mít na paměti, co všechno měli mnozí vojáci za sebou a že byli v tomto případě špatně nasazeni. Motivací těch, kteří se vzdali dobrovolně nebyla nejspíš politika, ale prostá vyčerpanost, zima, hlad, omrzliny, nemoci, strach… Pokud by se mezi nimi skutečně našel takový idealista, pak musel být trpce zklamán přístupem Rusů k zajatcům, mnozí byli okradeni a všichni nahnáni do zajateckého tábora. O nějaké bojovém nasazení proti Rakousku-Uhersku nemohlo být v té době ani řeči, lze navíc předpokládat, že by většina zajatých bojovat proti vlastní zemi odmítla, jak to učinili později, když jim tato možnost byla nabídnuta. Proč se tedy zrovna tato událost a její protagonisté stali součástí pověsti o zradě 28. pluku?

Pověst o zradě 28. pluku[editovat | editovat zdroj]

Jelikož v roce 1915 není možné ještě hovořit o nějaké významné činnosti směřující k rozbití Rakouska-Uherska (pokud za ni nepovažujeme rozkladný maďarský element) a aktivitu několika ruských Čechů ve službách carské armády rovněž nelze považovat za významnou sílu, je třeba se ptát, kde se pověst skutečně narodila. Odpověď je možná překvapivá, přímo ve velení rakouské armády. Její představitelé pod vedením Franze Conrada von Höttzendorf soustředění na zámku v Těšíně hledali příčinu neúspěchu předchozích karpatských ofensiv a naopak úspěchu postupu Rusů přes karpatský oblouk. Zjistili, že na vině není jejich chybné plánování a vedení armády, ale malá bojechtivost jednotek z "neněmeckých" oblastí Předlitavska. Hlášení pplk. Schaumeiera o přechodu "pražského" pluku do zajetí se tedy velice hodilo k zakrytí vlastních chyb. Přikročilo tedy k mimořádnému opatření, tedy k rozpuštění pluku, které bylo 11. dubna stvrzeno nechvalně známým rozkazem Arcivévody Friedricha. Tento rozkaz tedy uváděl v život onu pověst a zapsal se do povědomí veřejnosti:

Dne 3.dubna 1915 vzdaly se v těžkých bojích na Dukelském průsmyku dva prapory pěšího pluku č. 28 včetně důstojníků, aniž by použily své střelné zbraně, jednomu jedinému ruskému praporu, a tím na sebe uvalily největší pohanu a hanbu. 73. pluku se ve spojení s říšskoněmeckými jednotkami podařilo postavení za těžkých ztrát udržet do příchodu nových sil. (…)

Ano, stalo se to 3. dubna a boje byly těžké, ale to je vše. O nepoužití zbraní netřeba hovořit, 73. pluk (chebský) byl v té době asi 100 kilometrů východněji, říšsko-německé jednotky do bojů rovněž nezasáhly. S jedním jediným praporem by Rusové asi rovněž nevystačili. Rakouskem i Uherskem se následně přehnala šovinistická tisková kampaň v silně protičeském duchu, která otrávila ovzduší monarchie víc, než by si mohli její nepřátelé za hranicemi přát. Nicméně se v rozkaze nehovoří o aktivním přechodu k nepříteli, ale o tom, že se vojáci vzdali, na tomto aspektu pověsti bude již muset zapracovat propaganda československá.

(…) Na základě hlášení velitele pluku o tom, že pluk přešel do zajetí, byl pluk zrušen a po soudním prošetření byl opět ustaven. IV. batalion příkladně sloužil na frontě v Montenegru – zde byl až do roku 1918.

Majitelé pluku[editovat | editovat zdroj]

  • 1698 – Franz Sebastian hrabě Thürheim
  • 1713-1716 – Friedrich Ludwig von der Lanken
  • 1716-1754 – Leopold Philipp vévoda z Arenbergu
  • 1754 – Leopold baron Scherzer
  • 1754-1779 – hrabě Wied-Runkel
  • 1779-1798 – Wilhelm hrabě Wartensleben
  • 1799-1814 – Michael sv. pán z Frölich
  • 1815-1832 – Johan sv. pán Kutshera
  • 1832-1848 – Theodor hrabě Baillet de Latour (ministr války)
  • 1849–1889 – Ludwig von Benedek (generálmajor, polní zbrojmistr)

.[2]

Posádky[editovat | editovat zdroj]

  • 1771 Kutná Hora
  • 1774 Praha
  • 1866 Krakov
  • 1871 Vídeň
  • 1873 Trident
  • 1874 Vídeň
  • 1877 České Budějovice
  • 1882 Praha
  • 1893 Linec
  • 1895 Trident
  • 1899 České Budějovice
  • 1910 Trident
  • 1912 Innsbruck

Významné bitvy[editovat | editovat zdroj]

.[3]

1713 obléhání Freiburgu
1716 Bitva u Petrovaradína - zde zahynul majitel pluku
obléhání Temešváru
1757 bitva u Štěrbohol
1794 obléhání pevnosti Mauberge
Kapitulace v Ulmu 18.10.1805
Bitva u Custozy (1866)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b FUČÍK. Osmadvacátníci. Praha : Mladá fronta, 2006.  
  2. ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I. Band. Vídeň, Těšín : Buchhandlung für Militär -Literatur K. Prochaska, 1880. S. 570.   str.180
  3. ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I. Band. Vídeň, Těšín : Buchhandlung für Militär -Literatur K. Prochaska, 1880. S. 570.   str.181

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]