Karel II. Neapolský
| Karel II. Neapolský | |
|---|---|
| král neapolský | |
 | |
| Narození | 1254? |
| Úmrtí | 6. května 1309 Neapol |
| Pohřben | Dominikánský kostel v Neapoli |
| Manželka | Marie Uherská |
| Potomci | Karel I. Martel Ludvík z Toulouse Robert I. Neapolský Filip I. z Taranta Ramon Berengar z Andrie Jan Tristan Petr Tempesta Jan z Durazza Markéta z Anjou Blanka z Anjou Eleonora z Anjou Marie z Anjou Beatrix z Anjou |
| Rod | Anjouovci |
| Otec | Karel I. z Anjou |
| Matka | Beatrix Provensálská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Karel II. Neapolský (francouzsky Charles le Boîteux, italsky Carlo II d'Angiò; 1254? – 6. května 1309 Neapol) byl neapolský král.
Život[editovat | editovat zdroj]
Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.
Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván Chromý, od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270[1] se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.
| „ | Král Štěpán V... měl kromě dalších dcer jednu, která se jmenovala Marie. Tu dal za manželku Karlovi Kulhavému, synovi Karla Velikého... | “ |
| — Dubnická kronika[2] | ||
Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.
Aragonské vězení[editovat | editovat zdroj]
Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.
V internaci strávil Karel celé roky.[3] O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem.[4] Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.
Vláda[editovat | editovat zdroj]
S otcem se po návratu domů již nesetkal[pozn. 1] a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.
Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.[3]
Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.
Vývod předků[editovat | editovat zdroj]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ www.fmg.ac
- ↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96.
- ↑ a b NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha: Grada, 2010. 96 s. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14. Dále jen Pád Akkonu.
- ↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. 255 s. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- RUNCIMAN, Steven. The Sicilian vespers. Cambridge: Cambridge University press, 1958. 356 s. Dostupné online. ISBN 0521286522. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel II. Neapolský na Wikimedia Commons - (německy) genealogie-mittelalter.de
- Socha Karla z Anjou v katedrále v Luceře
| Předchůdce: Karel I. |
|
Neapolský král 1285–1309 |
|
Nástupce: Robert I. |
| Předchůdce: Karel I. |
.svg){kind=small}
|
Albánský král 1285–1301 |
|
Nástupce: Filip I. |
- Osoby s nejistým datem narození
- Anjouovci
- Neapolští králové
- Jeruzalémští králové
- Albánští králové
- Sicilští princové
- Hrabata provensálská
- Hrabata z Anjou
- Hrabata z Maine
- Hrabata z Forcalquier
- Achajská knížata
- Knížata ze Salerna
- Katoličtí panovníci
- Účastníci aragonské křížové výpravy
- Narození v roce 1254
- Úmrtí v roce 1309
- Úmrtí 6. května
- Úmrtí v Neapoli
- Pohřbení v Neapoli