Přeskočit na obsah

Karel II. Neapolský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel II. Neapolský
král neapolský
Portrét
Král Karel II. v Bibli neapolské, asi 1340
Narození1254?
Úmrtí6. května 1309 (ve věku 54–55 let)
Neapol, Neapolské královstvíNeapolské království Neapolské království
PohřbenDominikánský kostel v Neapoli
ManželkaMarie Uherská
PotomciKarel I. Martel
Ludvík z Toulouse
Robert I. Neapolský
Filip I. z Taranta
Ramon Berengar z Andrie
Jan
Tristan
Petr Tempesta
Jan z Durazza
Markéta z Anjou
Blanka z Anjou
Eleonora z Anjou
Marie z Anjou
Beatrix z Anjou
RodAnjouovci
OtecKarel I. z Anjou
MatkaBeatrix Provensálská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel II., také známý jako Karel Chromý (francouzsky: Charles le Boîteux, italsky: Carlo II d'Angiò; 1254?6. května 1309 Neapol), byl neapolský král, provensálský a forcalquierský hrabě (1285–1309), achajský kníže (1285–1289) a hrabě z Anjou a Maine (1285–1290); také se označoval za albánského krále a od roku 1285 si nárokoval Jeruzalémské království. Byl synem Karla I. z Anjou – jednoho z nejmocnějších evropských panovníků druhé poloviny 13. století – a Beatrix Provensálské. Jeho otec mu v roce 1272 udělil Salernské knížectví v Sicilském království a v roce 1279 ho učinil regentem v Provence a Forcalquier.

Po povstání známém jako Sicilské nešpory proti jeho otci se ostrov Sicílie stal v roce 1282 nezávislým královstvím pod vládou Petra III. Aragonského. O rok později ho jeho otec učinil regentem na pevninských územích Neapolského království. Nedokázal zabránit Aragoncům v obsazení Kalábrie a ostrovů v Neapolském zálivu. Sicilský admirál Roger de Lauria ho v roce 1284 zajal v námořní bitvě u Neapole. Jelikož byl ještě ve vězení, když jeho otec 7. ledna 1285 zemřel, ovládali jeho říši regenti. Zbytek jeho vlády strávil snahou o ukončení války, diplomatickými kroky ohledně jeho dědictví a správou nového Neapolského království.

Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.

Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván Chromý, od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270[1] se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.

Král Štěpán V... měl kromě dalších dcer jednu, která se jmenovala Marie. Tu dal za manželku Karlovi Kulhavému, synovi Karla Velikého...
— Dubnická kronika[2]

Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.

Aragonské vězení

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Sicilské nešpory.
Související informace naleznete také v článku Aragonská křížová výprava.

Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.

V internaci strávil Karel celé roky.[3] O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem.[4] Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.

S otcem se po návratu domů již nesetkal[pozn. 1] a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.

Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.[3]

Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.

Vývod předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
Ludvík VII. Francouzský
 
 
Filip II. August
 
 
 
 
 
 
Adéla ze Champagne
 
 
Ludvík VIII. Francouzský
 
 
 
 
 
 
Balduin V. Henegavský
 
 
Isabela Henegavská
 
 
 
 
 
 
Markéta I. Flanderská
 
 
Karel I. z Anjou
 
 
 
 
 
 
Sancho III. Kastilský
 
 
Alfonso VIII. Kastilský
 
 
 
 
 
 
Blanka Navarrská
 
 
Blanka Kastilská
 
 
 
 
 
 
Jindřich II. Plantagenet
 
 
Eleonora Anglická
 
 
 
 
 
 
Eleonora Akvitánská
 
Karel II. Neapolský
 
 
 
 
 
Alfons II. Aragonský
 
 
Alfons II. Provensálský
 
 
 
 
 
 
Sancha Kastilská
 
 
Rajmund Berengar V. Provensálský
 
 
 
 
 
 
Rainon I de Sabran
 
 
Garsenda ze Sabranu
 
 
 
 
 
 
Garsende de Forcalquier
 
 
Beatrix Provensálská
 
 
 
 
 
 
Humbert III. Savojský
 
 
Tomáš I. Savojský
 
 
 
 
 
 
Beatrix z Vienne
 
 
Beatrix Savojská
 
 
 
 
 
 
Vilém I. Ženevský
 
 
Markéta Beatrix Ženevská
 
 
 
 
 
 
Beatrix
 
  1. Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.
  1. www.fmg.ac
  2. Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96. 
  3. a b NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha: Grada, 2010. 96 s. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14. Dále jen Pád Akkonu. 
  4. PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. 255 s. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Karel I.
Znak z doby nástupu Neapolský král
12851309
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Robert I.
Předchůdce:
Karel I.
Znak z doby nástupu Albánský král
12851301
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Filip I.