Karel II. Neapolský
Karel II. Neapolský | |
---|---|
král neapolský | |
Král Karel II. v Bibli neapolské, asi 1340 | |
Narození | 1254? |
Úmrtí | 6. května 1309 (ve věku 54–55 let) Neapol, Neapolské království |
Pohřben | Dominikánský kostel v Neapoli |
Manželka | Marie Uherská |
Potomci | Karel I. Martel Ludvík z Toulouse Robert I. Neapolský Filip I. z Taranta Ramon Berengar z Andrie Jan Tristan Petr Tempesta Jan z Durazza Markéta z Anjou Blanka z Anjou Eleonora z Anjou Marie z Anjou Beatrix z Anjou |
Rod | Anjouovci |
Otec | Karel I. z Anjou |
Matka | Beatrix Provensálská |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Karel II., také známý jako Karel Chromý (francouzsky: Charles le Boîteux, italsky: Carlo II d'Angiò; 1254? – 6. května 1309 Neapol), byl neapolský král, provensálský a forcalquierský hrabě (1285–1309), achajský kníže (1285–1289) a hrabě z Anjou a Maine (1285–1290); také se označoval za albánského krále a od roku 1285 si nárokoval Jeruzalémské království. Byl synem Karla I. z Anjou – jednoho z nejmocnějších evropských panovníků druhé poloviny 13. století – a Beatrix Provensálské. Jeho otec mu v roce 1272 udělil Salernské knížectví v Sicilském království a v roce 1279 ho učinil regentem v Provence a Forcalquier.
Po povstání známém jako Sicilské nešpory proti jeho otci se ostrov Sicílie stal v roce 1282 nezávislým královstvím pod vládou Petra III. Aragonského. O rok později ho jeho otec učinil regentem na pevninských územích Neapolského království. Nedokázal zabránit Aragoncům v obsazení Kalábrie a ostrovů v Neapolském zálivu. Sicilský admirál Roger de Lauria ho v roce 1284 zajal v námořní bitvě u Neapole. Jelikož byl ještě ve vězení, když jeho otec 7. ledna 1285 zemřel, ovládali jeho říši regenti. Zbytek jeho vlády strávil snahou o ukončení války, diplomatickými kroky ohledně jeho dědictví a správou nového Neapolského království.
Život
[editovat | editovat zdroj]Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.
Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván Chromý, od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270[1] se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.
„ | Král Štěpán V... měl kromě dalších dcer jednu, která se jmenovala Marie. Tu dal za manželku Karlovi Kulhavému, synovi Karla Velikého... | “ |
— Dubnická kronika[2] |
Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.
Aragonské vězení
[editovat | editovat zdroj]Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.
V internaci strávil Karel celé roky.[3] O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem.[4] Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.
Vláda
[editovat | editovat zdroj]S otcem se po návratu domů již nesetkal[pozn. 1] a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.
Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.[3]
Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.
Vývod předků
[editovat | editovat zdroj]Ludvík VII. Francouzský | ||||||||||||
Filip II. August | ||||||||||||
Adéla ze Champagne | ||||||||||||
Ludvík VIII. Francouzský | ||||||||||||
Balduin V. Henegavský | ||||||||||||
Isabela Henegavská | ||||||||||||
Markéta I. Flanderská | ||||||||||||
Karel I. z Anjou | ||||||||||||
Sancho III. Kastilský | ||||||||||||
Alfonso VIII. Kastilský | ||||||||||||
Blanka Navarrská | ||||||||||||
Blanka Kastilská | ||||||||||||
Jindřich II. Plantagenet | ||||||||||||
Eleonora Anglická | ||||||||||||
Eleonora Akvitánská | ||||||||||||
Karel II. Neapolský | ||||||||||||
Alfons II. Aragonský | ||||||||||||
Alfons II. Provensálský | ||||||||||||
Sancha Kastilská | ||||||||||||
Rajmund Berengar V. Provensálský | ||||||||||||
Rainon I de Sabran | ||||||||||||
Garsenda ze Sabranu | ||||||||||||
Garsende de Forcalquier | ||||||||||||
Beatrix Provensálská | ||||||||||||
Humbert III. Savojský | ||||||||||||
Tomáš I. Savojský | ||||||||||||
Beatrix z Vienne | ||||||||||||
Beatrix Savojská | ||||||||||||
Vilém I. Ženevský | ||||||||||||
Markéta Beatrix Ženevská | ||||||||||||
Beatrix | ||||||||||||
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ www.fmg.ac
- ↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96.
- ↑ a b NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha: Grada, 2010. 96 s. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14. Dále jen Pád Akkonu.
- ↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. 255 s. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- RUNCIMAN, Steven. The Sicilian vespers. Cambridge: Cambridge University press, 1958. 356 s. Dostupné online. ISBN 0521286522. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel II. Neapolský na Wikimedia Commons
- (německy) genealogie-mittelalter.de
- Socha Karla z Anjou v katedrále v Luceře
Předchůdce: Karel I. |
Neapolský král 1285–1309 |
Nástupce: Robert I. |
Předchůdce: Karel I. |
Albánský král 1285–1301 |
Nástupce: Filip I. |
- Osoby s nejistým datem narození
- Anjouovci
- Neapolští králové
- Jeruzalémští králové
- Albánští králové
- Sicilští princové
- Hrabata provensálská
- Hrabata z Anjou
- Hrabata z Maine
- Hrabata z Forcalquier
- Achajská knížata
- Knížata ze Salerna
- Katoličtí panovníci
- Účastníci aragonské křížové výpravy
- Narození v roce 1254
- Úmrtí v roce 1309
- Úmrtí 6. května
- Úmrtí v Neapoli
- Pohřbení v Neapoli