Haagské úmluvy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
První mezinárodní mírová konference v Haagu (1899)

Haagské úmluvy z roku 1899 a 1907 jsou úmluvy a mezinárodní deklarace sjednané během dvou mezinárodních mírových konferencí v Haagu v Nizozemí. První mezinárodní mírové konference proběhla v roce 1899 a druhá mezinárodní mírová konference v roce 1907. Společně s ženevskými úmluvami byly formální kodifikací válečného práva včetně válečných zločinů. Třetí konference byla plánována na rok 1914 a později posunuta na roku 1915, ale vzhledem k první světové válce neproběhla.[1] [2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Haagské úmluvy z roku 1899 a 1907 byly prvními multilaterálními smlouvami, které upravovaly vedení války a byly odvozeny z Lieber Code, který byl podepsán a vydán prezidentem Spojených států 24. dubna 1863 během americké občanské války.

Lieber Code byl první oficiální všeobecný právní předpis, který stanovil pravidla pro chování vojsk v období stanného práva; ochrany civilistů a soukromého majetku; braní rukojmí a trestání trestných činů; dezertérů, válečných zajatců; drancování; partyzánů; špionů, příměří a výměny zajatců, podmínečné propuštění bývalých vojáků Konfederace; podmínky příměří a respekt k lidskému životu; atentáty a vraždy vojáků nebo civilistů na nepřátelském území a status osob, které se zúčastnily občanské války proti vládě Spojených států amerických.

Lieber Code byl považován za nejlepší shrnutí mezinárodních obyčejů válečného práva v 19. století a byl převzat ozbrojenými silami dalších států. Bruselská deklarace z roku 1874, která sama nebyla přijata všemi mocnostmi, byla inspirována Lieber Code.[3][4] Ustanovení Haagských úmluv vycházela z Lieber Code.[5][6]

Předmět jednání Haagských konferencí[editovat | editovat zdroj]

  • Na obou konferencí se vedla jednání týkající se odzbrojení, válečného práva a válečných zločinů. Snahou obou konferencí bylo vytvoření mezinárodního soudu pro povinné arbitrážní řízení k řešení mezinárodních sporů, což bylo považováno za nezbytné k nahrazení instituce války. Tato snaha však selhala na obou konferencích; namísto toho bylo zřízeno dobrovolné forum pro arbitráž, Stálý rozhodčí soud. Většina mocností včetně Spojených států amerických, Spojeného království, Ruska, Francie, Číny a Persie upřednostňovala závaznou mezinárodní arbitráž, ale ustanovení vetovalo několik zemí vedených Německem.

Haagská konference v roce 1899[editovat | editovat zdroj]

Mírová konference byla navržena 24. srpna 1898 ruským carem Mikulášem II. Mikuláš se svým ministrem zahraničních věcí, Michailem Nikolajevičem Muraviem byly klíčovými postavami v rámci příprav této konference. Zahájena byla 18. května 1899, což připadlo na den carových narozenin. Smlouvy, deklarace a závěrečný zákon byly podepsané 29. července téhož roku a vstoupily v platnost 4. září 1900. To, co se nazývá Haagskou úmluvou z roku 1899 pozůstává ze tří hlavních smluv a tří dalších deklarací:

  • (I): Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů:

Tato úmluva zahrnovala vytvoření Stálého rozhodčího soudu, který existuje do dneška. Byla ratifikovaná všemi hlavními světovými mocnostmi a taktéž i menšími zeměmi. Celkově šlo o 26 signatářů včetně Německa, Rakousko-Uherska, Belgie, Číny, Dánska, Španělska, Spojených států amerických, Mexika, Francie, Velké Británie a Irska, Řecka, Itálie, Japonska, Lucemburska, Černé Hory, Nizozemí, tehdejší Perzie, Portugalska, Rumunska, Ruska, Serbska, Švédska, Norska, Švýcarska, Turecka a Bulharska.

  • (II): Úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války:

Tato rozsáhlá úmluva obsahovala válečné zákony, které měly být aplikované v průběhu všech pozemních válek mezi signatáři. Specifikovala zacházení s válečnými vězni, zahrnovala ustanovení Ženevské úmluvy z roku 1864 pro léčbu zraněných, a zakazuje používání jedů, zabíjení nepřátelských bojovníků, kteří se vzdali, plenění města nebo místa, a útok nebo bombardování neobraňovaných měst nebo obydlí. Obyvatelé okupovaných území by neměli být nuceni vstoupit do nepřátelské armády a bojovat tak proti své vlastní zemi. Dale pak také bylo zakázáno kolektivní trestání. Tato úmluva byla ratifikovaná všemi hlavními mocnostmi uvedenými výše.

  • (III): Úmluva o rozšíření Ženevské úmluvy z roku 1964 na válku námořní:

Třetí úmluva stanovila ochranu značených nemocničních lodí a vyžadovala od nich zacházet stejným způsobem se zraněnými námořníky a trosečníky všech válčících stran. Úmluva byla ratifikovanávšemi hlavními mocnostmi.

    • (IV, 1): Deklarace o vrhání střel z letadel:

Toto prohlášení stanovilo, že po dobu pěti let, v jakékoliv válce mezi signatářskými mocnostmi, nemohou být vypuštěny z balónů "nebo jinými novými metodami podobného charakteru." žádné projektily či výbušniny. Také tato deklarace byla ratifikována všemi výše uvedenými hlavními mocnostmi, s výjimkou Spojeného království a Spojených států amerických.

    • (IV, 2): Deklarace o zákazu střel s jedovatými plyny:

V deklaraci se uvádí, že v jakékoliv válce mezi signatářskými mocnostmi se jednotlivé strany zdrží používání projektilů obsahujících chemické bojové náplně. Ratifikovaná byla stejně tak všemi mocnostmi opět však vyjma Spojených států.

    • (IV, 3): Deklarace o zákazu střel tak upravených, aby se v těle rozširovaly, a tím způsobily kruté bolesti:

Deklarace pojednává o zákazu používání projektilů se zvýšeným ranivým účinkem v průběhu jakékoliv války mezi signatářskými mocnostmi. Mezi tyto střely se řadí projektily s měkkou špičkou, s dutou špičkou nebo střel s explozivní náplní (tzv. "Dum Dum"). Také tuto deklaraci ratifikovaly všechny zúčastněné země kromě USA.

Haagská konference v roce 1907[editovat | editovat zdroj]

Druhá konference konaná v roce 1907 vyústila v úmluvy obsahující pouze několik drobných pokroků proti úmluvám z roku 1899. Nicméně setkání významných mocností však předznamenala pozdější pokusy o mezinárodní spolupráci.

Druhá konference byla svolaná na návrh prezidenta Spojených států Theodora Roosevelta v roce 1904, byla však odložená kvůli válce mezi Ruskem a Japonskem. A tak se druhá mírová konference konala až mezi 15. červnem a 18. říjnem 1807. Zámérem konference bylo rozšířit Haagské úmluvy z roku 1899 úpravou některých částí a přidáním nových témat. Zejména se konference měla více zaměřit na námořné válčení. Britové se pokusili zajistit omezení zbrojení, ale tyto snahy byli odrazeny dalšími mocnostmi, v čele s Německem, které se obávalo britského pokus o zastavení růstu jejich loďstva. Německo rovněž odmítlo návrhy na nucené arbitráže. Nicméně, konference rozšířila mechanismy pro dobrovolné arbitráže a zavedla konvence upravující vymáhání pohledávek, pravidla války, a práv a povinností neutrálních zemí.

Smlouvy, deklarace a zákon vzešlé z konference byly podepsané 18. října 1907 a vstoupili v platnost 26. ledna 1910. Výsledkem konference bylo 13 smluv, ze kterých 12 bylo ratifikováno a vstoupilo v platnost a jedna deklarace.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hague Conventions of 1899 and 1907 na anglické Wikipedii.

  1. Walther Schücking, The international union of the Hague conferences, Clarendon Press, 1918.
  2. The International Union of the Hague Conferences, strana vi.
  3. Brussels Declaration
  4. Judith Gardam (July 21, 2011). Necessity, Proportionality and the Use of Force by StatesCambridge University Press. ISBN 0-5211-7349-3. 
  5. Paul R. Bartrop and Samuel Totten (November 30, 2007). Dictionary of Genocide [2 volumes]Greenwood. ISBN 0-3133-2967-2. 
  6. Burrus M. Carnahan (March 20, 2008). Lincoln on Trial: Southern Civilians and the Law of WarUniversity Press of Kentucky. ISBN 0-8131-3459-5. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]