Haagské úmluvy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
První mezinárodní mírová konference v Haagu (1899)

Haagské úmluvy z roku 1899 a 1907 jsou úmluvy a mezinárodní deklarace sjednané během dvou mezinárodních mírových konferencí v Haagu v Nizozemí. První mezinárodní mírové konference proběhla v roce 1899 a druhá mezinárodní mírová konference v roce 1907. Společně s ženevskými úmluvami byly formální kodifikací válečného práva včetně válečných zločinů. Třetí konference byla plánována na rok 1914 a později posunuta na roku 1915, ale vzhledem k první světové válce neproběhla.[1] [2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Haagské úmluvy z roku 1899 a 1907 byly prvními multilaterálními smlouvami, které upravovaly vedení války a byly odvozeny z Lieberova kodexu, který byl podepsán a vydán prezidentem Spojených států 24. dubna 1863 během americké občanské války.

Lieberův kodex byl první oficiální všeobecný právní předpis, který stanovil pravidla pro chování vojsk v období stanného práva; ochrany civilistů a soukromého majetku; braní rukojmí a trestání trestných činů; dezertérů, válečných zajatců; drancování; partyzánů; špionů, příměří a výměny zajatců, podmínečné propuštění bývalých vojáků Konfederace; podmínky příměří a respekt k lidskému životu; atentáty a vraždy vojáků nebo civilistů na nepřátelském území a status osob, které se zúčastnily občanské války proti vládě Spojených států amerických.

Lieberův kodex byl považován za nejlepší shrnutí mezinárodních obyčejů válečného práva v 19. století a byl převzat ozbrojenými silami dalších států. Bruselská deklarace z roku 1874, která sama nebyla přijata všemi mocnostmi, byla inspirována Lieberovým kodexem.[3][4] Ustanovení Haagských úmluv vycházela z Lieberova kodexu.[5][6]

Předmět jednání Haagských konferencí[editovat | editovat zdroj]

  • Na obou konferencí se vedla jednání týkající se odzbrojení, válečného práva a válečných zločinů. Snahou obou konferencí bylo vytvoření mezinárodního soudu pro povinné arbitrážní řízení k řešení mezinárodních sporů, což bylo považováno za nezbytné k nahrazení instituce války. Tato snaha však selhala na obou konferencích; namísto toho bylo zřízeno dobrovolné forum pro arbitráž, Stálý rozhodčí soud. Většina mocností včetně Spojených států amerických, Spojeného království, Ruska, Francie, Číny a Persie upřednostňovala závaznou mezinárodní arbitráž, ale ustanovení vetovalo několik zemí vedených Německem.

Haagská konference v roce 1899[editovat | editovat zdroj]

Mírová konference byla navržena 24. srpna 1898 ruským carem Mikulášem II. Mikuláš se svým ministrem zahraničních věcí, Michailem Nikolajevičem Muraviem byly klíčovými postavami v rámci příprav této konference. Zahájena byla 18. května 1899, což připadlo na den carových narozenin. Smlouvy, deklarace a závěrečný zákon byly podepsané 29. července téhož roku a vstoupily v platnost 4. září 1900. To, co se nazývá Haagskou úmluvou z roku 1899 pozůstává ze tří hlavních smluv a tří dalších deklarací:

  • (I): Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů[7]
Tato úmluva zahrnovala vytvoření Stálého rozhodčího soudu, který existuje do dneška. Byla ratifikovaná všemi hlavními světovými mocnostmi a taktéž i menšími zeměmi. Celkově šlo o 26 signatářů včetně Německa, Rakousko-Uherska, Belgie, Číny, Dánska, Španělska, Spojených států amerických, Mexika, Francie, Velké Británie a Irska, Řecka, Itálie, Japonska, Lucemburska, Černé Hory, Nizozemí, tehdejší Perzie, Portugalska, Rumunska, Ruska, Serbska, Švédska, Norska, Švýcarska, Turecka a Bulharska.
  • (II): Úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní
Tato rozsáhlá úmluva obsahovala válečné zákony, které měly být aplikované v průběhu všech pozemních válek mezi signatáři. Specifikovala zacházení s válečnými vězni, zahrnovala ustanovení Ženevské úmluvy z roku 1864 pro léčbu zraněných, a zakazuje používání jedů, zabíjení nepřátelských bojovníků, kteří se vzdali, plenění města nebo místa, a útok nebo bombardování neobraňovaných měst nebo obydlí. Obyvatelé okupovaných území by neměli být nuceni vstoupit do nepřátelské armády a bojovat tak proti své vlastní zemi. Dale pak také bylo zakázáno kolektivní trestání. Tato úmluva byla ratifikovaná všemi hlavními mocnostmi uvedenými výše.
  • (III): Úmluva o úpravě Ženevské úmluvy z roku 1864 pro válku námořní
Třetí úmluva stanovila ochranu značených nemocničních lodí a vyžadovala od nich zacházet stejným způsobem se zraněnými námořníky a trosečníky všech válčících stran. Úmluva byla ratifikovanávšemi hlavními mocnostmi.
  • (IV,1): Deklarace o zákazu vrhání střel a výbušných látek z balónů či jinými novými obdobnými metodami
Toto prohlášení stanovilo, že po dobu pěti let, v jakékoliv válce mezi signatářskými mocnostmi, nemohou být vypuštěny z balónů "nebo jinými novými metodami podobného charakteru." žádné projektily či výbušniny. Také tato deklarace byla ratifikována všemi výše uvedenými hlavními mocnostmi, s výjimkou Spojeného království a Spojených států amerických.
  • (IV,2): Deklarace o zákazu střel rozšiřující dusivé a jinak zhoubně působící plyny
V deklaraci se uvádí, že v jakékoliv válce mezi signatářskými mocnostmi se jednotlivé strany zdrží používání projektilů obsahujících chemické bojové náplně. Ratifikovaná byla stejně tak všemi mocnostmi opět však vyjma Spojených států.
  • (IV,3): Deklarace o zákazu střel rozšiřujících či zplošťujících se v lidském těle
Deklarace pojednává o zákazu používání projektilů se zvýšeným ranivým účinkem v průběhu jakékoliv války mezi signatářskými mocnostmi. Mezi tyto střely se řadí projektily s měkkou špičkou, s dutou špičkou nebo střel s explozivní náplní (tzv. "Dum Dum"). Také tuto deklaraci ratifikovaly všechny zúčastněné země kromě USA.

Haagská konference v roce 1907[editovat | editovat zdroj]

Druhá konference konaná v roce 1907 vyústila v úmluvy obsahující pouze několik drobných pokroků proti úmluvám z roku 1899. Nicméně setkání významných mocností však předznamenala pozdější pokusy o mezinárodní spolupráci.

Druhá konference byla svolaná na návrh prezidenta Spojených států Theodora Roosevelta v roce 1904, byla však odložená kvůli válce mezi Ruskem a Japonskem. A tak se druhá mírová konference konala až mezi 15. červnem a 18. říjnem 1907. Záměrem konference bylo rozšířit Haagské úmluvy z roku 1899 úpravou některých částí a přidáním nových témat. Zejména se konference měla více zaměřit na námořní válčení. Britové se pokusili zajistit omezení zbrojení, ale tyto snahy byli odrazeny dalšími mocnostmi, v čele s Německem, které se obávalo britského pokus o zastavení růstu jejich loďstva. Německo rovněž odmítlo návrhy na nucené arbitráže. Nicméně, konference rozšířila mechanismy pro dobrovolné arbitráže a zavedla konvence upravující vymáhání pohledávek, pravidla války, a práv a povinností neutrálních zemí.

Smlouvy, deklarace a zákon vzešlé z konference byly podepsané 18. října 1907 a vstoupily v platnost 26. ledna 1910. Výsledkem konference bylo 13 smluv, ze kterých 12 bylo ratifikováno a vstoupilo v platnost a jedna deklarace.

  • (I): Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů[8][9]
Tato úmluva potvrzuje a rozšiřuje Úmluvu (I) z roku 1899. K únoru 2017 platí tato úmluva pro 102 států a 116 států ratifikovalo jednu či obě z Úmluv (I) 1899 a (I) 1907, které tvoří zakládací dokumenty pro Stálý rozhodčí soud.[10]
  • (II): Úmluva omezující užívání síly při dobývání smluvních dluhů[11]
  • (III): Úmluva o počátku nepřátelství[12]
Tato úmluva stanoví postup pro státy, jak vyhlašovat válku.
  • (IV): Úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní[13]
Tato úmluva potvrzuje a mírně upravuje ustanovení Úmluvy (II) z roku 1899. Ratifikovaly ji všechny důležité mocnosti.
  • (V): Úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob ve válce pozemní[14]
  • (VI): Úmluva o režimu nepřátelských obchodních lodí na počátku války[15]
  • (VII): Úmluva o přeměňování obchodních lodí ve válečné[16]
  • (VIII): Úmluva o kladení podmořských samočinných dotekových min[17]
  • (IX): Úmluva o bombardování námořními silami za války[18]
  • (X): Úmluva o úpravě Ženevské úmluvy pro válku námořní (z 6. července 1906)[19]
Tato úmluva upravovala Úmluvu (III) z roku 1899 tak, aby reflektovala modifikaci Ženevské úmluvy z roku 1864. Úmluva (X) byla ratifikována všemi důležitými mocnostmi kromě Spojeného království. Později byla nahrazena druhou Ženevskou úmluvou.
  • (XI): Úmluva o některých omezeních kořistního práva ve válce námořní[20]
  • (XII): Úmluva o zřízení Mezinárodního kořistního soudu[21]
Tato úmluva měla založit Mezinárodní kořistní soud za účelem řešení sporných nároků ohledně zajatých lodí za války. Je to jediná úmluva, která nikdy nevstoupila v platnost. Byla ratifikována pouze Nikaraguou.
  • (XIII): Úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností ve válce námořní [22]
  • (XIV): Deklarace o zákazu vrhání střel a výbušných látek z balónů[23]
Tato deklarace rozšířila ustanovení Deklarace (IV,1) z roku 1899. Z hlavních mocností ji ratifikovala jen Čína, Spojené království a Spojené státy.

Účastníci[editovat | editovat zdroj]

Brazilská delegace byla vedena Ruyem Barbosou, jehož přínos byl vnímán jako klíčový pro obranu zásady právní rovnosti národů. V delegaci z Británie byli i Sir Edward Fry, Sir Ernest Satow, 11. lord Reay (Donald James Mackay) a Sir Henry Howard jako delegáty a Eyre Crowe jako technický delegát. Fyodor Martnes vedl ruskou delegaci a uruguajskou José Batlle y Ordóñez, zastánce myšlenky povinné arbitráže. Paul Henri d'Estournelles de Constant byl členem francouzské delegace jak v roce 1899, tak 1907. Později v roce 1909 získal Nobelovu cenu za mír. Korea se marně pokusila zúčastnit konference. Císař Gojong vyslal Yi Juna, Yi Sang-Seola and Yi Wi-Jonga jako své vyslance, aby se přeli za nespravedlnost japonsko-korejské protektorátní smlouvy, kterou započala japonská okupace Koreje, a rovněž za prokázání použití násilí při vniknutí Japonska na korejská poloostrov. Korejští diplomaté se proto snažili získat pomoc při obnovení korejské diplomatické suverenity od mezinárodního společenství. Americký misionář Homer Hulbert taktéž cestoval do Haagu aby oponoval vůči smlouvě. Nicméně všem čtyřem mužům byl vstup na konference bristkými a japonskými silami upřen.

Ženevský protokol[editovat | editovat zdroj]

Ženevský protokol o zákazu chemických a bakteriologických zbraní podepsaný 17. června 1925 se považuje za součást tzv. haagského práva. V platnost vstoupil 8. února 1928 a jeho jediný článek trvale zakazuje používání všech forem chemických a biologických zbraní. Protokol vzešel z narůstající veřejné obavy z chemických zbraní a jejich možných důsledků, které následovali po použití hořčičného plynu a další podobných substancí během Druhé světové války. Protokol byl dále rozvinut dvěmi konvencemi o použití biologických a chemických zbraní z let 1972 a 1993.

Další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Mnoho z pravidel stanovených v rámci Haagských úmluv bylo v průběhu první světové války porušeno. Německá invaze do Belgie byla například porušením Úmluvy o počátku nepřátelství (III) z roku 1907 dle niž není dovoleno zahájit neořátelství bez výslovného varování. Bojové plyny, které poprvé použilo Německo, a poté se k užívání uchýlily i všechny další bojující strany, porušovali Deklaraci (IV, 2) z roku 1899 a Úmluvu z roku 1907, které výslovně zakazovaly používání "jedů či otrávených zbraní".

V roce 1918 německý mezinárodněprávní učenec a pacifista následující neo-kantovské hnutí Walther Schücking sezval shromáždění k utvrzení a sjednocení se v rámci odkazu Haagských konferencí. Schücking viděl haagské konference jako jádro budoucí mezinárodní federace, která se měla v pravidelných intervalech setkávat, aby dále rozvíjela mezinárodní právo pro mírové urovnání sporů a definovala tak určitou politickou unii států vytvořenou na bázi první a druhé haagské konference.

Po druhé světové válce zjistili soudci Mezinárodního vojenského tribunálu v rámci Norimberského procesu, že pravidla stanovená v Haagské úmluvě z roku 1907 byla všemi civilizovanými zeměmi do roku 1939 uznána a považována za deklaraci zákonů a zvyků vedení války. Podle tohoto poválečného rozhodnutí začalo platit, že země nemusela haagské úmluvy z roku 1907 ratifikovat na to, aby nimi byla zavázána.

Ačkoli jejich obsah byl do značné míry nahrazen jinými smlouvami, Haagské úmluvy z roku 1899 a 1907 i nadále symbolizují potřebu omezujících válečných opatření či potřebu úplného vyhnutí se válce. Od roku 2000 byla Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů (I) z roku 1907 ratifikována dalšími 20 státy. [17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hague Conventions of 1899 and 1907 na anglické Wikipedii.

  1. Walther Schücking, The international union of the Hague conferences, Clarendon Press, 1918.
  2. The International Union of the Hague Conferences, strana vi.
  3. Brussels Declaration
  4. Judith Gardam (July 21, 2011). Necessity, Proportionality and the Use of Force by StatesCambridge University Press. ISBN 0-5211-7349-3. 
  5. Paul R. Bartrop and Samuel Totten (November 30, 2007). Dictionary of Genocide [2 volumes]Greenwood. ISBN 0-3133-2967-2. 
  6. Burrus M. Carnahan (March 20, 2008). Lincoln on Trial: Southern Civilians and the Law of WarUniversity Press of Kentucky. ISBN 0-8131-3459-5. 
  7. Convention pour le règlement pacifique des conflits internationaux (oficiální text ve francouzštině).
  8. Convention pour le règlement pacifique des conflits internationaux (1907) (oficiální text ve francouzštině).
  9. Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů (1907): Strany.
  10. Členské státy, Stálý rozhodčí soud, pca-cpa.org.
  11. Úmluva omezující užívání síly při dobývání smluvních dluhů (1907): Strany.
  12. Úmluva o počátku nepřátelství (1907): Strany.
  13. Úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní (1907): Strany.
  14. Úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob ve válce pozemní (1907): Strany.
  15. Úmluva o režimu nepřátelských obchodních lodí na počátku války (1907): Strany.
  16. Úmluva o přeměňování obchodních lodí ve válečné (1907): Strany.
  17. Úmluva o kladení podmořských samočinných dotekových min (1907): Strany.
  18. Úmluva o bombardování námořními silami za války (1907): Strany.
  19. Úmluva o úpravě Ženevské úmluvy pro válku námořní (z 6. července 1906) (1907): Strany.
  20. Úmluva o některých omezeních kořistního práva ve válce námořní (1907): Strany.
  21. Úmluva o zřízení Mezinárodního kořistního soudu (1907): Strany.
  22. Úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností ve válce námořní (1907): Strany.
  23. Deklarace o zákazu vrhání střel a výbušných látek z balónů (1907): Strany.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]