Protokol I

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Protokol I, plným názvem Dodatkový protokol I k Ženevským úmluvám 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů je dodatkový protokol z roku 1977 doplňující Ženevské úmluvy. Znovu potvrzuje mezinárodní zákony Ženevských úmluv a připojuje upřesnění a nová ustanovení vyhovující vývoji ozbrojených konfliktů po druhé světové válce. K 11. květnu 2011 byl ratifikován 170 státy,[1] bez USA, Izraele, Íránu, Pákistánu a Turecka.

Spojené státy, Írán a Pákistán však podepsaly protokol 12. prosince 1977 s úmyslem jej ratifikovat. Podle zprávy mezinárodní komise Červeného kříže z roku 1997 jsou články obou protokolů zvyklostmi mezinárodního zvykového práva bez a tedy platné bez ohledu na jejich ratifikaci.[2]

Shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Protokol I je rozsáhlý dokument, který obsahuje 102 článků. Zde je základní přehled protokolu.[3] For a comprehensive listing of all provisions, consult the original text[4] and the commentary.[5]

Obecně protokol potvrzuje ustanovení původních Ženevských úmluv. Protokol dále doplňuje:

  • Články 51 a 54 zakazuji nerozlišující útoky na civilní obyvatelstvo, ničení potravin, vody a dalších prostředků nutných k přežití. Nerozlišující útoky zahrnují přímé útoky na civilní (nevojenské) cíle a použití biologických, jaderných zbraní a min jejichž účinek nelze omezit.[5] Totální válka která nerozlišuje mezi civilními a vojenskými cíle je považována za válečný zločin.
  • Články 53 a 56 zakazují útoky na přehrady, hráze, jaderné elektrárny a místa konání bohoslužeb.
  • Články 15, 76 a 76 zajišťují zvláštní ochranu ženám, dětem a civilnímu zdravotnickému personálu a novinářům.
  • Článek 77 zakazuje odvod dětí pod 15 let do ozbrojených sil. Povoluje však osobám mladším 15 let sloužit dobrovolně.[5]
  • Články 43 a 44 upřesňují vojenský status členů partyzánských jednotek. Status kombatanta a válečného zajatce je přiznán členům partyzánských jednotek pod velením ústředního velení. Tito kombatanti nesmějí skrýt svou příslušnost a musí být rozpoznatelní jako kombatanti při přípravě nebo během útoku.
  • Článek 35 zakazuje zbraně způsobující nadbytečná zranění nebo nepotřebné utrpení a také zakazuje prostředky způsobující rozsáhlé a dlouhotrvající značné poškození přirozeného prostředí.
  • Článek 85 zakazuje proradné použití ochranných symbolů uznaných Ženevskými úmluvami.
  • Články 17 a 81 pověřují mezinárodní komisi Červeného kříže a jiné humanitární organizace k pomoci obětem války.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Protocol I na anglické Wikipedii.

  1. Protocol Additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts (Protocol I), 8 June 1977 [online]. International Committee of the Red Cross. [1]. (anglicky) 
  2. Appeal by the International Committee of the Red Cross on the 20th anniversary of the adoption of the Additional Protocols of 1977 [online]. International Committee of the Red Cross. [2]. (anglicky) 
  3. A Summary of the Geneva Conventions and Additional Protocols [online]. The American National Red Cross. [3]. (anglicky) 
  4. Protocol Additional to the Geneva Conventions of 1 August 1949, and relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts (Protocol I), 8 June 1977 [online]. The American National Red Cross. [4]. (anglicky) 
  5. a b c Commentary on the Additional Protocols to the Geneva Conventions [online]. International Committee of the Red Cross. [5]. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]