Přeskočit na obsah

Vyhlášení války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Americký prezident Franklin D. Roosevelt podepisuje usnesení Kongresu o vyhlášení války nacistickému Německu, 11. prosince 1941

Vyhlášení války či vypovězení války je formální veřejně deklarovaný akt nepřátelství – psaný nebo formou projevu – kterým oprávněný orgán státní vlády vyhlašuje, že mezi znepřátelenými stranami nastal válečný stav.[1] Tímto krokem se mezi válčícími stranami přerušují všechny mírové vztahy a začínají se uplatňovat normy válečného práva. Z toho důvodu dochází k přerušení diplomatických, konzulárních a obchodních styků, pozastavení platnosti dvoustranných smluv, změně právního postavení příslušníků nepřátelského státu atd.[2] Zákonná úprava toho, kdo je oprávněn vyhlásit válku, se liší mezi jednotlivými státy a formami vlády.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Starověké Řecko a Řím

[editovat | editovat zdroj]

Ve Starověkém Řecku byl dán apel na oficiální vyhlášení války. Během Olympijských her se války nevyhlašovaly a panovalo příměří, bylo také zakázáno útočit na civilní obyvatelstvo.

Podle římského práva, měl pravomoc vyhlašovat války sbor kněžích. Nejdříve byly ohlášeny římské požadavky a pokud nebyly naplněny do 33 dnů mohla být vyhlášena válka.[3]

Středověk

[editovat | editovat zdroj]

Podle sv. Augustina měl mít právo na vyhlášení války pouze vladař, z toho důvodu, že čím méně lidí má pravomoc vyhlásit válku, tím méně válek bude. Augustinovou filosofií se v tomto ohledu poté inspirovali mnozí středověcí filosofové. Pro středověk byl také důležitý princip svaté války, které byla vedena z Boží autority a vyhlašovat ji mohli světští představitele.[4]

Novověk

[editovat | editovat zdroj]

John Locke v 17. století přichází s myšlenkou, že válka je násilným činem, proto by důvodem k vyhlášení války měla být jen reakce na již vykonané násilí.[4] Od 19. stol. jsou války chápány jako obrana státních zájmů a stát je legitimní autoritou k vyhlášení války.

V 19. století vznikly Haagské a Ženevské úmluvy, které zákony války kodifikují. Oficiální mezinárodní protokol pro vyhlášení války byl definován III. úmluvou II. Haagské konference z roku 1907. Podle té má vypovězení války mít podobu válečného prohlášení s odůvodněním, nebo ultimáta s podmíněným prohlášením války. Vypovědět válku je možné pouze jinému svrchovanému plnoprávnému členu mezinárodního společenství, nikoli mezinárodní organizaci.[5] Haagská úmluva explicitně zakotvila povinnost vyhlašovat válku, jednalo se však o kodifikaci již existujícího obyčeje. Bez vyhlášení války se na státy například nevztahovalo mezinárodní humanitární právo.[6] Podle revize Ženevských úmluv z roku 1949 se však tyto vedle případů vyhlášené války vztahují i na všechny případy jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu mezi smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich.[7]

Od roku 1945 byla přijata Charta Organizace spojených národů, která zakazuje jak hrozbu silou, tak použití síly v mezinárodních konfliktech. Vyhlášení války tak přestalo být používaným nástrojem zahraniční politiky.[8][9] Rada bezpečnosti OSN však může podle Charty povolit kolektivní vojenskou akci za účelem udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti a rovněž uznává přirozené právo států na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dojde-li k ozbrojenému útoku.[10]

Vyhlášení války podle zemí

[editovat | editovat zdroj]

Československo

[editovat | editovat zdroj]

Československá ústava z roku 1920 pracovala s pojmy vypovězení války a prohlášení válečného stavu. V ustanovení § 33 stanovila že "K usnesení o vypovědění války, ke změně této ústavní listiny a jejích součástí je třeba třípětinové většiny všech členů v každé sněmovně." V ustanovení § 64 pak prezidentu republiky dávala pravomoc: "prohlašuje válečný stav, vypovídá s předchozím souhlasem Národního shromáždění válku a předkládá mu sjednaný mír k vyslovení souhlasu".[11] Exilová vláda v Londýně v prosinci 1941 vydala prohlášení válečného stavu s Německem a dalšími státy, kde konstatovala existenci válečného stavu[12] aniž by současně vyhlásila válku.[13]

Obdobná situace byla ve Slovenské republice, kde ústava z roku 1939 hovořila o pravomoci vyhlášení války a uzavření míru, která byla v kompetenci prezidenta se souhlasem Sněmu.[14] Poté, co se Slovensko jako spojenec nacistického Německa zapojilo do druhé světové války, však nevyhlásilo válku, nýbrž pouze oznámilo zahájení bojů (v případě Sovětského svazu 24. června 1941)[15] nebo vstup do válečného stavu (v případě Spojených států a Spojeného království 12. prosince 1941).[16]

Česko

[editovat | editovat zdroj]

Nynější Ústava České republiky vyhlášení války nezná, definuje však vyhlášení válečného stavu.[17] Pravomoc vyhlásit válečný stav má Parlament České republiky a to nadpoloviční většinou všech poslanců (tj. 101) a nadpoloviční většinou všech senátorů (tj. 41). Rozhodnutí o vyhlášení válečného stavu se sděluje hromadnými sdělovacími prostředky a vyhlašuje se stejně jako zákon. Účinnosti nabývá okamžikem, který se v rozhodnutí stanoví.[18][19] Parlamentem řádně vyhlášený válečný stav, (či případně stav ohrožení státu) je podmínkou pro přijetí dalších opatření nezbytných pro zajišťování bezpečnosti a obrany státu.[20] Podle jednoho právního výkladu má vyhlášení válečného stavu duální charakter, kdy vedle vnitrostátních účinků představuje zároveň akt mezinárodněprávního významu a je ekvivalentem tradičnímu vyhlášení války vůči nepřátelskému státu. Pode jiného výkladu je vyhlášení válečného stavu pouze formální oznámení existující situace, které nemá z pohledu mezinárodního práva žádný efekt.[21][13]

Podle českého trestního zákoníku je příprava a podněcování útočné války a agrese trestné.[22]

Izrael

[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1992 izraelská ústava vyhlášení války neupravovala. Novelizací základního zákona o vládě bylo stanoveno, že vyhlášení války podléhá rozhodnutí vlády a stát může vstoupit do válečného stavu pouze na jeho základě; tato úprava však nevyloučila možnost přijetí nezbytných vojenských opatření k obraně státu a zajištění veřejné bezpečnosti i bez vyhlášení války. Rozhodnutí vlády o zahájení války musí být bezodkladně oznámeno Výboru Knesetu pro zahraniční věci a obranu, přičemž předseda vlády informuje o tomto rozhodnutí také plénum Knesetu. V případě obranných vojenských akcí bez vyhlášení války je rovněž nutné co nejdříve informovat Výbor pro zahraniční věci a obranu.[23] Totožnou úpravu používá i novelizovaný zákon z roku 2001.[24] Poprvé byla válka podle tohoto ustanovení vyhlášena 8. října 2023 v reakci na útok hnutí Hamás.[25]

Panama

[editovat | editovat zdroj]

Přestože Panama od roku 1994 nemá ozbrojené síly, má zakotvené vyhlášení války v ústavě. Podle článku 139 má Národní shromáždění pravomoc vyhlásit válku a rovněž zmocnit výkonnou moc k sjednání míru.[26] Naposledy k využití tohoto článku došlo 15. prosince 1989, kdy Národní shromáždění na návrh diktátora Manuela Noriegy vyhlásilo, že je ve válečném stavu s USA,[27] což vedlo k následné invazi.

Japonsko

[editovat | editovat zdroj]

Podle ústavy z roku 1890 měl pouze císař pravomoc vyhlašovat válku a uzavírat mír. Toto právo bylo využito v několika konfliktech:

Konflikt Země které byla válka vyhlášena Datum Císař Zdroj
První čínsko‑japonská válka říše Čchingříše Čching říše Čching 1. srpna 1894 Mucihito [28]
Rusko‑japonská válka Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium 10. února 1904 [29]
První světová válka Německá říšeNěmecká říše Německá říše 23. srpna 1914 Jošihito [30]
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko 25. srpna 1914 [31]
Druhá světová válka USAUSA USA 8. prosince 1941 Hirohito [32]
Spojené království Velká Británie

V ústavě z roku 1947 se Japonsko zřeklo války jako suverénního práva národa a hrozby síly nebo jejího použití jako prostředku řešení mezinárodních sporů; pravomoc vyhlásit válku tak byla zrušena.[33]

Slovensko

[editovat | editovat zdroj]

Podle Ústavy Slovenské republiky se na vyhlášení války (slovensky vypovedanie vojny) jinému státu usnáší Národní rada třípětinovou většinou všech poslanců, a to pouze pokud je Slovenská republika napadena nebo vyplývá-li to ze závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení. Samotný akt vyhlášení války provádí prezident, který rovněž uzavírá mír, a to na základě usnesení Národní rady přijatého nadpoloviční většinou přítomných poslanců. Ústavním zákonem o bezpečnosti státu je pak upravena válka jako vnitrostátní krizový stav společně s válečným stavem (slovensky vojnový stav), který funguje jako předstupeň války. Jak vyhlášení války, tak vyhlášení válečného stavu se vždy vztahuje na celé území Slovenské republiky. V obou případech je možné zavedení mimořádných opatření, jako je vyhlášení mobilizace či odložení konání voleb a rovněž svolání Parlamentní rady, která vykonává pravomoci Národní rady, pokud válečná situace neumožňuje konání schůze. Rozpustit Národní radu za války či válečného stavu není možné.[34][35]

Spojené království

[editovat | editovat zdroj]

Podle ústavních zvyklostí je pravomoc vyhlašovat válku a mír výsadou (prerogativou) panovníka. V praxi je však takové rozhodnutí podmíněno souhlasem vlády,[36] případně je přímo vykonáno vládou či jejím předsedou (jako např. vyhlášení války nacistickému Německu z 3. září 1939 premiérem Chamberlainem[37]). Od formálního vyhlášení války Siamu v roce 1942 nebyla žádná válka Spojeným královstvím oficiálně vyhlášena.[38] V praxi však vláda zpravidla informuje Dolní sněmovnu o významných vojenských operacích – buď před jejich zahájením, nebo následně – přičemž v některých případech je toto oznámení doprovázeno parlamentní debatou. Vládní manuál z roku 2011 stanoví, že rozhodnutí o vojenském zásahu přísluší vládě a současně uznává existenci ustálené ústavní konvence, podle níž by měla mít Dolní sněmovna možnost projednat otázku nasazení ozbrojených sil ještě před jejich vysláním. Tuto konvenci se vláda zavázala dodržovat, s výjimkou naléhavých situací, kdy by takový postup nebyl proveditelný nebo vhodný.[39]

USA

[editovat | editovat zdroj]

Podle článku I, oddílu 8 Ústavy má pravomoc vyhlásit válku pouze Kongres.[40] Proces je obdobný jako při schvalování zákona, usnesení o vyhlášení války tak musí schválit obě komory a následně podepsat prezident. K tomuto došlo v historii v jedenácti případech:[41]

Konflikt Země které byla válka vyhlášena Datum Prezident
Britsko-americká válka Spojené království Velká Británie 17. června 1812 James Madison
Mexicko‑americká válka Mexiko 12. května 1846 James K. Polk
Španělsko‑americká válka Španělsko 25. dubna 1898 William McKinley
První světová válka Německá říše Německo 4. dubna 1917 Woodrow Wilson
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko 7. prosince 1917
Druhá světová válka Japonské císařství Japonsko 8. prosince 1941 Franklin D. Roosevelt
Německá říše Neměcko 11. prosince 1941
Italské království Itálie
Uhersko Maďarsko 4. června 1942
Rumunsko Rumunsko
Bulharsko Bulharsko

Po druhé světové válce se tato kompetence ukázala jako částečně obsoletní. Prezidenti opakovaně uplatňovali rozsáhlé pravomoci plynoucí z postavení vrchního velitele ozbrojených sil a při vysílání vojenských jednotek do zahraničí se často neřídil formálním souhlasem Kongresu, což vyvolalo vážnou politickou kontroverzi, zejména během války ve Vietnamu.[42] V reakci na tuto situaci Kongres přijal v roce 1973, přes veto prezidenta Nixona, zákon zvaný Usnesení o válečných pravomocech (anglicky War Powers Resolution). Tento zákon měl omezit pravomoci prezidenta v oblasti jednostranného vojenského angažmá při absenci vyhlášení války a posílit kontrolní úlohu Kongresu. Vojenské operace mohou být prováděny pouze na základě zákonného zmocnění k ozbrojeným akcím, nebo v případě útoku na Spojené státy, jejich území, jejich majetek nebo jejich ozbrojené síly. Zákon dále vyžaduje, aby prezident do 48 hodin informoval Kongres o nasazení ozbrojených sil k vojenské akci, a zakazuje ozbrojeným silám zůstat v zahraničí bez vyhlášení války nebo povolení Kongresu déle než 60 dní (s 30denní lhůtou pro stažení).[43]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ VANÍČEK, Jiří. Právní úprava krizového řízení v ČR. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. 402 s. ISBN 80-86861-69-4. 
  2. ↑ HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 5. vyd. Praha: ASPI a.s., 2006. 
  3. ↑ HARRIS, William. War and Imperialism in Republican Rome. 1985. vyd. [s.l.]: [s.n.] 
  4. ↑ a b COREY, David; CHARLES, Daryl. The Just War Tradition: an Introduction. [s.l.]: [s.n.], 2012. Dostupné online. 
  5. ↑ Článek 1 Haagské úmluvy III. Dostupné online.
  6. ↑ Příloha č. 1 OZBROJENÝ KONFLIKT – DEFINICE A DRUHY [online]. Český červený kříž [cit. 2025-07-15]. Dostupné online. 
  7. ↑ Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 65/1954 Sb., o Ženevských úmluvách ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války. In: Sbírka zákonů. 1954. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  8. ↑ FAZAL, Tanisha M. Why States No Longer Declare War. Security Studies. 2012-10-01, roč. 21, čís. 4, s. 557–593. Dostupné online [cit. 2025-07-15]. ISSN 0963-6412. doi:10.1080/09636412.2012.734227. 
  9. ↑ IRAJPANAH, Katherine; SCHULTZ, Kenneth A. Off the Menu: Post-1945 Norms and the End of War Declarations. Security Studies. 2021-08-08, roč. 30, čís. 4, s. 485–516. Dostupné online [cit. 2025-07-15]. ISSN 0963-6412. doi:10.1080/09636412.2021.1979842. 
  10. ↑ Charta OSN [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-13. 
  11. ↑ Ústavní listina Československé republiky, 1920. www.psp.cz [online]. Dostupné online. 
  12. ↑ ŠÍR, Vojtěch. Začátek válečného stavu mezi ČSR a Německem [online]. Fronta.cz, 24.11.2019 [cit. 2025-02-08]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b REMEŠ, Jiří. Omezení základních práv a demokratických principů v době války. Brno, 2013 [cit. 2025-07-02]. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce JUDr. Ladislav Vyhnánk. Dostupné online.
  14. ↑ Ústavný zákon zo dňa 21. júla 1939 o ústave Slovenskej republiky [online]. [cit. 2025-07-15]. Dostupné online. 
  15. ↑ SVK - Rozhlasové vyhlásenie Ministra Macha z ministerskej pracovne 24. 6. 1941 : Dokumenty. Valka.cz [online]. 2007-05-25 [cit. 2025-07-15]. Dostupné online. 
  16. ↑ Slovensko vyhlašuje válku USA a Velké Británii. Fronta.cz [online]. [cit. 2025-07-15]. Dostupné online. 
  17. ↑ Jan Filip (2004), Ústavní právo České republiky, kapitola válečný stav, str. 524", Masarykova univerzita nakladatelství Doplněk
  18. ↑ Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů. 1993. Dostupné online. Článek 39, Článek 43. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  19. ↑ Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. In: Sbírka zákonů. 1998. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  20. ↑ VÁLOVÁ, Irena. Obrana nemůže rozhodnout, kdo má v ČR vyhlásit válečný stav, úkol vrací Babišovi [online]. Česká justice [cit. 2020-04-27]. Dostupné online. 
  21. ↑ LUKÁŠEK, Libor. Jak je to s termínem válečný stav?. Hospodářské noviny [online]. [cit. 2020-04-27]. Dostupné online. 
  22. ↑ § 405a, § 406 a § 407 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  23. ↑ Israel: Basic Law of 1992, The Government. Article 51. Refworld [online]. [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ Basic Law: The Government (2001) [online]. [cit. 2025-07-28]. Article 40. Dostupné online. 
  25. ↑ Israel: Government Declares War and Special Situation on Home Front Following October 7 Hamas Attacks. Library of Congress, Washington, D.C. 20540 USA [online]. [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. 
  26. ↑ Panama 1972 (rev. 2004) Constitution - Constitute. Article 159. www.constituteproject.org [online]. [cit. 2025-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Remembering Manuel Noriega and His Capture. War on the Rocks [online]. 2017-06-06 [cit. 2025-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Dílo Japanese declaration of war against China, 1 August 1894 ve Wikizdrojích (anglicky)
  29. ↑ Original script signed by the Emperor in 1904: Imperial edict of February 10: Declaration war against Russia. www.jacar.archives.go.jp [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné online. 
  30. ↑ BECKETT, Ian Frederick William. The Great War, 1914-1918. [s.l.]: Pearson/Longman 860 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4058-1252-8. Kapitola Chronolgy XX. (anglicky) Google-Books-ID: CMYbKgcAW88C. 
  31. ↑ KILLEEN, Amon Kiilleen Mr Amon; DEFENSE, a Foreign Affairs Specialist at the U. S. Department of; POLICY, Office of the Under Secretary of Defense for. Japan’s Victory in World War I. U.S. Naval Institute [online]. 2017-11-08 [cit. 2025-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Dílo 米國及英國ニ對スル宣戰ノ詔書 ve Wikizdrojích (japonsky)
  33. ↑ Dílo Constitution of Japan ve Wikizdrojích (anglicky)
  34. ↑ Ústavný zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky [online]. [cit. 2025-07-15]. Dostupné online. 
  35. ↑ Ústavný zákon č. 227/2002 Z. z., o bezpečnosti štátu v čase vojny, vojnového stavu, výnimočného stavu a núdzového stavu [online]. [cit. 2025-07-03]. Dostupné online. 
  36. ↑ The Royal Family and the Armed Forces. www.royal.uk [online]. [cit. 2025-08-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ The Transcript of Neville Chamberlain's Declaration of war [online]. BBC [cit. 2025-07-21]. Dostupné online. 
  38. ↑ House of Lords - Constitution - Fifteenth Report. publications.parliament.uk [online]. [cit. 2025-08-05]. Dostupné online. 
  39. ↑ The Cabinet Manual [online]. 2011 [cit. 2024-08-11]. Dostupné online. 
  40. ↑ Ústava Spojených států amerických [online]. [cit. 2020-04-09]. Dostupné online. 
  41. ↑ U.S. Senate: About Declarations of War by Congress. www.senate.gov [online]. [cit. 2025-07-15]. Dostupné online. 
  42. ↑ 15th Report of Session 2005–06 Waging war: Parliament’s role and responsibility [online]. HOUSE OF LORDS Select Committee on the Constitution [cit. 2025-07-15]. Dostupné online. 
  43. ↑ Dílo War Powers Resolution ve Wikizdrojích (anglicky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Mezinárodní humanitární právo
Prameny mezinárodního práva
Zločiny podle mezinárodního trestního práva
Mezinárodní trestní soudy
Pojmy válečného práva
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vyhlášení_války&oldid=25180120“