Ius ad bellum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Právo
Právo
Tento článek se týká tématu
Právní odvětví

Ius ad bellum (latinsky právo na válku, právo válčit) je právní pojem označující právo státu zahájit válku. Ius ad bellum je jedním z kritérií válečného práva, spadajícího pod mezinárodní právo veřejné (spolu s ním stojí ius in bello, tedy pravidla vedení války). Moderní ius ad bellum je definováno například Chartou OSN.[1]

Rozdíl mezi ius ad bellum a ius in bello[editovat | editovat zdroj]

Jednou z hlavních funkcí každého právního řádu je umožnit soužití jeho subjektů v míru, neboli bez použití ozbrojené síly v jejich vzájemných vztazích. Mezinárodní právo obsahuje normy, které upravují použití ozbrojené síly a to ve dvou rovinách. První rovinu tvoří normy, které použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích principiálně zakazují a stanovují také výjimky z tohoto zákazu. Souhrn těchto pravidel označujeme jako ius ad bellum (právo na válku), nebo správněji jako ius contra bellum (právo proti válce), jelikož jejich účelem je zákaz války, nikoliv garance práva na válku. Druhou rovinu tvoří právo ozbrojených konfliktů (ius in bello, právo ve válce). Jedná se o pravidla, která regulují průběh ozbrojeného konfliktu – omezují válčící strany při volbě prostředků a způsobů vedení boje (tzv. právo haagské) a stanovují pravidla ochrany těch, kteří konfliktem trpí, tedy zajatci, nemocní a civilní obyvatelstvo (tzv. právo ženevské).[1]

Historický kontext[editovat | editovat zdroj]

Ius ad bellum bylo až do 1. světové války považováno za přirozené právo státu a obsahovalo subjektivní oprávnění kdykoli sáhnout ke zbrani při vymáhání svých nároků vůči jinému státu, při řešení sporů s jiným státem a koneckonců i prosté vedení útočné války v rámci vedení zahraniční politiky.

Podepisování deklarace OSN

Pojetí tohoto pojmu se však zásadně změnilo na začátku 20. století. Subjektivní právo státu využít války jako prostředku bylo od konce 1. světové války stále více omezováno (významným milníkem v tomto ohledu bylo zřízení Společnosti národů, první organizace kolektivní bezpečnosti univerzálního významu v dějinách), až bylo nakonec zakázáno, a to v r. 1928 tzv. Briand-Kellogovým paktem. Tento dokument byl první mnohostrannou mezinárodní smlouvou, která zakazovala použití síly v řešení mezinárodních konfliktů, ovšem chyběla mu donucující ustanovení, a proto se tento de facto čistě formální mechanismus ukázal jako neúčinný, vzhledem k průběhu 2. světové války v následujícím desetiletí.

Na koncepci, kterou nastínilo uvedení Briand-Kellogova paktu, posléze navázala i OSN. Již v čl. 2 odst. 4 Charty OSN [2] bychom našli ustanovení zavazující státy k tomu, aby se vystříhaly ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.

Takto došlo k omezení původního, poměrně širokého, subjektivního a přirozeného práva státu na válku až ke dnešnímu právu vést obrannou válku.[3][4]

Legitimita válečného konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní právo na základě Charty OSN v rámci válečného konfliktu rozlišuje dva odlišné pojmy:

Útočná - agresivní válka[editovat | editovat zdroj]

Jde o státní akt, který vede k porušení míru, ohrožení míru, nebo je útočným činem (agresí). Taková válka je mezinárodním právem zakázána a kvalifikována jako nejtěžší mezinárodní zločin.[4] Za agresivní akt se podle Rezoluce 3314 (XXIX) přijaté 14. 12. 1974 Valným shromážděním OSN považuje kterýkoli následující čin, bez ohledu ke skutečnosti, byla-li vyhlášena válka:

a) invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu, vojenská okupace, byť i dočasná, která je důsledkem invaze nebo útoku ozbrojených sil, jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly;

b)     bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu, použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu;

c)     blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu;

d)     útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu;

e)     použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem v případě, že nedodržely podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti;

f)       jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu proti třetímu státu;

g)     vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají sílu, proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům.[4]

O tom, zda byla podstata takového skutku naplněna, rozhoduje Rada bezpečnosti OSN, podle čl 39. Charty OSN.

"Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.", čl. 39. Charty OSN
— Čl. 39. Charty OSN

Obranná válka[editovat | editovat zdroj]

Charta OSN v kapitole VII. (akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných) upravuje tři případy, kdy je stát oprávněn, příp. povinen užít vojenské síly proti druhému státu a to:

a) účastní-li se ozbrojené akce proti útočníkovi na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN;

"Má-li Rada bezpečnosti za to, že by opatření podle článku 41 nedostačovala anebo že se ukázala nedostatečnými, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Takové akce mohou zahrnovat demonstrace, blokádu a jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů Organizace spojených národů.", čl. 42 kapitoly VII Charty OSN[2]
— Charta OSN

b) účastní-li se vojenské akce proti útočníkovi v rámci regionální organizace, která k tomu byla Radou bezpečnosti zmocněna;

c) při výkonu práv individuální nebo kolektivní sebeobrany proti ozbrojenému útoku druhého státu podle čl. 51.[4]

"Žádné ustanovení této Charty neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace spojených národů, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany oznámí se ihned Radě bezpečnosti; nedotýkají se nikterak pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, pokud jde o to, aby kdykoli podle této Charty podnikla takovou akci, jakou považuje za nutnou k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.", čl. 51 kapitoly VII Charty OSN[2]
— Charta OSN

Ius ad bellum v dnešní praxi[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní praxe účinnost právní podstaty legitimity válečného konfliktu příliš nepotvrzuje. I po 2. světové válce a sepsání Charty OSN docházelo a dochází k desítkám konfliktů. Jednak mezi státy, mezi nesamostatnými územními a koloniálními mocnostmi, ale také uvnitř států, které mohly ohrozit nebo ohrozily mezinárodní mír i bezpečnost.

Ukázalo se, že v ozbrojených konfliktech není vždy snadné či právně možné určit, který právní subjekt je v pozici agresora a který je napadený. Příklad nalezneme v Arabsko-izraelském konfliktu, kdy dochází ke křížovému obviňování ze zakázané agrese a sebeobhajování ve smyslu země vykonávající své přirozené právo na sebeobranu. Rada bezpečnosti OSN, která je výlučně oprávněna závazně určit, zda došlo k agresi a kdo je jejím pachatelem, není schopna v podobných případech přijmout odpovídající rozhodnutí. Problémem je nejednotný postoj stálých členů, kdy někteří nebo jeden z nich považují za agresora stát A a stát B za bránící se, zatímco druhý člen nebo druzí členové vnímají konflikt v obrácených pólech. Taková situace znemožňuje přijímat návrhy ukotvené v Chartě OSN kapitoly VII, protože nebyla naplněna nezbytná podmínka jednomyslnosti stálých členů.

Nezbytná je tedy přítomnost ius in bello, práva ve válce, které stanovuje pravidla vedení válečného konfliktu. V případě, že tato ustanovení kterýkoli subjekt poruší, je takový akt považován za mezinárodní zločin. [4]

Vymahatelnost válečného práva[editovat | editovat zdroj]

K posuzováni o porušení výše zmíněných stanov a řešení sporů mezi státy byl zřízen roku 1945 na základě Charty OSN Mezinárodní soudní dvůr, jehož hlavním úkolem je řešit spory mezi státy a podávat posudky o právních otázkách na žádost oprávněných orgánů.[5]

Mezinárodní trestní soud[editovat | editovat zdroj]

Zřízen Římským statutem, vešel v platnost dne 11. dubna 2002, má stíhat osoby zodpovědné za zločin genocidyzločiny proti lidskostiválečné zločiny a od roku 2010 definovaný zločin agrese (agresivní války).[6] Dle finálního výkladu, který byl na Kampalské konferenci v roce 2010 stanoven a který je zároveň ukotven v trestním zákoníku ČR (Zákon č. 40/2009 Sb.) v hlavě XIII, díle 2 § 405a je za pachatele považován ten, kdo:[7][8][9]

" v postavení, které mu umožňuje vykonávat kontrolu nad některým státem nebo řídit jeho politické anebo vojenské akce, v rozporu s ustanoveními mezinárodního práva plánuje, připravuje, zahájí nebo provede útočný čin, který spočívá v použití ozbrojené síly takovým státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo v použití ozbrojené síly takovým státem jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů a který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem."
— § 405a odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník

Rada bezpečnosti OSN, v případě zahájení výkonu soudní moci z iniciativy prokurátora, může vyšetřování zastavit, pokud nabude dojmu, že vyšetřovaný čin parametry agrese nesplňuje. Soud aktivně disponuje touto jurisdikcí od 1. ledna 2017. [8][10]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b DAVID, SLADKÝ, ZBOŘIL. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Praha : Student (Leges), 2008. ISBN ISBN 978-80-87212-08-0. S. 385.  
  2. a b c Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora. osn.cz [online].  [cit. 2016-12-29]. Dostupné online.  
  3. PROCHÁZKA, Jan. Základní zásady práva ozbrojeného konfliktu: Náhled do konfliktů mezinárodních i vnitřních. Praha : Univerzita Karlova v Praze; Právnická fakulta, 2016. S. 4-5.  
  4. a b c d e POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : zvláštní část. [s.l.] : C.H. Beck. Dostupné online. ISBN 9788074003981. S. 448-452.  
  5. Mezinárodní soudní dvůr. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (česky) Page Version ID: 14410985. 
  6. Mezinárodní trestní soud. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (česky) Page Version ID: 14344581. 
  7. ŠTURMA,, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. [s.l.] : Karolinum. 311 s. Dostupné online. ISBN 8024603055. S. 248.  
  8. a b PROCHÁZKA, Vít. Mezinárodní trestní soud a mezinárodní právo trestní: současnost [online]. E-polis.cz, 13. září 2015. [cit. 2017-01-15]. Dostupné z http://www.e-polis.cz/clanek/mezinarodni-trestni-soud-a-mezinarodni-pravo-trestni-soucasnost.html
  9. Zákon č. 40/2009 Sb.. Zákonprolidi.cz [online].  [cit. 15.1.2017]. Dostupné online.  
  10. ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 4., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-348-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]