Válečný stav

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Válečný stav je stav, kdy dvě a více stran jsou ve vzájemném ozbrojeném konfliktu. Jedná se především o stav vzniklý mezi státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva. Jeho průběh a způsob vyhlášení se liší stát od státu, záleží na jeho zakotvení v Ústavě nebo jiných právních dokumentech daného státu.

V České republice se jedná o stav, kdy je Česká republika napadena ozbrojenou složkou jiného státu nebo o stav, kdy je Česká republika povinna plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Vyhlašuje jej Parlament České republiky a k jeho vyhlášení je zapotřebí souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců a souhlas nadpoloviční většiny všech senátorů . [1] Jedná se o nejvyšší stav z krizových stavů, které mohou orgány České republiky vyhlásit v reakci na mimořádnou událost či ohrožení státu.[2]

Válečný stav tak znamená už opravdové vedení války (nebo její vypovězení), které s sebou přináší řadu nutných opatřeních. Tato opatření mohou zahrnovat omezení základních práv a svobod, uložení různých povinností, mobilizaci a další prostředky, které výrazně mění vnitřní uspořádání státu. V rámci mezinárodních stavů jde například i o omezování diplomatických kontaktů, uzavření hranic a vypovězení některých mezinárodních smluv. V tomto případě se klade důraz na akceschopnost řídících a výkonných složek státu. [3]

Vyhlášení válečného stavu[editovat | editovat zdroj]

V případě, že je Česká republika ohrožována útokem ozbrojených složek jiného státu, nebo je takovému ohrožení vystaven stát, se kterým má Česká republika smluvní závazek týkající se společné obrany proti napadení, Parlament České republiky vyhlašuje válečný stav. Jeho platnost je okamžitá a týká se celého území České republiky. Dále Parlament uděluje souhlas s vysláním ozbrojených sil státu mimo území České republiky a jejím setrváním na daném území.

Dalším subjektem, který má pravomoc rozhodovat v případě vyhlášení válečného stavu je Vláda České republiky. Ta rozhoduje o vyslání ozbrojených sil v případě, jedná-li se o plnění smluvních závazků s jinými státy, vyslání vojska za účelem mírové operace nebo účast vojsk na záchranných pracích při živelních pohromách. Dále také rozhoduje o průjezdu nebo přeletu ozbrojených složek jiných států přes území České republiky.

Rozhodnutí Vlády může Parlament zrušit nesouhlasným rozhodnutím jedné nebo obou komor Parlamentu.[1]

Schvalování zákonů ve válečném stavu[editovat | editovat zdroj]

V období válečného stavu má Vláda možnost požádat Parlament o projednání návrhu zákona (nejedná-li se však o ústavní zákon) v tzv. zkráceném jednání, kdy obě komory Parlamentu mají zkrácenou dobu na projednání návrhu zákona. Poslanecká sněmovna má 72 hodin na usnesení se ohledně návrhu a poté, co návrh postoupí, má Senát 24 hodin k vyjádření. Nevyjádří-li se k návrhu, znamená to, že je návrh zákona přijat. Takový zákon nemůže prezident republiky vetovat. [4]

Kolektivní obrana[editovat | editovat zdroj]

Česká republika zajišťuje suverenitu své územní celistvosti v rámci kolektivní obrany, která je tvořena smlouvou Severoatlantické aliance (NATO). V rámci této smlouvy se dané státy zavazují ke společné obraně - útok proti jednomu z těchto států je brán jako útok proti všem. Stát má pak dále možnost se aktivně podílet na obraně, včetně použití ozbrojených sil, v takovém případě se zodpovídá Radě. Na udržování míru a zachování bezpečnosti se státy podílejí samostatně, tak i vzájemnou výpomocí, za účelem kolektivní obranyschopnosti při ozbrojeném útoku. [5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Na základě Ústavy z roku 1920 mohl válečný stav stanovit prezident republiky a to až po vyhlášení války. Jednalo se tedy spíše o formalitu, pro kterou nebyl nutný souhlas parlamentu. [6]

Vyhlášení válečného stavu v roce 1941[editovat | editovat zdroj]

16. prosince roku 1941 prezident Edvard Beneš spolu s předsedou exilové vlády vyhlásili, že Československá republika se nachází ve válečném stavu s Německem a Maďarskem a to od doby, kdy se tyto státy dopustily násilnických činů proti suverenitě Československa. K válečnému stavu se na stranu Československa připojila také Velká Británie, SSSR a USA. [7]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
  2. Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů
  3. Ústav strategických studií vojenské akademie v Brně, Česká bezpečnostní terminologie S-1-031, Brno 2002. str. 74 - 78..
  4. Zákon č. 110/1998 Sb., ústavní zákon o bezpečnosti České republiky.
  5. Severoatlantická Smlouva, Washington, D.C., 4. dubna 1949.
  6. Weyr, F. Soustava československého práva státního. Praha, 1924.str. 110 - 112.
  7. Kadlecová, M. a kol. Dějiny Československého státu a práva (1918 - 1945).Brno, 1992. str. 252 - 254.