Ius in bello

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ius in bello tvoří právo ozbrojených konfliktů (právo ve válce), jedná se o právní pojem pro pravidla vedení války. Vedle ius ad bellum, které dává právo státu vést válku, stojí ius in bello, které zadává všem účastníkům pravidla, jež ovlivňují vlastní průběh ozbrojeného konfliktu. Jedná se o pravidla, které regulují průběh ozbrojeného konfliktu. Omezují válčící strany při volbě prostředků a způsobů vedení boje (tzv. právo haagské) a stanovují také pravidla ochrany těch, kteří konfliktem trpí. Jedná se o zajatce, nemocné a civilní obyvatelstvo.

Ius in bello je součástí mezinárodního humanitárního práva. Účelem mezinárodního humanitárního práva je omezit utrpení způsobené válkou a pomoci obětem v co nejvyšší míře. Pojem se začal používat od začátku 20. století.[1] Z pravidel regulujících válku se vytvořila celá síť obyčejových i smluvních norem. Mnohé normy vznikly v době tradičního mezinárodního práva, tedy před ustálením kogentního zákazu použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích. Systém pravidel Ius in bello je dnes charakteristický vysokou mírou kodifikace a univerzální akceptací základních smluvních instrumentů, především Ženevských úmluv (1949).

Bez ohledu na příčiny válečného konfliktu nebo války jsou všechny zainteresované strany povinny dodržovat pravidla ius in bello. Případné nedodržení pravidel válečného práva je klasifikováno jako válečný zločin.[2]

Kodifikace[editovat | editovat zdroj]

Ius in bello vychází z Ženevské úmluvy, jejích Dodatků a Haagského práva, které figurují v mezinárodním humanitárním právu. Toto mezinárodní humanitární právo je součástí mezinárodního práva veřejného a svou podstatou představuje ius in bello.[3]

Pravidla ozbrojeného konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Právo ozbrojených konfliktů zakládá obecné zásady, jež musejí všechny strany respektovat. Jedná se zejména o eliminaci negativních dopadů na osoby, které jsou přímo nebo nepřímo zasaženy ozbrojeným konfliktem. Mezinárodní humanitární právo je definováno jak dokumenty, tak i zvykovým právem.

Základní pravidla[editovat | editovat zdroj]

Ius in bello reguluje způsoby a prostředky pro vedení války. Jedná se o pravidla, které obsahuje Dodatkový protokol k Ženevské úmluvě:

  1. v ozbrojeném konfliktu nemají válčící strany neomezené právo volby způsobu a prostředků vedení války (Čtvrtá Ženevská úmluva)
  2. je zakázáno používat zbraní, munice, materiálů a způsobů vedení války, které by svou povahou způsobovaly nadměrná zranění nebo zbytečné útrapy
  3. působící rozsáhlé, dlouhodobé a vážné škody na životní prostředí (chemické zbraně, biologické zbraně)[4]
  4. zacházení s válečnými zajatci (Třetí Ženevská úmluva)
  5. způsoby vedení boje[5]

Principy ozbrojeného konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Ius in bello určuje principy postupů znepřátelených stran po vypuknutí válečného konfliktu. Tyto principy vychází z válečného práva.

Principy[editovat | editovat zdroj]

  1. Rozlišování - Strany v konfliktu jsou za všech okolností povinny rozlišovat mezi kombatanty a vojenskými objekty na straně jedné a nekombatanty a civilními objekty na straně druhé. Vést útok přitom mohou pouze proti první skupině.
  2. Lidskost a válečná účelnost - Mezinárodní humanitární právo hledá rovnováhu mezi zdánlivě neslučitelnými požadavky, diktovanými prostou lidskostí a vojenskými potřebami.
  3. Předcházení zbytečnému strádání - Právo stran v konfliktu zvolit si způsoby a prostředky vedení války není omezené. Mezinárodní humanitární právo zakazuje působit zbytečné strádání a uchylovat se k ničení nepřiměřenému cílům boje, jímž může být pouze oslabení nebo likvidace vojenského potenciálu nepřítele.
  4. Proporcionalita - Strany v konfliktu musejí neustále posuzovat, jaké způsoby a prostředky vedení války jsou v dané situaci přiměřené sledovanému cíli. To platí především v případech, kdy Mezinárodní humanitární právo nestanoví jednoznačné a absolutní zákazy či práva. [6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Mezinárodní humanitární právo. [s.l.]: Nakladatelství C H Beck 407 s. Dostupné online. ISBN 9788074001857. (česky) 
  2. Mezinárodní humanitární právo [online]. Červený kříž [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. 
  3. ČEPELKA, Čestmír; ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. [s.l.]: Eurolex Bohemia, 2003. 761 s. Dostupné online. 
  4. mpv.juristic.cz [online]. mpv.juristic.cz [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. 
  5. DE MULINEN, Frédéric. Příručka mezinárodního humanitárního práva pro ozbrojené síly. [s.l.]: Internationl Committee of the Red Cross, Geneva, 1991. 230 s. ISBN 80-85434-30-X. 
  6. Mezinárodní humanitární právo [online]. Červený kříž [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HENSEL, Howard M. The legitimate use of military force: the just war tradition and the customary law of armed conflict. Burlington, VT: Ashgate, c2008. Justice, international law and global security. 114-116 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]