Právo sociálního zabezpečení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Právo
Právo
Tento článek se týká tématu
Právní odvětví

Právo sociálního zabezpečení je soubor hmotněprávních a procesních norem, jejichž účelem je předejít možným sociálním rizikům, odstranit nepříznivé následky sociálních událostí a vytvářet příznivé podmínky pro sociální začlenění člověka. Jednotlivá pravidla v českém kontextu upravují systémy sociálního zabezpečení v České republice.[1]

Jde o součást veřejného práva se soukromoprávními prvky. Je tvořeno právními předpisy upravujícími hmotné zabezpečení a služby zabezpečované, regulované nebo poskytované státem občanům, kteří v důsledku sociální události nemohou být výdělečně činní a jejichž sociální práva zaručená ústavou jsou ohrožena. Upravuje soukromoprávní i veřejnoprávní vztahy vznikající v souvislosti se zajišťováním těchto práv, povinnost občanů zabezpečit se pro budoucnost a způsoby přerozdělování mezi lidmi pro krytí jejich státem uznaných sociálních potřeb.

Pojem práva sociálního zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

Pojmu sociální zabezpečení předcházely pojmy:

  • Chudinská péče - soubor komunálních a státních opatření na pomoc chudým.
  • Sociální péče - soustavná péče státu a obce o sociálně slabší občany.
  • Chudinská správa - soustava veřejnoprávní administrativy, která organizovala a poskytovala chudinskou pomoc.

Tyto pojmy vznikaly od 16. století až do 1. světové války.[2] Pojem sociální bezpečnost/zabezpečení byl vytvořen až ve 20. století generálem S. J. A. Bolivary Ponte při sociálních reformách v Mexiku. Generál chtěl zavést státní sociální péči pro všechny občany. V Evropě se s pojmem sociálního zabezpečení setkáváme v programu Komunistické strany Sovětského svazu (bolševiků), která takto označovala systém sociálních dávek pro všechny zaměstnance hrazený ze státních zdrojů.[1]

Povaha práva sociálního zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

Právo sociálního zabezpečení má povahu veřejného práva s určitými soukromoprávními prvky a je považováno za samotné právní odvětví. Prvním subjektem, který zde vystupuje je stát, jehož postavení je silnější než druhý subjekt, což je právnická či fyzická osoba. Stát a ostatní subjekty nejsou v rovnocenném postavení jako je to např. v soukromém právu.[3] Právo zde reguluje vztahy mezi subjekty a objekty. V případě že jsou vztahy mezi subjekty a objekty regulovány, stávají se vztahy právními a jejich subjekty a objekty se stávají subjekty práva sociálního zabezpečení.

Právo sociálního zabezpečení je součástí právního státu, který zajišťuje, že právní řád bude dodržován jak ze strany občanů státu, tak i ze strany orgánů veřejné moci. Zároveň právní stát zaručuje, že stát nebude zasahovat do individuální sféry jednotlivce více, než toho účel státu bude vyžadovat.[1]

Prameny práva sociálního zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

V České republice se za prameny práva sociálního zabezpečení považují [právní předpisy]]y a normativní právní smlouvy (specifickou funkci mají rozhodnutí Ústavního soudu). Jsou výsledkem činnosti státu vyvíjené prostřednictvím subjektu, který má pravomoc tyto prameny tvořit, měnit a rušit.[1]

Působnost práva sociálního zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

Pojmem působnost se rozumí rozsah použití právní předpisů v oblasti jejich aplikace a uskutečňuje se z hlediska okruhu právních vztahů, osob, prostoru a času. Podle těchto kritérií rozlišujeme působnost:

  1. věcná působnost,
  2. osobní působnost,
  3. prostorová působnost a
  4. časová působnost.[1]

Interpretace práva sociální zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

Interpretace práva sociálního zabezpečení je chápána jako proces směřující k poznání obsahu právních norem v souvislosti s objasněním smyslu jazykových termínů a výrazů uvedených v pramenech práva, zejména v právních předpisech. Interpretace je také součástí realizace práva, kdy obecné právní normy se převádějí do individuálních právních norem.[1]

Aplikace práva sociálního zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

Aplikace práva sociálního zabezpečení znamená definování činnosti příslušných právních orgánů sociálního zabezpečení, které díky své pravomoci a kompetenci vydávají rozhodnutí. Rozhodnutí se z hlediska účinku dělí na konstitutivní a deklaratorní.[2]

Systém práva sociálního zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

Systém práva sociálního zabezpečení vystupuje z odvětví sociálního zabezpečení, které byly zpracovány zvláštními mezinárodními smlouvami přijatými na půdě Mezinárodní organizace práce v Ženevě. Úmluva č. 102 o sociální bezpečnosti je základní úmluvou shrnující všechny předválečné úmluvy. Její strukturu respektovali i tvůrci Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, který byl přijat v Radě Evropy dne 16. dubna 1964 s účinností od roku 1967. Sociální zabezpečení je upraveno mnoha právními předpisy vztahujícími se k jeho jednotlivým oblastem.

Mezinárodní systematika a systematika českého práva rozděluje systém práva sociálního zabezpečení na jednotlivá odvětví:

  • zdravotní pojištění,
  • nemocenské pojištění,
  • zabezpečení v mateřství,
  • důchodové pojištění,
  • penzijní připojištění,
  • pojištění a zabezpečení v nezaměstnanosti,
  • pojištění a zabezpečení při pracovních úrazech a nemocech z povolání,
  • státní sociální podpora a pomoci rodinám,
  • sociální pomoc a
  • sociální služby.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f VESELÝ, Jiří a kol. Právo sociálního zabezpečení. Praha: Linde Praha, 2013. 311 s. ISBN 978-80-7201-915-1. S. 1-34
  2. a b c TRÖSTER, Petr a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6., podstatně přeprac. a aktualiz. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. xxx, 290 s. Academia iuris. ISBN 978-80-7400-473-5. S.15-23
  3. KAHOUN, Vilém. Sociální zabezpečení: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha : Triton, 2009. 445 s. ISBN 978-807-3873-462. S. 33.