Sociální zabezpečení v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sociální zabezpečení je v Česku hlavním nástrojem sociální politiky sloužící k naplnění jejích cílů. Z hlediska jednotlivce pak umožňuje předcházení, zmírňování a vyrovnávání se s nepříznivými sociálními situacemi. V České republice je sociální zabezpečení realizováno ve třech formách:

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

V prvotní pospolné společnosti se lidé z obce postarali o přestárlé či nemocné příslušníky tím, že se o ně starala širší či užší rodina. V otrokářské společnosti neměl otrok žádná práva, byl majetkem svého pána. První sociální opatření bylo rozdávání chleba, nařízené římskými císaři. Ve středověku vznikaly svépomocné podpůrné spolky (hornická bratrstva). V roce 1661 byl v českých zemích přijat patent o tulácích a žebrácích, který dovolil obcím přiznávat právo žebrat pouze práce neschopné chudině. O práceneschopné, staré a nemocné se starala církev. Později tato povinnost pečovat o chudé byla přenesena na obce. V roce 1868 bylo uzákoněno domovské právo, což znamenalo, že ubytování a strava byly poskytovány v rámci obce, ke které chudý příslušel. Za vlády Marie Terezie v 2. polovině 18. století došlo k rozsáhlé reformě státní správy a k nástupů profesionálů do vysokých úřadů. Představila tzv. penzijní normály, které zajišťovali vdovám a dětem po zaměstnancích nárok na státní podporu a státním úředníkům zajišťovaly po deseti letech uspokojivé služby právo na penzi. Dále následovaly Bismarckovy reformy – v roce 1883 bylo uzákoněno nemocenské pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění a v roce 1889 starobní a invalidní pojištění. Byly tak položeny základy tzv. Bismarckova modelu sociálního pojištění. Povinné sociální pojištění poté bylo zavedeno i v rakouské části Rakouska-Uherska (tj. i pro české země). Tyto zákony bývají označovány jako Taafeho reforma, v jejímž rámci bylo v roce 1888 přijato úrazové a nemocenské pojištění dělníků.[1]

Vývoj v období 1918-1938[editovat | editovat zdroj]

Po skončení 1. světové války v Československu nebylo možné vytvořit vlastní zákonodárství, proto převzalo na základě tzv. recepční normy (zákon č. 11/1918 Sb.) od Rakouska-Uherska i právní předpisy ze sociální oblasti. Až v následujících letech byly postupně přijímány vlastní nové právní předpisy. Mezi nejvýznamnější patřil zákon č. 221/1924 Sb. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Toto pojištění zajišťovala Ústřední sociální pojišťovna.[1]

Vývoj v období 1946-1948[editovat | editovat zdroj]

Po skončení 2. světové války bylo zákonodárství v oblasti sociální v zásadě převzato. Situace po válce byla velmi složitá, protože pojistné fondy byly zabaveny okupační mocností nebo znehodnoceny v důsledku válečných událostí. V roce 1948 byl přijat zákon č. 99/1948 Sb. o národním pojištění. Zákon umožnil vytvoření nové jednotné soustavy národního pojištění.[1]

Vývoj v období let 1949-1989[editovat | editovat zdroj]

První reforma sociálního zabezpečení spadá do r. 1956, kdy byl přijat zákon č.54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Druhá reforma sociálního zabezpečení byla uskutečněna v r. 1964, kdy byly přijaty zákony č. 101/1964 Sb. o sociálním zabezpečení, a zákon č.103/1964 Sb., o sociálním zabezpečení družstevních rolníků. V této době došlo ke zhoršení důchodového zabezpečení. K další reformě došlo v 70. letech přijetím zákona č. 121/1975. Sb., o sociálním zabezpečení. V tomto období došlo také k rozvoji zabezpečení rodin. Neúspěšný hospodářský vývoj v 80. letech neumožňoval další pokračování měkké sociální politiky. Až po nástupu M. Gorbačova k moci v tehdejším SSSR v roce 1985 se československá vláda opět začala snažit získat si obyvatelstvo velkorysejší sociální politikou. Byl přijat zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.[1]

Vývoj po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Po listopadu 1989 byla nutná nová reforma sociálního zabezpečení, přestože byl systém v některých směrech na vysoké úrovni, např. v oblasti péče o rodinu, ale zaostával v oblasti důchodů, byl velice těžkopádný, finančně náročný a také nespravedlivý, a proto se rozhodlo, že dojde k reformě sociální, jejímž úkolem byl přechod od sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. K prvním opatřením patřilo zrušení preferencí v důchodovém systému a také k odstranění diskriminace osob samostatně výdělečně činných. Došlo k převedení nemocenského pojištění ze správy odborů a organizační sjednocení k důchodovému pojištění v rámci České správy sociálního zabezpečení a zavedení pravidelné indexace důchodů.[1]

Vývoj po roce 1989 lze rozdělit do 3 etap:

  • První etapa zahrnuje vývoj od roku 1989 do roku 1992, kdy byl vytvořen koncept záchranné sociální sítě a již byly zřízeny některé právní instituty, zejména minimální mzda a také životní minimum.
  • Druhá etapa se zrodila po vzniku samostatné České republiky roku 1993. Začaly se zde projevovat neoliberální tendence. Bylo zavedeno pojistné, zvláštní platba mimo daně. Roku 1995 byly přijaty dva významné zákony – zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
  • Třetí etapa reformy se odehrávala od poloviny roku 1998 s nástupem sociálně demokratické vlády, kdy se novelizovaly právní předpisy, a začala se chystat reforma důchodového pojištění. V období od konce 20. století dochází k obnovám v oblasti státní sociální podpory, důchodového pojištění i nemocenského pojištění. V důchodové reformě se bere v úvahu demografický vývoj, s ohledem na průměrný dožívaný věk a snižující se počet porodů. V tuto dobu neexistuje zaměstnanecké pojištění. A dále pokračuje vývoj a změny v důchodovém pojištění. Roku 2001 došlo v významným změnám, kdy došlo k vymezení invalidity, a zavádí se tak třístupňový invalidní důchod v závislosti na poklesu pracovní schopnosti pojištěnce, jež poklesla pod 35 %. Bylo také upraveno samostatně úrazové pojištění zákonem č. 266/2006 Sb., ale jeho účinnost byla opakovaně odkládána a to až do 1. ledna 2017. K zásadním změnám došlo i v sociální péči přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci hmotné nouzi a zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Roku 2006, kdy se změnila vláda na liberální, došlo k několika změnám. Byl přijat zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. V sociální zabezpečení se provedly změny především v oblasti státní sociální podpory. V roce 2011 zákonem č. 362/2010 Sb. došlo k úsporám v oblasti státní sociální podpory pro příklad v části porodného. Tento rok byly přijaty 2 důležité zákony v oblasti veřejného zdraví, a to zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování a zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Roku 2013 byla schválena důchodová reforma, která uspořádala důchodový systém České republiky do tří pilířů. První z nich je základní státní důchodový systém, který je všeobecný a povinný a upravuje jej zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Druhý pilíř tvoří důchodové spoření, které je upraveno zákonem č. 426/2011 Sb., účast na něm byla dobrovolná. Poslední třetí pilíř tvoří penzijní pojištění se státním příspěvkem a doplňkové penzijní pojištění, upravuje jej zákon č. 42/1994 Sb., vzniká na základě smlouvy mezi osobou starší 18 let a penzijním fondem. K příspěvku účastníka poskytuje příspěvek stát, za účastníka může hradit příspěvek zaměstnavatel, pokud ho hradí zcela, stát jej poté neposkytuje. Roku 2013 bylo zavedeno doplňkové penzijní pojištění zákonem č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření. Umožňuje vyšší výnos, jelikož si může účastník vybrat z několika strategií, ale je to spojeno s určitou možností ztráty. Výhodou je poskytnutí tzv. předdůchodu.[1]

Sociální pojištění[editovat | editovat zdroj]

Pojistné[editovat | editovat zdroj]

Příjmy sociálního zabezpečení čili sociálního pojištění státního sociálního systému se skládají ze 3 druhů odvodů:

  • pojistné na důchodové zabezpečení (28 %),
  • pojistné na nemocenské pojištění (2,3 %),
  • příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (1,2 %).

V případě, že poplatník pojistného vstoupí do Důchodového spoření (tzv. do důchodové reformy), bude nadále odvádět:

  • pojistné na důchodové zabezpečení (25 %),
  • pojistné na nemocenské pojištění (2,3 %),
  • příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (1,2 %).

Poplatníci pojistného[editovat | editovat zdroj]

Poplatníci pojistného se dělí do čtyř skupin.

  • zaměstnavatel,
  • zaměstnanec,
  • OSVČ,
  • dobrovolní účastníci důchodového pojištění.

Zaměstnavatel, tj. organizace (s více než 25 zaměstnanci) a malé organizace (pod 26 zaměstnanců). Zaměstnavatelem se rozumí právnická osoba nebo fyzická osoba, která zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance a která má sídlo nebo trvalý pobyt na území ČR. Sídlem zaměstnavatele se rozumí u právnické osoby sídlo právnické osoby, sídlo organizace, která je zapsána v obchodním rejstříku. U fyzické osoby je to místo jejího trvalého pobytu, u zahraniční fyzické osoby je to místo jejího podnikání.

Dalšími účastníky nemocenského pojištění jsou zaměstnanci v pracovním poměru, zaměstnanec činný na základě dohody o pracovní činnosti, společníci a jednatelé společností s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni, soudci, poslanci Poslanecké sněmovny a senátoři Senátu Parlamentu a poslanci Evropského parlamentu zvolení na území ČR, členové družstev, jestliže vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni, členové zastupitelstev územních samosprávných celků, členové vlády, prezident, viceprezident a členové Nejvyššího kontrolního úřadu, členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání apod.

OSVČ jsou povinny platit pojistné na důchodové zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nemocenské pojištění OSVČ je dobrovolné.

Osoby účastné dobrovolného důchodového pojištění jsou za dobu dobrovolné účasti na důchodovém pojištění povinny platit pojistné na důchodové pojištění (nikoliv příspěvek na státní politiku zaměstnanosti). Pokud pojistné nezaplatí, nebude po nich vymáháno a nebudou penalizovány. K účasti na důchodovém pojištění se mohou přihlásit osoby starší 18 let.

Vyměřovací základ[editovat | editovat zdroj]

Vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn započitatelných příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o dani z příjmu, nejsou od daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění. Zúčtovaným příjmem je plnění, které je v peněžní nebo nepeněžní formě nebo formou výhody poskytnuto zaměstnavatelem zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch, popřípadě připsáno k jeho dobru, anebo spočívá v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance. Do vyměřovacího základu zaměstnance se nezahrnují např. náhrada škody podle zákoníku práce, odstupné, odchodné, odbytné, odměna při skončení funkčního období, věrnostní přídavek horníků apod.

Denní vyměřovací základ je průměr započitatelných příjmů připadajících na jeden kalendářní den v rozhodném období. Zjišťuje se tak, že se vyměřovací základ zjištěný z rozhodného období dělí počtem kalendářních dnů připadajících na rozhodné období.

Vyměřovací základ zaměstnavatele je tvořen úhrnem vyměřovacích základů jeho zaměstnanců zúčtovaných v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění.

Rozhodným obdobím, ze kterého se zjišťuje maximální vyměřovací základ zaměstnance, je kalendářní rok. Pokud tuto částku zaměstnanec pracující u jednoho zaměstnavatele přesáhne, z této částky nebude platit pojistné. Dojde ke stropování pojistného. Částka nad maximální vyměřovací základ se nezahrne do vyměřovacího základu zaměstnavatele. Jestliže zaměstnanec dosáhne maximální vyměřovací základ u více zaměstnavatelů, bude si moci po skončení kalendářního roku požádat o vrácení pojistného.

Výše, způsob výpočtu a odvod[editovat | editovat zdroj]

Zaměstnavatel odvádí 25 % a zaměstnanec odvádí 6,5 %. Pojistné se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Odděleně se zaokrouhluje pojistné, které platí zaměstnavatel, a odděleně jednotlivé pojistné, které platí jeho zaměstnanci. Organizace je povinna sama vypočítat pojistné a vypočtené pojistné odvádět v úhrnu na příslušný účet správy sociálního zabezpečení. Zaměstnavatel je povinen sám vypočítat výši pojistného, kterou odvádí za sebe i za zaměstnance. Pojistné odvedené za zaměstnance srazí organizace z jeho příjmů, které mu zúčtovala. Pojistné musí být odvedeno v den, který je určen pro výplatu mezd a platů. Není-li určen výplatní termín, pak je pojistné splatné nejpozději do 8 dnů po uplynutí kalendářního měsíce, za který se pojistné odvádí.

Penále a splátky[editovat | editovat zdroj]

Nezaplatí-li poplatník pojistné ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, je plátce pojistného povinen platit penále. Penále činí 0,05 % dlužné částky za každý kalendářní den, ve kterém dluh na pojistném trvá. Osoba samostatně výdělečně činná neplatí penále z dlužného pojistného za dobu, kdy nevykonává samostatnou výdělečnou činnost. Osoba dobrovolně účastná důchodového pojištění neplatí penále z dlužného pojistného za dobu dobrovolné účasti na tomto pojištění. Zaměstnavatel (organizace nebo malá organizace), neplatí penále z dlužného pojistného za dobu, po kterou se již nepovažuje za zaměstnavatele pro účely zákona o pojistném. Penále v nižší výši 0,025 % z dlužné částky za každý kalendářní den, ve kterém dluh na pojistném trvá, se platí z dlužného pojistného, na které bylo povoleno jeho placení ve splátkách.

Na písemnou žádost plátce pojistného může příslušná okresní správa sociálního zabezpečení povolit placení dlužného pojistného a penále ve splátkách. Podmínky pro možnost povolení splátek jsou stanoveny v § 20a zákona o pojistném. V zákoně o pojistném je v ustanovení § 12 odst. 3 stanoveno, že pojistné, které dluží obchodní společnost, může zaplatit společník obchodní společnosti, člen statutárního orgánu nebo dozorčí rady této společnosti; to platí také pro osobu, která byla tímto společníkem nebo členem. Při identifikování osob za obchodní společnost je nutné, aby plátci dlužného pojistného sdělili potřebné údaje, např. jméno a příjmení, rodné číslo osoby, která dlužné pojistné za obchodní společnost platí, název obchodní společnosti, za kterou platí, datum platby apod. Plátce dlužného pojistného musí písemně prohlásit, že jde o platbu za obchodní společnost. Dlužné pojistné se platí v české měně bezhotovostním převodem z účtu vedeného u banky na příslušný účet příslušné správy sociálního zabezpečení, nebo v hotovosti prostřednictvím banky nebo držitele poštovní licence na příslušný účet příslušné správy sociálního zabezpečení s uvedením variabilního symbolu platby.

Nemocenské pojištění[editovat | editovat zdroj]

Systém nemocenského pojištění je určen pro výdělečně činné osoby, které v případech tzv. krátkodobých sociálních událostí zabezpečuje dávkami nemocenského pojištění. Jde o nároková peněžitá plnění. Účastníci nemocenského pojištění jsou zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné. Zaměstnanci jsou povinně účastni nemocenského pojištění, na rozdíl od osob samostatně výdělečně činných, jejichž nemocenské pojištění je dobrovolné. Z nemocenského pojištění zaměstnanců se poskytují 4 dávky nemocenské podpora při ošetřování člena rodiny, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a v mateřství, peněžitá pomoc v mateřství. Z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných se poskytuje nemocenské a peněžitá pomoc v mateřství.

Nemocenské pojištění se začíná počítat redukcí vyměřovacího základu. Denní vyměřovací základ se redukuje tak, že za celou dobu pracovní neschopnost a podpory při ošetřování člena rodiny se z částky do 550 Kč počítá 90 %, z částky nad 550 Kč do 790 Kč se počítá 60 %, k částce nad 790 Kč se nepřihlíží, pro účely peněžité pomoci v mateřství a vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství se částka 550 Kč započítává ze 100 %. Dosud užívanou procentní sazbu 69 % nahradila sazba odstupňovaná. Procentní sazba je 60 % od 4. do 30. dne trvání pracovní neschopnosti, 66 % od 31. do 60. dne trvání pracovní neschopnosti, 72 % od 61. dne trvání pracovní neschopnosti. Částka DVZ se zaokrouhluje až po snížení na 90 %. DVZ (tj. úhrn započitatelných příjmů dělený počtem kalendářních dnů RO).

Důchodové pojištění[editovat | editovat zdroj]

Důchodové pojištění je součástí sociálního pojištění na sociální zabezpečení, vedle nemocenského pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Je to pojistné pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele. Poskytuje hmotné zabezpečení pro dlouhodobé sociální situace. Důchodový systém se skládá ze tří pilířů zabezpečení na penzi. První pilíř tvoří povinné důchodové pojištění. Druhý pilíř tvoří dobrovolné spoření na důchod. Třetí pilíř je doplňkové penzijní připojištění se státním příspěvkem. V oblasti organizačního a administrativního zabezpečení jsou určité odlišnosti pro silové resorty (např. vojáci, policisté, celníci, hasiči). Základním právním předpisem je zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Účast na důchodovém pojištění je povinná pro osoby ekonomicky aktivní. Ze základního důchodového pojištění se poskytuje starobní důchod (zahrnuje řádný, poměrný, předčasný a další varianty starobního důchodu), invalidní, vdovský/vdovecký a sirotčí důchod. O důchodové pojištění se žádá na Okresní správě sociálního zabezpečení v místě trvalého bydliště žadatele. Žádat se může osobně nebo v zastoupení, na základě notářsky ověřené plné moci. Důchod se skládá ze základní výměry, která je stanovena pevnou částkou pro všechny druhy důchodů, bez ohledu na délku doby pojištění a výši výdělků. Výše činí 2 400 Kč měsíčně. Další složka důchodu je procentní výměra. Nárok na získání důchodového pojištění je daný potřebnou délkou pojištění a dosažením důchodového věku. Pro jednotlivé typy důchodů jsou podmínky odlišné v délce pojištění a věku. Doba pojištění je doba, kdy se osoby účastní na pojištění. Započítává se i náhradní doba pojištění, z 80 % doba studia (pouze studium do 31. 12. 2009), a dále doba vedení v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání s podporou nebo při rekvalifikaci. Při nepobírání podpory se započítávají 3 roky a před dosažením 55 let pouze 1 rok. Započítává se výkon civilní služby, příprava zdravotně postižených na zaměstnání a doba pobírání invalidního důchodu III. stupně. Důchodový věk je stanoven zákonem podle roku narození.

Státní politika zaměstnanosti[editovat | editovat zdroj]

Plná, produktivní a svobodně zvolená zaměstnanost je základním cílem hospodářské a sociální politiky. Hospodářská a sociální politika usiluje o rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou po pracovních místech, využití pracovních sil produktivním způsobem, zajištění práva občanů. Práva občanů jsou právo na zaměstnání bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, členství v politických stranách nebo příslušnost k politickým hnutím, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, zdravotní stav, věk.

Státní sociální podpora[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Státní sociální podpora.

Má za úkol předcházet nepříznivým sociálním situacím jedinců ve státem definovaných demografických skupinách. Je výrazem státem vynucené solidarity.

Sociální pomoc[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sociální pomoc.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f TROSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 1. vyd. Praha: Triton, 2009. ISBN 978-80-7387-346-2. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]